GigaPudding

Ospalá díra je moje oblíbená. Viděla jsem ji v kině jako mrňavá a pak mockrát v telce a na dvd a tak a vždycky se na to tak pěkně kouká, když to má tu krásnou atmosféru těch takzvaných gotických hororů se všemi těmi zamlženými lesy a gentlemany v oblecích a do toho nějaká ta detektivní záhada a všechno :). Takže prostě super a vedle Mars Útočí další pocta určitému žánru, výtvarnému a filmařskému stylu, akorát teda tohle bylo pochopeno víc než Mars Útočí :). Sice by se to v klidu obešlo bez detektiva, který je trdlo a jeho zamilované části příběhu s Christinou Ricci, ale to si prostě Burton nemohl odpustit a kdo ho zná tak to chápe :), ale i když to teda nemá zachmuřeného detektiva Poeovského charakteru a vážnější děj, tak je to pořád super :). Prostě klasika a snad se Burton jednou k něčemu takovému vrátí :). A taky se nesmí zapomenout na výborné a stylové obsazení i štěků jako je bezhlavý jezdec nebo soudce v new yorku a takový :). Burton prostě věděl co točí, proč to točí a jak to má vypadat ve výsledku, ale zároveň je to pořád přitažlivé i pro ty, kteří si třeba ani neuvědomí k čemu to odkazuje a to je na tom filmu asi ten největší úspěch :).

V novinách je to každý den, v televizi taky každou chvíli, na internetu a všude. Prostě existují lidé, se kterýma je něco vážně špatně a přesně o tomhle je tenhle film. Čekala bych, že ne každému asi sedne trochu překvapivá hudební kulisa v první polovině filmu, která podle mě je lehce mimo a hodila by se spíš do detektivky o něčem jiném, ale s tím co má nakonec přijít bude asi divákovi docela jedno jakou to má hudbu. Točil to Joel Schumacher a je to americký film, ne srbský, takže se na to nejde cestou explicitního násilí, které stupňuje svou brutalitu čím víc se blíží konec, ale i tak to podle mě má podobně silný efekt, protože stejně jako u Srbského filmu i tady jde o snuff a lidi co ho točí a co se na to dívají. Prostě čím hlouběji se Nicolas Cage dostává při pátrání po původu pásky osmimilimetrového filmu s vraždou mladé dívky, tím horší to je a zase se to dostává k tomu, že prostě s některýma lidma je něco špatně a nikdy to nic nespraví. V tomhle filmu je to navíc výborně ztvárněné, s velmi napínavým stupňováním děje a silným závěrečným vyzněním filmu. Navíc je to taky zajímavý důkaz toho, že Nicolas Cage sice automaticky přijímá všechny nabídnuté role, ale pokud má kvalitní scénář, tak z toho dostane i slušný výkon :). 8mm se v klidu může stavět do stejné ligy vedle Sedm nebo Mlčení jehňátek.

Sovětskej Rock'n'roll je fajn, ale jinak to bylo tak trochu o ničem, což moc nezachraňoval ani ten cool nápad s rock'n'rollovým samurajem. Kameraman byl prvních tak deset minut totálně v kaši, jinak si to nedovedu vysvětlit, ale pak naštěstí už vystřízlivěl, nebo na zbytek filmu najali nějakýho abstinenta, ale každopádně to jinak bylo docela fajn a i ta závěrečná pointa byla docela veselá, takže se na to dá v klidu kouknout a to zvlášť pokud se někomu líbí takový na hlavu padlý béčkový náměty odrážející nějakou určitou popkulturní epochu jako to dělala třeba Barbarella nebo tady tohleto :). Bohužel ale ten dvojník Guye Pearce není sympatickej tak úplně od začátku, někdy se to snaží být cool strašně křečovitě, někdy je to utahaný, někdy trochu divně technicky provedený, ale někdy je to zase přesně naopak, takže to nakonec aspoň na tu trojku je :)

