Ajantis

3:10 to Yuma obsahuje značné množství výtečně napsaných jednotlivých scén a dialogů (část odehrávající se v hotelu je skvělá beze zbytku), film jako celek už je o něco slabší. Motivace hlavních postav jsou oproti mým očekáváním vylíčeny poměrně komplikovaně, a co je důležité, velmi dobře. Docela často dochází v jejich jednání k zvratům, ale vždy se opírají o něco v předchozím ději, takže působí přesvědčivě. Výjimkou je závěrečný zvrat, který v tomto směru film dost poškozuje, přitom se ještě 5 minut před koncem nabízela řada lepších vyústění. Druhá výtka směřuje k místy podivnému jednání vězeňské eskorty - sice šlo vesměs o amatéry, ale pochybení je tolik (a tak závažných), že už evokují dojem nepříliš šťastně užitých (opět však skvěle zpracovaných) dramatizátorů děje. Jinak je Yuma výborně zrežírovaným, mimořádně napínavým dílem, u nějž mě - i díky práci kamery - i (pro western tak podstatné) akční sekvence skutečně bavily. Obzvláště figuroval-li v nich ďábelský Charlie Prince. Silné ***.

Před útulkem pro bezdomovce je z projíždějícího hummeru zastřelen snědý muž s šátkem na hlavě. Může to být odraz xenofóbních nálad v americké společnosti, ale také vyřizování účtů islamistických teroristických skupin, záleží na úhlu pohledu. Wenders na dvou značně rozdílných charakterech – silně vlasteneckém veteránovi z Vietnamu a jeho mladé neteři, jež vyrostla v Africe a Izraeli - demonstruje, jak lze na jednu skutečnost pohlížet diametrálně odlišnými způsoby. Zajímavé je to zvláště v druhé polovině, kdy děj vrcholí, rozdíly v charakterech se zvětšují (tyto to přitom vůbec nepostřehnou) a prostřihy mezi jejich vnímáním světa jsou čím dál častější. Každá maličkost, která se dá vyložit jako ohrožení národní bezpečnosti (a to se dá při troše vůle opravdu každá), je bedlivě monitorována a analyzována ozbrojeným mužem v dodávce natřískané špionážní technikou, který je schopen všeho. Amerika už se nemá čeho bát. Říkám si, kolik takových dodávek asi skutečně (nejen) v okrajových čtvrtích LA jezdí... Ve vylíčení paranoidní a nenávistné atmosféry po 9/11 je Land of Plenty mnohem přirozenější (o kvalitě nemluvě) než stupidně vykonstruovaný Crash, navrch obsahuje wendersovsky typické překrásné záběry krajiny městské i venkovské a výbornou hudbu.

Duchem dílu Franze Kafky natolik blízký film jsem dosud neviděl. Slovo „blízký“ už snad ani není na místě, vystřižení atmosféry a údělu hlavního hrdiny je dokonalé a některé scény (dveřník u baru) pocházejí přímo z Kafkova pera. Jen absurdita zde má více humorný podtext, to ale vůbec nevadí. Ústřední postavou je rovněž uředník, ovšem pracující v srdci New Yorku, a během noci, již s ním prožijeme, poznáme – jak je u Scorseseho zvykem - jeho temnější a v tomto případě i neobvyklejší tváře, protože „po zavírací době platí jiná pravidla“. Paul má jediný – a na první pohled snadno dosažitelný – cíl: dostat se domů. V New Yorku 80. let přece nemůže být žádný problém dostat se ve 2 ráno do svého bytu. Jenže na zdánlivě přímou cestu padá kámen za kamenem a sotva Paul jeden obejde, objeví se před ním další. Už mnohokrát to vypadá, že konečně našel záchranu a vše se v dobré obrátí, ale chvíli naděje okamžitě vystřídá obrat, který jeho postavení ještě zhorší (v tomto nacházím největší podobnost s Nezvěstným, jenž se ostatně ztratil ve stejném městě). Nikdy nedospěje až do stavu úplné bezradnosti, jeho dům je vzdušnou čarou stále nedaleko, stačilo by nasednout na taxík nebo na metro a musel by přece být doma hned... ale jakmile něco podnikne, vždy se přihodí – ať už náhodou nebo přičiněním někoho jiného - něco, co jeho úsilí zhatí. Důležité je, že se v každé situaci chová a rozhoduje víceméně racionálně (jak by divák očekával) a nepředstavuje pouze panáka vláčeného scénářem. Jeho jednotlivé příhody jsou navíc navzájem provázány a míru absurdity tak ještě zvyšují, až si člověk říká, jak je i ten New York vlastně malý. Plus nádherná hudba.

