Ezis

Patřím k těm nemnoha lidem, kteří Fantomase neviděli v dětství. Zhlédla jsem ho až teď a nic mně to neřeklo. Ve své době to určitě byla velice kvalitní zábava - a hlavně natočená pro někoho, kdo ještě neviděl padesát mnohem akčnějších dobrodružných filmů :-) Proto hodnotím vysoko. Ale protože jsem nedokázala nikomu fandit, film mě vůbec nestrhl. Zaujalo mě jen to, že to byla příležitost podívat se do Paříže 60. let. Třeba dům, ve kterém bydlí komisař Juve, je moc pěkný. Film mně začal dávat smysl, až když jsem si přečetla komentář Mr. Apache o tom, že původní romány byly vlastně hororové. Myslím, že jako fantaskní horor by tenhle film fungoval mnohem líp.

Těžké zdravotní problémy v dětství a Mistr Bílek způsobili, že mám averzi k hromadění věcí a žiju tak, jako bych kdykoliv mohla umřít - nebo se stěhovat... Při stěhování člověk znovu objevuje sám sebe. Společně se starými věcmi vyplynou na povrch vzpomínky, o kterých už jsi ani nevěděl, že je máš, a v neobvyklých situacích vyplynou na povrch vlastnosti, o kterých jsi také nevěděl, že je máš. Jak si totiž každý postupem života čím dál tím více zařizujeme byt podle svojí osobnosti, tak se ta osobnost také stává čím dál výraznější a jednostrannější. A Kulový blesk je o tom, jaké to je, zacházet s jedenácti svéráznými byty a dvanácti svéráznými rodinami, z nichž každá také čelí svérázu jiných dvanácti rodin a musí vytahovat na povrch zapomenuté dovednosti, aby se s nimi vypořádala. Každý byt je zařízený jiným způsobem, každý uvažuje úplně jiným způsobem. A když to dr. Radosta řídí jen jako technickou záležitost, tak to hladce rozhodně fungovat nebude... --- Scénář Kulového blesku jsem četla jako úplně malá, snad devítiletá či co. Televizi jsme neměli, tak jsem filmy četla. A proto pro mě scéna se vzkazy přes syna odmalička byla symbolem rozvodu a scény s mistrem Bílkem mě inspirovaly k úvahám o tom, jaké to bude, jestli se také jednou jako sedmdesátiletá budu stěhovat. Ve scénáři mistr Bílek říká: "To je hrůza, co člověk za život nashromáždí krámů..."

Hejkal má hlad a rád by žil mezi lidmi. Ujme se ho jedna vesnická rodina, začne pracovat jako kominík, najde si děvče... zdálo by se, že je všechno v pořádku, kdyby si místní kníže neusmyslel, že chce strašidlo jako atrakci pro svou zahradní slavnost. - "Hejkal" je taková poklidná letní pohádka se spoustou pěkných záběrů na les. (Není studiová, jak tu píše uživatel Tiiso). Navíc je částečně komediální, a tím pádem úplně ideální pro dlouhé zimní večery, kdy se člověku stýská po létě a potřebuje zlepšit náladu. Já jsem ji kdovíproč vnímala jako něco mezi Šumavskou trilogií s Tomášem Holým (hudbou podbarvené záběry na les) a pohádkou O vysoké věži (Janžurová a Veškrnová ve vesnickém). Všechny tyto filmy vznikly ve stejnou dobu, tak na tom asi něco bude... Tahle pohádka nemá úplně dobrý příběh, žádnou zásadní zápletku a rozuzlení, ale to jsem jí ráda odpustila, protože děj je dost neobvyklý, takže člověk dopředu netuší, jak se bude vyvíjet, a navíc je docela krátká a má jinak všechny kvality klasické televizní pohádky - pěknou hudbu, takový ten správný pohádkový styl vyjadřování, krásné exteriéry, herce ještě ze staré školy, které je radost poslouchat. Načančaný kníže hlasem Svatopluka Beneše v jednom kuse vyhrožuje sluhovi "Alfons, půjde pást čuníky a nic mu nepomůže."

