Marigold

Skrytě neurotická road movie od tradiční čajové detektivky ke gotickému hororu. Refn potlačuje, ale vrací se v netradičně napjaté atmosféře a nervním provedení.

Až na to, že se tam první hodinu mluví v pozoru a stylem, jako kdyby někdo sežral Bibli a zapil to koňskými sedativy, až na to, že se skoro dvě hodiny člověk snaží pochopit, proč se ti dva panáci tak nenávidí, aby se po několika vteřinách začali milovat, až na to, že se skoro všechny dynamické posuny dějí kecáním a snovými sekvencemi, až na to, že motivace a činy postav se řídí podle logiky zvrhlého scenáristického boha lobotomie, až na to, že to (zase) nemá plnohodnotné postavy, ale jenom hranaté hlasy, až na to, že Jesse Eisenberg hraje hodně lowcostovou verzi Heatha Ledgera, až na to... co jsem to chtěl? Už nevim. Vlastně jo. Hezký vobrázky pro komiksový fanboye a výborná režie kontaktní akce. Myslim. Mám matnej pocit, že Muž z oceli mě sral víc než tenhle Úsvit nahodilosti. Jestli si DC vybralo cestu, kdy budou svoje filmy dělat jako genetický slepenec vysoce komiksové stylizace a velmi rétorických odkazů k vážným tématům, budou si muset najít režiséra, který to bude schopný udržet pohromadě. Ale to Snyder není, obzvlášť, když pracuje se scénářem, který připomíná spíš soubor nenavazujících nápadů k dalšímu rozpracování.

Zhruba ze dvou třetin silný a přesný portrét stárnutí, slabosti a odcizení. Marko Škop má jako dokumentarista cit pro vystižení sociálního zázemí postav bez nadbytečného vysvětlování. Prostě ví, kam se má kamera dívat a jak. Dusivá komořina i zvláštním způsobem sebereflexivní film bohužel v poslední třetině svojí intenzitu rozředí v nadbytečných a opakujících se scénách mizérie a koukání se do zrcadel. Je za tím cítit jasný režijní koncept (Eva se do zrcadla dívá už na začátku), ale zároveň z toho také trčí určitá konstrukce, která na rozdíl od rodinné linie až příliš přímo zobrazuje to, co je divákovi zřejmé mimoděk. Scény z domova důchodců a recepce trochu zaměňují empatii za exploataci. I závěr v bazénu pak vyzní trochu rozpačitěji než vrcholné scény z první části, kdy kamera přesně ví, jak velký odstup od děje a postav má udržet. Eva Nová se nicméně v kontextu současné festivalové kinematografie nemá zač stydět. Přes svoje nedostatky je totiž při věci. Silné *** / slabé ****.

Když ho miluješ, není co řešit. Dvojtaktní žlutý cirkus se v novém snímku mění z cestovatelského dokumentu v takovou pěknou situační komedii o těch, kteří cestují. Občas mě irituje, že už tvůrci divákům moc nevysvětlují, kde jsou a kudy se tam dostali (ze zeměpisu jsem maturoval, ale nemůžu říct, že bych se ve filmu extra orientoval), občas mi vadí, že vím málo o posádce plastových tanků, ale většinu času je zábava nechat se unášet vehiklem, který chátrá podobně jako jeho lidé. Do posledního dechu je prostě taková situační komedie o tom, jaké to je trávit s někým půl roku, pořád někam padat a pořád opravovat něco, co do daných krajin nikdy nemělo dojet. Je to vážně cirkus na tenkých gumách, oslava houževnatosti a lásky k nesmyslnému riziku, bez kterého by byl život rovná dálnice. Doufám, že zase vznikne televizní cut, který zahladí trochu divoký filmový sestřih. Nicméně pokud jste smradu trábiho podlehli, budete jeho výpary natahovat do posledního dechu. Tomuhle druhu DIY šílenství těžko nepodlehnout... Dan Přibáň: Hanzelka a Zikmund meet Přemek Podlaha. [70%]