Zámožní pánové se po večerech chodí bavit do květinových domů, luxusních nevěstinců v šanghaji, kde spolu popíjí hrají hry a především si nechávají dělat společnost místními "květinami" (flowers of shanghai). Film sleduje příběhy květin a jejich patronů, provoz nevěstinců a hlavně vztahy mezi jednotlivými postavami. Na diváka čeká velká spousta nálad od chvilkového štěstí přes smutnou snahu získat ještě i na stáří přízeň mužů až po žárlivost ať už mezi květinami kvůli vyšší/nižší "hodnotě" nebo vyvolané soubojem o muže. Stejně na tom jsou i přítomní pánové, kteří jsou samozřejmě nad věcí, protože přece se do květinových domů chodí jen pobavit a není to pro ně tak důležitá součást života jako pro ženy v těchto domech, ale nakonec i na pány dojde a chtě nechtě si budou muset přiznat, že to pro ně taky něco znamená. Flowers of shanghai je hodně těžko uchopitelný film, protože stojí výhradně jen na dialozích odvíjejících se od čínské etikety a tradice a hlavně i když jde o nevěstince tak ve filmu nejde o sex a o to je to možná komplikovanější. Velké množství postav propletených ve velké vztahové pavučině vyžaduje od diváka hodně pozornosti a snahy se vcítit do zúčastněných postav, což může být docela složité, protože asi jako v jakékoli jiné kultuře koncem 19. století se jakékoli vztahy a emoce neprojevují na veřejnosti tak jako dneska. Každopádně je ale velmi zajímavé pozorovat tento historický exkurs do míst, kam se filmový divák zas tak často nemá možnost podívat a hlavně diváka taky může zaujmout příběh hlavní dvojice nebo spíš trojice, i když tak úplně hlavní postavy to nejsou, protože téměř všem je dán velký prostor. Co ale určitě zaujme diváka je způsob jakým je film natáčen, protože je pojatý asi jako divadelní hra. Scény neobsahují žádný střih, jen se kamera pohybuje směrem k postavám, na kterých má být zrovna hlavní důraz a teprve až se zatmívačkami, podobně jako v divadle, se mění scéna na jinou bezstřihovou, takže není nic podivného, že úvodní scéna má okolo deseti minut bez střihu, což dává vyniknout výbornému obsazení a hereckým kvalitám, protože během takhle dlouhých scén nikdo nezaváhá a všichni hrajou velmi přirozeně ať už jde o veselé společenské scény nebo spíš ty intimnější. Další divadelní prvek je absence času. Květiny žijou svůj život uvnitř květinových domů v příšeří tlumeného světla a dění a čas venku na jejich životy nemají vliv, když nepočítám ten případ ženy, jejíž část příběhu se odvíjí hlavně od toho, že už si na ní čas vybral svou daň. A takhle to funguje i v tomto filmu, kde mezi některými scénami uplyne výrazná doba, ale není to vidět ani na ženách ani na interiéru a člověk si to uvědomí jen z dalšího dialogu. A samozřejmě to má taky moc krásnou výpravu i když je to takhle komorní film. Pro mě to byl ve výsledku tak trochu těžko stravitelný film, i když v něm bylo všechno co jsem zmínila výše a co se mi líbilo, poslední záběr mě ale přesvědčil, že nejmíň čtyřku si šanghajské květiny zaslouží :).