Byl jsem u zubaře. Byl jsem tam dlouho. V čekárně hrála televize. Nemohl jsem ji vypnout. Nebylo kam utéct. Cesta na zubařské křeslo pro mne byla vysvobozením.

(Komentováno po zhlédnutí 17 dílů.) Monster obsahuje určité množství napětí a dosud odhalená kostra zápletky je poměrně atraktivní; několikrát jsem se na vývoj událostí v dalším dílu upřímně těšil a i teď jsem ještě trochu zvědavý, jak to celé dopadne. Jenže cena za jeho sledování už mi přpadala příliš vysoká, opravdu dobré díly bych totiž spočetl na prstech jedné ruky. Vadily mi zejména dvě věci. Nebývale černobílé charaktery. Touto chorobu jsou postiženy úplně všechny postavy, snad s výjimkou Johanna, ale to je dost možná způsobeno pouze tím, že o něm během 17 dílů není téměř nic řečeno. Ostatní postavy jsou buďto zcela černé, nebo naopak zcela bílé, výjimečně (jako Dr. Tenma) mají chvíli jednu barvu a pak zase druhou. Přechody nebo odstíny šedi, jichž je mezi černou a bílou nespočet, zde nejsou žádné. Naivní dialogy jsou pak logickým důsledkem, těžko chtít po jednorozměrných postavách, aby vypravovaly nějaká moudra. Příliš účelových dialogů obsahujících ohromné množství prostoty, lidské dobroty a naivního idealismu, za které by se snad i dítko školou povinné v dramatickém kroužku stydělo. Zajímavé je to právě s ohledem na to, že příběh je v jádru poměrně dospělý; jako by se na tvorbě podílelo několik odlišných lidí. Skutečně výborná je úvodní a závěrečná znělka a zvuková kulisa filmu, obzvláště hudba. Nahlas nevyslovené, ale tiše myšlené hodnocení: **.

U příležitosti Filmového festivalu v Cannes (1982) byla řadě světoznámých filmařů položena jediná otázka: Jak vidíte budoucnost filmu? Jeden po druhém přichází do hotelového pokoje s číslem 666 a ve společnosti kamery, zapnuté TV a několika kusů nábytku na ni odpovídají - někteří sotva pár vteřin, jiní dlouhé minuty. Žel většina odpovědí je vzhledem k délce příliš povrchni a zajímavá podobně jako staticky snímaný hotelový pokoj. Bavil jsem se tak především pozorováním, jak jednotliví aktéři při svém monologu odlišně interagují se zařízením pokoje a na základě toho vytvářením jejich psychologických profilů. :-)

Experimentální film tvořený jedním 45minutovým záběrem. Kamera je umístěna proti oknům potemnělého pokoje, za nimiž - jak můžeme soudit podle hluku a míhajících se střech projíždějících náklaďáků - okolní svět čile žije. V pokoji naproti tomu panuje blažený klid. Během minut se za pomoci mnoha filtrů předvede v tisíci a jedněch šatech a dá nám poznat, kolik rozličných tváří může mít obyčejný... pokoj. Jednou je doprovází hlomoz projíždějících automobilů, pak dlouhé minuty podivné hučení a po jisté chvíli jsem si uvědomil, že to, co pomalu se k oknům přibližující kamera sleduje, je jeden z obrazů pověšených na zdi mezi dvěma okny. Jen tak mimochodem, jako by se to filmu (a ani pokoje) vůbec netýkalo, se v záběru přihodí několik drobných událostí a pomalu vše dospěje k trochu překvapivému konci...... Ale možná se ke mně dostala jen tak nekvalitní verze, že si všechny ty hrátky s barvami, zvuky a atmosférou namlouvám a autorem nebyly vůbec zamýšleny. :-)

