Marigold

Neobhajitelně přepjatá forma, odporný vizuál, sklon k vydírání, zkratkovité psychologizaci postav a populistickým řešením morálních dilemat. Neuvěřitelně otravná postava Maradony, kterého v mládí sodomizoval farář, což se na něm podepsalo tak, že běhá po venkově a květnatě popisuje chuť spermatu a procedurálnost polykání žaludů. Byl jsem dojat od pat až po předkožku. Z mého pohledu obrovské selhání oblíbeného filmaře. #kviff2015

Skvělý, že se tomuhle sociálnímu hadovi někdo pokusil podívat do očí s podobnou přímostí jako Petr Václav. Skvělý, že oba Hádkové hrají o třídu lépe než bývá v tomhle rybníčku zvykem, hlavně Kryštof dává s přehledem největší bomby kariéry. Skvělý, že Prušinovský zachytil celou řadu fatálních banalit se vší trapností, bezvýchodností a hlavně bez pitvoření a snahy dělat z toho chcípáckou řachandu. Méně skvělý, že Kobry a užovky působí jako sociální drama bez ksichtu, které celou dobu žongluje se způsoby snímání, aniž by nalezlo ujasněnou koncepci a zřetelný rukopis. Vysloveně špatný, že prvních 20 minut působí jako skladba, kterou všechny nástroje hrají o půltón falešně (dokonce i jinak přesný Kryštof se spíš pitvoří). A hodně rozporuplný, že dvojitej závěr (shocker / ambivalentní pohled) vyznívá spíš bezradně než tíživě, jako by si tvůrci nevěděli s příliš vitálním charaktery rady. Ty Květy v podkresu prostě vyznívají výrazně sugestivněji než film v důsledku. Chápu hype a spokojenost, ale mám pocit, že tenhle had má na to uhranout Vary, zatímco na festivalovém okruhu bude jeho nevyhraněnost značným limitem. Což je škoda, protože substituce heráku ironem a organizovaného zločinu vykrádáním chatek je odvážná a dotažená. Kdybych chtěl být důsledný, měl bych dát **** (dal jsem je Slámovi za podobně nevyrovnaná Čtyři slunce a o hvězdu míň dostal Jiráský za slabší Poupata). Ale je dost těch, kteří je Prušinovskému dají za mě. [65%]

Suverénní kamera, ale jako celek rozpačité. Kozovo herectví je bohužel na úrovni, kdy s postavou nelze skoro nic dělat, jen s ní pasivně manipulovat. Romský boxer tak jednoznačně působí politováníhodný objekt, kterým smýká přítelkyně, pochybný manažer, alkoholický trenér a také režisér. Muší váha se ve všech ohledech snaží zůstat stát, ale padá vždycky v prvním kole. Otázkou je, zda tenhle zvláštní depresivní hybrid dokumentu a sociálního dramatu není tak trochu jednostranný a pasé. Koza mě ani na minimální ploše nezaangažoval, nepřesvědčil, nikam se mnou nepohnul. Přitom je s ním ve většině ohledů všechno v pořádku. Ale jako film prostě působí prázdně. Nejlepším momentem zůstává šťavnaté cameo slepičího majstra Franka, který jako jediný dodá vyprávění dynamiku. Všechno ostatní ve filmu je letargické - ale nepříliš podnětným způsobem. #kviff

Těžko uvěřitelná směsice rutinní a zívací akce a retardovaného polo-chick-flicku, kde ústřední roli hraje místo nesmělého juniora jeho macho fotr Ray Stevenson, jediná postava, která tu má aspoň nějaký palivo. Podobně jako restart Hitmana k neuvěření toporné. Delamarre točí mizernou reklamu na Audiny. I ty tam totiž vyznívají jako nudná posh auta.

Po pilotu klasické zoufalství: při repetitivních shrnovačkách vyšetřování jsem se modlil, aby postavy radši poodhalily něco ze svého soukromí, když to začaly dělat, modlil jsem se, aby raději držely hubu. Inspiraci scandinoir zatím vidím jenom v lehkém náznaku politické roviny, jinak rozbředlé, psychologicky naprosto duté a vizuálně třeskutě čétéčkové (včetně frontální palby otravnou hudbou). Jestli se vrcholy skandinávské krimi prezentují tím, že vás navzdory prvotní nesourodosti různých linií okamžitě vtáhnou do velmi životného světa, tak Labyrint spíš připomíná odfláknuté bludiště v zámeckém parku, u nějž je vám ukradené, kde se zrovna nacházíte a těšíte se, až si venku dáte pivo a párek.