Nečekala jsem, že to bude až tak jakože "artové" :), prý to původně bylo určené jen artovým kinům a jako není se čemu divit, když je to víceméně takové filmové experimentování, ale vůbec mě nepřekvapuje, že to mělo tak velký úspěch i u toho obyčejného "neartového" publika, protože je to prostě pecka :). V první řadě je to hrozně zábavné a dynamicky natočené, takže si nedovedu ani představit, že by to někoho mohlo vyloženě nudit, zvlášť když to celou dobu hecuje elektronická hudba v pozadí. Za druhé to má velmi zajímavé nápady a scénář, který je využitý v tak krátké stopáži úplně maximálně a bez jediného hluchého místa. A za třetí, a to především, to má Franku Potente s červenýma vlasama, takže úspěch zaručen :). A taky Moritz Bleibtreu tu hraje takovýho frajírkovskýho zmatlíka výborně a bez něj by to nebylo ono. Tom Tykwer navíc v rozhovoru o tomto filmu řekl, že vycházel nejdřív jenom z úplně jednoduché představy o běžící holce s červenýma vlasama a že chtěl nakonec zobrazit jak vypadá energie, kterou člověk uvolní, když má cíl, když prostě žije pro něco naplno a za tohle si film zaslouží tuplovanejch pět hvězdiček, protože tenhle záměr mu vyšel úplně.

To co Dark city má předat divákovi svým příběhem není nějaká děsně hluboká a komplikovaná myšlenka, ale především paranoia a pocit toho jak snadno člověk může zjistit, že je něco v nepořádku a nevědět, jestli je něco špatně s okolím nebo s jeho hlavou :). A tohle celé je navíc podané velmi expresivním způsobem a důkladnou vizuální retro stylizací. Hudební motivy jsou tak trochu přeumělkovaně výrazné a nervózní, město je pořád jen ve tmě a postavy v něm vypadají úplně vyjetě a do toho ještě Kiefer Sutherland s tak trochu přehrávanou ale přitom do toho expresivního stylu se hodící postavou doktora, který ví jak to s tímhle nočním městem je doopravdy. Na dark city se dá ale nejvíc ocenit asi to, že je to scifi, které se nesnaží držet nějakých konvenčních a líbivých konceptů a snaží se namísto toho přinést nápad a vizuál (když už teda nemá jít přímo o nějakou zásadní myšlenku) a tak to má být, protože nápaditých scifi zas tolik není jak by se mohlo zdát. Ale jinak přinejmenším v první polovině filmu je to pecka s parádně napjatými scénami a paranoidním a zmateným hlavním hrdinou ve scénách, kdy se teprv ještě snaží dozvědět, co se vlastně děje, když si nepamatuje ani svoje vlastní jméno (výborná scéna, když se na to jméno právě snaží vzpomenout). Konec už je tak nějak "normální" a překvapení ubývá a ubývá, ale za tu nápaditější a napínavější část si to určitě čtyřku zaslouží :).

Kdyby tam bylo víc Paulíny Pořízkové, tak by to bylo ***** :D

Ze vzpomínek na koukání na mtv někdy v dobách, kdy začali Dariu vysílat jsem vytáhla čtyřhvězdičkové hodnocení, ale teď po letech, kdy jsem se koukla na všechny díly včetně těch, které jsem neviděla předtím vůbec a speciálních dlouhých dílů Is it fall yet? a Is it college yet? musím zvednout hodnocení na jasnou pětku :). Dokonce možná to člověk docení víc až teprv, když je starší než středoškoláci :) a hlavně pokud si prožil 90. roky :), protože Daria je dost osobitý seriál těžící z celé populární kultury 90. let a člověku asi plno detailů může utéct, pokud to nezná :). Třeba už jen ten fakt, že Daria využívá možností MTV naplno a v každém díle je na pozadí několik známých songů z devadesátek. A v každém díle je taky pochopitelně krom těch běžných dariovských vtipů taky nějaký ten vtípek týkající se populární kultury a často třeba hudby, viz "poor guy formerly known as prince" :). První dvě série jsou úplně nepřekonatelné a úžasně vtipné a zbývající už spíš jen těží z toho, že je tam prostě Daria, ale jinak to není špatné, jen to nemá takovou sílu jak v těch prvních dílech. Každopádně ale tenhle seriál přinejmenším přinesl úžasnou postavu Darii se všema těma jejíma hláškama a taky se za celou tou sarkastickou fasádou skrývá i plno docela reálných životních situací ve vztazích mezi lidmi a seriál je tím do určité míry i "výchovný", protože ani Daria není jenom chodící stroj na suše sarkastické hlášky, ale má nějakou svou lidskou stránku. Dneska po víc než deseti letech od vzniku Darii by to možná na středoškoláky nemělo takový dopad, přinejmenším na ty "populárnější" :), ale snad by se na dnešních středních školách ještě našli nějací lidi schopní docenit Dariu a celý ten její svět v městečku Lawndale. Tehdy to prostě bylo něco nevídaného a dneska je to úžasný nostalgický a vtipný pohled do dob minulých, takže pecka za ***** :). A ke všemu ještě SICK SAD WORLD! :)

