Marigold

Na novoměstský hrnec smíchu dobrý... nejděsivější jsou na tam ty dokuzáběry na začátku.

Myšlenka správná - výsledky... nebyly dobré. Snaživá kopírka Ano, šéfe v tom směru, že se to snaží o jakousi sociologii fotbalu, ale na rozdíl od plešatého fantoma restaurací není naspeedovaný Franz pohotový glosátor a dobrý moderátor. Nemá to smysluplný koncept a stojí to i padá s výkony "domácích". V první díle byly tragické, ve druhém jakž takž. Franze mám rád, byl to vždycky divadelník, ale pořad prostě neutáhne. Obzvlášť tenhle řídký dramaturgický guláš. Není důvod, proč si nedat znovu Okresní přebor... a když už "reality show", tak o něco vtipnější Kdo neskáče není Čech.

Justin Kurzel se i v Macbethovi může oddávat tomu, co ho fascinovalo ve Snowtownu - morálnímu vákuu, které vzniká kolem krajně ambivalentních povah, zmítaných násilím a manipulativností. Samozřejmě v součinnosti s Adamem Arkapawem mocně používá drsnou skotskou krajinu jako zrcadlo nehostinného nitra dvou hlavních aktérů, kteří (snímáni především v neúprosných detailech) tvoří magnetizující středobod adaptace. Manželé Macbethovi a jejich pozvolný propad šílenství si uzurpuje téměř veškerý prostor a pokud nemá herec takové nadání zahrát na malé ploše s fascinující intenzitou jako Sean Harris, má prostě smůlu. Není to na škodu, protože Fassbender a Cotillard hrají s intenzitou, která bez problémů ustojí i nekompromisní volbu detailu a věrnost jazyku originálu, byť nejsilnější je moment, kdy uprostřed bezeslovné scény uroní Macbeth "slzu šílenství". Kurzel volí ponuré, velmi pomalé tempo, které se zhruba veprostřed ocitne v zajetí stereotypních aranžování monologů / dialogů protagonistů (zjevná vada scénáře), ale po většinu zbytku stopáže si zejména díky fascinující souhře Arkapawova oka a uší Justinova bráchy-skladatele Jeda drží velmi intenzivní náboj. Bitevní scény jsou pak na pokraji refnovského manýrismu, ale do celkového tónu "naturalistického lyrismu" mi pasují. Ano, blazeovanost Branagha se láme pod diktátem temnoty a dokonce i BBC cyklus Ve stínu koruny působí proti Kurzelově adaptaci vzdušně. V něčem má Macbeth velmi blízko k rozporuplné, ale strhující adaptaci Wuthering Heights Andrey Arnold. I on hledá v klasice pozapomenutou pachuť krve, pach potu a mazlavost bláta. A mě si získal. [80%]

Villeneuve at the top of his game. Bravurně zrežírovaná thrillerová jednohubka, která vám brutálně pomalým tempem a post-apo hřměním Jóhanna Jóhannssona vyžene tlusté střevo do mozku. Nemilosrdná trepanace lebek, která svým ultra temným vibem připomene prózy Cormaca McCarthyho, ale jinak si to valí zcela bez nároku na filozofický přesah. Krvavá historka z pomezí, která dokumentuje, že druhdy artový quebecký surrealista dozrál v jednoho z nejlepších mainstreamových režisérů. Obsazení ženy do titulní role téhle syrové flákoty je brilantní tah, který celé mistrovské číslo dovršuje. Když si letos porovnám "mainstreamovky" v poměru ceny / výkon / prožitek, Sicario vyhraje. [90%]

Zemeckis to s tou elegancí na laně paradoxně přehání. Petitův psí kus inscenuje nezakrytě jako divadlo / mýtus - osobnost protagonisty je odrazovým můstek k výstřední výpravě do místa, kde neexistuje smrt, jen "nádhera" a všemu vládne avantgardní póza umělce jako akrobata, člověka, který se neděsí propasti, protože smrt je pouze a jen v tom nevyzvat hlubinu na souboj. Je to prosté a naivní, ale na obranu filmu budiž řečeno, že se to ani jinak netváří. Regres do Petitova dětství je až burtonovsky poetický (a bohužel i dost přepjatý), samotné provedení velkolepého "coupu" je zase stylizované jako rozverný a napínavý heist. Momenty na laně jsou vedle Gravitace dost možná to nejvýraznější, co jste v IMAXu zažili. Bohužel to kolem je s odstupem ploché, velmi květnaté, ale emocionálně zcela jalové. Jediný vjem, který v tomhle filmu existuje reálně, je závratná hloubka pod nohama. Všechno ostatní je jen epicky vypravená mělkost, proudy lehce pronášených slov exhibujícího principála (Roberta i Josepha), jejich legrační bujný "aksánt", které dramatu bohužel příliš nepřejí. ***1/2. P.S. těším se na rozbory neoformalistického křídla, ten film si o něj hodně říká.