V The Big Blue se setkávají dva druhy lásky. Jedna žárlivá, toužící toho druhého vlastnit a neschopna přijmout, že její kontrole určitá oblast života jejího objektu uniká. Druhá je hůře definovatelná; láska k potápění, moři, klidu hluboko pod hladinou a organismům tam žijícím. Možná je stejně žárlivá, tímto testem ale nemusela projít, každopádně z pohledu té první je naprosto nepochopitelná. A tyhle dva druhy se ukáží být (překvapivě) nepříliš kompatibilní. Až se jeden nediví, že má Jacques vždy takový problém najít důvod, "proč se vrátit tam nahoru" - podvodní záběry jsou opravdu příjemné a sálá z ních obrovský klid. Nu a nahoře na něj čeká Rosanna Arquette. Pochopil jsem, proč byla jedním z prvních cílů kanadských vojsk při útoku na USA (v SP: Peklo na zemi) rezidence Arquetových. Už dlouho jsem neviděl tak mizerný herecký výkon, který výrazně škodí celému snímku. Nejde o zcela vážný počin, spíše mi připomíná formát rodinného filmu pro nedělní odpoledne. Poněkud vykonstruovaný příběh s hezkým poselstvím, roztomilá zvířátka skákající a pískající v režisérově rytmu, hodně humoru (DOKONALÁ příprava japonských potápěců!), nepříliš dobří herci. Příjemná podívaná, v níž mě ale mnoho věcí vyrušovalo od *skutečně* hodnotného filmového prožitku.

Prvních 40 minut jsem se cítil stejně jako u Bourneova ultimáta. Velmi agresivní střih, tonutí v záplavě událostí, ale když si loknu, je to jen destilovaná voda. Začátek mě psychicky vyčerpal, ale nic mi nedal náhradou. Pak tempo mírně poleví (nebo jsem otupěl?), ale dojem je stále stejný. Překvapilo mě, jak jsou Mafiáni mrtvým filmem; působí na mě spíše jako soubor zaměnitelných okamžiků, mající vypovídat o stavu části společnosti, než jako vyvíjející se příběh obdařený skutečným životem. Nijak se nevyvíjí ani charaktery - jsou stejné na začátku jako na konci, nepřemýšlí, neřeší žádná dilemata; chtějí jen brát, užívat si a zabíjet. Tedy užívat si. Tohle Scorsese zřejmě zamýšlel, poskytl žánrově zakřivený pohled na určitou společenskou třídu a zároveň tak stvořil – jako její členové – nekomplikovanou 140 minutovou jízdu, na niž se (s výjimkou pár nudnějších pasáží) díky zkušenostem režiséra docela dobře kouká, ale při snaze o ponoření do atmosféry, které skutečně chybí dobrodružně-romantické kouzlo Pulp Fiction, Kmotra nebo Mafie, jsem každou chvíli narazil na tu smutně vyhlížející umělohmotnou hladinu.

První film, jejž Wenders natočil v Americe; komorní detektivní příběh z 20. let minulého století. Dlouhé natáčení provázela řada těžkostí - docházelo k častým sporům s producentem, scénář byl několikrát přepsán a samotný film natočen dvakrát - podruhé téměř celý od nuly. Tohle vše se na něm silně podepsalo a jen stěží snese označení "film Wima Wenderse". Připomíná to, co režisér sám kritizuje, je už pouze vyprávěním jiných vyprávění a postrádá svůj vlastní život. Jsou to na pohled líbivé kulisy, mezi nimiž jsou ve vyjetých kolejích na provázcích popotahovány loutky-herci. Po formální stránce slušné, ale nic víc; předvidatelný děj, šablonovité charaktery, mírně komicky působící akční scény. Zatím nejslabší Wenders, jakého jsem viděl.