Na každou sezónu tohoto seriálu připadají tak tři až čtyři zajímavé a zábavné díly. Zbytek se vozí pořád po těch samých schématech a dokonce i bez jakéhokoli vývoje chování a charakterů hlavních postav. V některých chvílích by se dokonce i nějaký ten "hlavní" příběh série mohl třeba i posunout někam jinam, ale to se bohužel nestane, protože pokaždé je to tak, že celou sérii McGyverův tým bojuje proti nějakému pro danou sérii nejmocnějšímu protivníkovi, kterého nakonec přemůžou a na jeho místo okamžitě nastoupí další takový zloduch, který má být ještě horší. Nejspíš ale z potřeby dodržovat tradici se zloduch nepoučí z jednání předchozího zloducha a ani nezkusí něco důmyslnějšího nebo "diplomatičtějšího". Takhle to pokračuje pořád dokola (včetně starých fint typu obživnutí dávno zabitého zloducha nebo jiné postavy atd.), a proto je potenciál všeho zajímavého a zábavného v tomto seriálu úplně okleštěn, na jednoduchou odpolední zábavu s rutinním zachraňováním vesmíru a hláškujícím McGyverem. Mnohdy až fanatické obdivovatele tohoto seriálu jsem nikdy nechápala.

Takeši Kitano se po těžké dopravní nehodě vrátil s filmem, ve kterém se vyrovnává s touto zkušeností a předvádí svůj nejspíš vůbec nejlepší filmařský výkon. Hlavní postava policisty Nišiho toho moc nenamluví, ale přesto se do ní dokáže divák vcítit a pochopit jeho chování a jednání. Tragická událost jednoho pracovního dne týmu policistů odstartuje Nišiho snahu všechno co jde napravit ať už to bude stát cokoli a jeho cesta za lepším životem pro svou nemocnou ženu a pro kolegy, za jejichž neštěstí cítí odpovědnost, přináší spoustu mlčenlivých dojemných scén i plno tichého ale tvrdého násilí spolu s nečekaností tragédie, která může přijít kdykoli. K tomu by Takešimu stačila snad i ta jediná scéna ve filmu, kdy si Niši v nemocničním pokoji své ženy zapaluje cigaretu. V Ohňostroji se objevuje snad úplně všechno co k životu patří a Takeši Kitano to předvádí velmi osobitým způsobem s velmi strohými dialogy, ale silnými scénami ať už násilnými, nebo humorně roztomilými, jako několik scén při výletu Nišiho a jeho ženy na horu Fudži. Podobně silné jsou i ty málomluvné scény s policistou Horibem, který je od toho osudného dne na vozíku a snaží se, za Nišiho přispění, vyrovnat s takhle razantní změnou v životě malbou, která mimochodem obsahuje výhradně obrazy Takešiho Kitana, jež vytvořil během rehabilitování se z vlastní nehody, a které jsou přítomné ve většině scén ať už při Horibeho malování nebo jako obrazy pověšené v nemocnici, v sídle jakuzáků a dalších. To všechno je navíc podbarveno krásnou hudbou s tím úžasným hlavním motivem. S ohňostrojem Takeši Kitano vytvořil jeden z nejkrásnějších filmů o životě, co kdy byl natočen a i když jsem ho viděla už asi milionkrát, tak se na něj vždycky ráda podívám znovu.