Justin Kurzel se i v Macbethovi může oddávat tomu, co ho fascinovalo ve Snowtownu - morálnímu vákuu, které vzniká kolem krajně ambivalentních povah, zmítaných násilím a manipulativností. Samozřejmě v součinnosti s Adamem Arkapawem mocně používá drsnou skotskou krajinu jako zrcadlo nehostinného nitra dvou hlavních aktérů, kteří (snímáni především v neúprosných detailech) tvoří magnetizující středobod adaptace. Manželé Macbethovi a jejich pozvolný propad šílenství si uzurpuje téměř veškerý prostor a pokud nemá herec takové nadání zahrát na malé ploše s fascinující intenzitou jako Sean Harris, má prostě smůlu. Není to na škodu, protože Fassbender a Cotillard hrají s intenzitou, která bez problémů ustojí i nekompromisní volbu detailu a věrnost jazyku originálu, byť nejsilnější je moment, kdy uprostřed bezeslovné scény uroní Macbeth "slzu šílenství". Kurzel volí ponuré, velmi pomalé tempo, které se zhruba veprostřed ocitne v zajetí stereotypních aranžování monologů / dialogů protagonistů (zjevná vada scénáře), ale po většinu zbytku stopáže si zejména díky fascinující souhře Arkapawova oka a uší Justinova bráchy-skladatele Jeda drží velmi intenzivní náboj. Bitevní scény jsou pak na pokraji refnovského manýrismu, ale do celkového tónu "naturalistického lyrismu" mi pasují. Ano, blazeovanost Branagha se láme pod diktátem temnoty a dokonce i BBC cyklus Ve stínu koruny působí proti Kurzelově adaptaci vzdušně. V něčem má Macbeth velmi blízko k rozporuplné, ale strhující adaptaci Wuthering Heights Andrey Arnold. I on hledá v klasice pozapomenutou pachuť krve, pach potu a mazlavost bláta. A mě si získal. [80%]

Vysooktanový mlíko ženský emancipace. Napřed ta over the top snaha bejt over the top zahltí motor, ale postupem času se z toho vynoří docela roztomilá struktura karcinogenních nápadů. Za vzor feminismu v Hollywoodu se to pokládat nedá, strejda George ale ke stáru zahořel láskou k přísnýmu matriarchátu a Charlize nějakým zázrakem pochopila, co se po ní žádá. A Tom koneckonců taky, takže si po baneovsku zašumloval a klidil se z cesty legii semen a mateřskýho mlíka, která nepotřebuje k životu zdegenerovanou grupu beta samců, co si hubu lakujou chromem a drandí pouští za zvuku debilního nu-metalu. Je to tak ukrutnej maglajz, až si to nakonec najde svojí zběsilou cestu plnou trosek a šílenejch kaskadérskejch kousků. Po prvotní snaze neusnout nastala fáze úsměvů. Hell on wheels a mutovanej kabaret. Určitě ne top roku, ale rozhodně svérazný pojetí zábavy. Zároveň ukázka, že Hollywood se letos silně odvrací od digitálních trendů a hledá svoje materiální kořeny. A nebojí se při tom ukazovat, že známí hrdinové žijí ve světě trosek a jsou vlastně tak trochu na obtíž.

Odporný narcistní kýč.

Best Ridley since 1982. Mistr konečně nechal za dveřmi svou megalománii a jedinečný cit pro překombinování čehokoli potenciálně působivého a natočil technicky brilantní, uměřenou a přitom emocionálně výživnou oslavu lidstva jako houževnatého společenství, které veškeré problémy překoná cynickým humorem a pěstováním brambor. Damon je srdcem i duší filmu, který v pozemské linii upadá do modelového sentimentu, ale díky nehasnoucí zásobárně optimismu a hlášek na Marsu drží diváka v nekompromisní kravatě, kterou zúročí v poslední čtvrtině beztížným finále. Ridley Scott nonšalantně cituje sám sebe, když v úvodu nechá zaznít mrazivá echa Vetřelce, aby vzápětí souboj člověk s nehostinným kosmem změnil v něco zcela opačného - ve feel good movie, který nad všemi svými chybami a ztrátami koncentrace triumfuje nezměrným nadšením a inteligencí, která je u čistého "entertainmentu" pořád celkem vzácná. Lidstvo povstane z hoven. Je suis Martian. P.S. Navrhuji, aby se odhlasovalo, že Mistr již našel Ztracený ráj a může odejít do zaslouženého důchodu.

Nesoudný pokus o spojení psychologického dramatu o narušeném vojákovi a thrilleru o ochraně rodiny pochybného libanonského byznysmena měl být sžíravý a dramatický, ale vyšel jako nezbedný kříženec Paranormal Activity, Komisaře Rexe (na antidepresivech) a thrilleru s Ondřejem Vetchým. Finální název Disorder je nakonec trefný titul – zdá se ale, že poruchami (vnímání) trpěl vedle hrdiny i samotný štáb. [Cannes 2015]