Best Ridley since 1982. Mistr konečně nechal za dveřmi svou megalománii a jedinečný cit pro překombinování čehokoli potenciálně působivého a natočil technicky brilantní, uměřenou a přitom emocionálně výživnou oslavu lidstva jako houževnatého společenství, které veškeré problémy překoná cynickým humorem a pěstováním brambor. Damon je srdcem i duší filmu, který v pozemské linii upadá do modelového sentimentu, ale díky nehasnoucí zásobárně optimismu a hlášek na Marsu drží diváka v nekompromisní kravatě, kterou zúročí v poslední čtvrtině beztížným finále. Ridley Scott nonšalantně cituje sám sebe, když v úvodu nechá zaznít mrazivá echa Vetřelce, aby vzápětí souboj člověk s nehostinným kosmem změnil v něco zcela opačného - ve feel good movie, který nad všemi svými chybami a ztrátami koncentrace triumfuje nezměrným nadšením a inteligencí, která je u čistého "entertainmentu" pořád celkem vzácná. Lidstvo povstane z hoven. Je suis Martian. P.S. Navrhuji, aby se odhlasovalo, že Mistr již našel Ztracený ráj a může odejít do zaslouženého důchodu.

Vše, co Marvelům chybí na velkém plátně, vměstnal Daredevil do třinácti skvěle vystavěných epizod, které nezvládnou nudit nebo tahat čas, protože je kupředu žene jednak příval famózně obsazených vedlejších figur, jednak skvělý konflikt mezi dobrem a zlem... ale vlastně... můžeme v Hell's Kitchen o něčem podobném mluvit? Padouch Fisk je zcela v rozporu s marvelovským filmovým kánonem vystavěný s až biblickou ambivalencí lásky a nenávisti, něhy a krutosti a klaďas Matt od počátku pochybuje o tom, jak má být dobro naplněno. Seriál tak divákům na otázku dobra a zla nabízí dvě odpovědi - jednu krátkou a druhou velmi dlouhou. Ke všem (opodstatněným) komiksovým klišé vede velmi náročná a nepředvídatelná cesta, šperkovaná skvělou režií a na televizi nezvykle spektakulárním pojetí soubojů muže proti muži. Občas se člověku dere na mysl pochybnost, jak vlastně mohou mít ve světě Avengers lidé tak přízemní a reálné problémy. Daredevil svojí sociální rovinu vyvažuje ikonickým nasvícením, přesto neustále převládá dojem, že je to "rea deal" a ne eskapismus. O to opojnější jsou chvíle, kdy symbol vítězí nad příliš spletitou skutečností, kde neexistuje sterilita a dvojrozměrnost Iron Mana, Capa a dalších. Pro mě nejlepší komiksák od Dark Knighta. Zcela bez debat. Drew Goddard je pán.

Těžko uvěřitelná směsice rutinní a zívací akce a retardovaného polo-chick-flicku, kde ústřední roli hraje místo nesmělého juniora jeho macho fotr Ray Stevenson, jediná postava, která tu má aspoň nějaký palivo. Podobně jako restart Hitmana k neuvěření toporné. Delamarre točí mizernou reklamu na Audiny. I ty tam totiž vyznívají jako nudná posh auta.

Dámo, vraťte mi ty koncesionářské poplatky. Nebo za ně aspoň netočte.

Po pilotu klasické zoufalství: při repetitivních shrnovačkách vyšetřování jsem se modlil, aby postavy radši poodhalily něco ze svého soukromí, když to začaly dělat, modlil jsem se, aby raději držely hubu. Inspiraci scandinoir zatím vidím jenom v lehkém náznaku politické roviny, jinak rozbředlé, psychologicky naprosto duté a vizuálně třeskutě čétéčkové (včetně frontální palby otravnou hudbou). Jestli se vrcholy skandinávské krimi prezentují tím, že vás navzdory prvotní nesourodosti různých linií okamžitě vtáhnou do velmi životného světa, tak Labyrint spíš připomíná odfláknuté bludiště v zámeckém parku, u nějž je vám ukradené, kde se zrovna nacházíte a těšíte se, až si venku dáte pivo a párek.