Já, Hepnarová silná... a fotogenická. Strašně neujasněný film co do přístupu k hlavní hrdince, ale i v hereckém pojetí a scenáristicky. Film, který vynechává a fragmentarizuje, přitom se ale pořád místy zbytečně opakuje a místy zase přeskakováním detailů spíše mate, než posiluje dojem chladu. Kombinace velmi filmového a fotogenického vizuálu, lehce divadelního zcizeného pojetí některých scén a dobových dokumentů je spíš kostrbatá než organická. Olga funguje v rámci jednotlivých scén, především, když se v nich nemluví a odněkud stoupá dým. Pak má díky netuctové tváři a podivnému držení těla Michaliny Olszańské zneklidňující sex appeal. Stejně tak bych vyzdvihl volnou práci s dobovostí, nestavění normalizačních kulis na odiv a potlačení jakýchkoli "systémových" rysů. Film si všímá postav ve velmi konkrétním prostorovém výseku, neomlouvá je dobou a zkažeností systému. V tomhle ohledu je velmi sugestivní. Bohužel když ho mám brát jako významový celek, který pracuje s distancovanou studií monstra a procedurální zprávou o jedné masové vražedkyni, nemůžu se bránit rozpakům. Ano, už je to dílo lidí, kteří se vyhýbají mnoha otravným českým konvencím a jsou poučení současným festivalovým filmem, ale to samo o sobě není vůbec garantem soudržnosti a působivosti. Musím se přiklonit na stranu těch, kteří říkají, že Hepnarová je sázka na jistotu. Sice ne na jistotu, které jsme tu léty přivykli, ale to na věc nic nemění. Ve všech ohledech nakonec zdánlivě provokativní a morálně ambivalentní snímek končí při zdi.

Taková úhledná zrzavo-zelená knihovnička s pastelovou ořízkou. Jestli to má víc vrstev než cituplné váhání Šorše nad tím, jestli spíš zahoří k zakrslému italskému opraváři bidetů, nebo k zazobanému irskému náckovi ze Star Wars, tak jsem je asi přehlídl, ale může za to předávkování barvou, měkkým světlem a irskou muzikou. Ani se na ten film moc nezlobím, je to prostě jen kompilát všeho, co mě na podobných dramatech zabíjí. Ten konec už fakt čisté heslo z encyklopedie klišé pro začínající a končící scenáristy.

Neuvěřitelně unavený a únavný film, zábava těsně před infarktem. Proč 99% českých filmů působí, že se odehrává v alternativní realitě?

Euforická opening scene (nejlepší silniční tenze od Drive), moc dobrá první hodina, pár solidních scén po ní, bohužel zbytek patří k tomu nejhoršímu, co Nichols kdy napsal/natočil. Závěr už čistě full retard... teda full late Shyamalan. Strašná škoda... jako pocta sedmdesátkové sci-fi ok, jako dramatický celek s celkem subtilní psychologickou linkou hodně rozsypané. [Berlinále 2016]

Odporný narcistní kýč.

Na pomezí östlundovské socio-sondy a dardennovské (anti)morality - příběh zkrachovalce a člověka, který cíleně destruuje svůj život, což ho přivede mezi spodinu švédské společnosti, špatně placené gastarbeitery na překladišti aut v Malmö. Odlidštěná práce, odlidštěné vztahy, totálně odlidštěná forma, které dominují výrazné rámy, studené barvy a útočně industriální zvuková složka. Film, který pojednává o nedostatku empatie a sám se žádnou nepokouší vyvolat, ani s imigranty, ani s protagonistou, který je až příliš pasivní a odevzdaný na to, aby se mohl domáhat nějakého soucitu. Jeho rozhodnutí ve druhé polovině připomenou Rosettu bratr Dardennových, ale divákovi není nabídnuta žádná satisfakce, jen brutálně utržený a strohý konec. Zamrzí hlavně návodné použití operní overtury v podkresu a občas trochu diskutabilní snaha udělat z filmu metaforu Švédska, ale dílo je to pozoruhodné. [Forum Berlinále 2016]