Velice milý příběh o zimě a lidském teplu, ze začátku bohužel trochu kostrbatě vyprávěný a s ne úplně přesvědčivými herci v ústřední dvojici.

Hoooodně neobvyklý pohádkový příběh, který má mnoho obrovských plusů, ale bohužel i mínusů. Výčet toho, co jsem v něm ocenila, by byl dlouhý jak Lovosice (například méně známé moravské exteriéry, podzimní atmosféru, neobvyklý děj, zajímavé postavy, kostýmy z 80. let 19. století. Sukně s nabranými "honzíky" vzadu se v pohádkách nevidí moc často :-) ). Jenže... JENŽE. Pohádka trpí stejnou nemocí jako většina pohádek po roce 2002: neumí udržet styl a atmosféru. Tím nemyslím to, že kombinuje pohanskou Moranu s katolickým knězem, rabínem, cirkusem, českou hospodou a nově vytvořenými "bratry sudičáky". To je sice trochu zvláštní, ale je to příjemná změna a podařilo se to vše zkombinovat tak, že to nepůsobí rušivě. Horší je toto: Byl by to nádherný příběh o tom, jak slovanské mytické bytosti ovlivňují životy lidí - kdyby se v něm nemluvilo hovorovou češtinou a zlá sudička se nechovala jako houmlesačka. Anebo naopak: byla by to vtipná moderní pohádka - kdyby nevyzněla tak strašně fatalisticky a mytologicky. Výsledek je ten, že jsem se v pohádce nedokázala "ztratit" a nechat se strhnout. - Celkově mně Hodinářův učeň připomíná Dešťovou vílu - obě pohádky mají mytologické prvky, silnou atmosféru a nádherné exteriéry, slušné herce a neobvyklý děj, ale nedrží pohromadě.

Na venkovské faře v severní Evropě jsem tři roky žila a bylo tam mnohem víc lidí a mnohem víc legrace. Faráři mnohem víc řeší praktické problémy, než by se z tohoto filmu mohlo zdát, a farníci si s nimi chodí povídat o víře na předem domluvených schůzkách v týdnu, kdy na to mají klid a čas - ne v neděli po bohoslužbách, kdy je potřeba se dohodnout, kdo zamkne kostel a kdo do příští neděle uklidí sníh. Venkovští luteráni jsou dost společenští. Církevní prostředí je pro ně místo, kde se můžou - na rozdíl od všedních dnů, kdy pracují na svých samotách - otevřít, rozpovídat, dobře si zazpívat a dobře se najíst :-) Navíc znám několik farářů, kteří bojovali se ztrátou víry a nakonec ji zase nalezli. Takže... dobrý film, ale vypráví spíš o Bergmanově vnitřním konfliktu než o církvi v severní Evropě :-)

Nevím, proč tu tolik komentátorů film nazývá naivním a slaďárnou. Pro mě byl hlavně o dívce, která se nechtěně zaplete do složité společenské sítě. Oslovily mě scény, ve kterých si hoteloví hosté užívají jednoduché a hlasité americké zábavy a nemají ani tušení, jaké smutky, vášně, zábavy, tvrdé šichty a obavy o budoucnost - zkrátka život - jsou jen pár metrů od nich. I přes šťastný konec - který je opravdu trochu přeslazený, ale o kterém má divák důvod pochybovat, zda je definitivní - pro mě vyzněl spíš smutně.

V pořadí už šestý (začala jsem to počítat :-) ) britský seriál, u kterého jsem si ze začátku říkala Co tohleto propána je?!?, načež si mě úplně získal... - Nečekejte anglickou detektivku à la Agatha Christie - jednak by vám každý Skot řekl, že tahle detektivka je SKOTSKÁ :-))) a jednak jsou jednotlivé díly inspirované skutečnými případy a natáčené ve spolupráci s policií. - Pro prvních 11 sérií s Markem McManusem je typická jistá syrovost prostředí a tvrdost (ale ne drsnost) hlavního detektiva - inspektora Taggarta. Krátké náhledy do života podezřelých, výraznější smysl pro humor i pro realitu než v pozdějších sériích a také než v anglické detektivce. Díly se skládají z krátkých scén, které ukazují, co se kde děje, aniž by to vysvětlovaly - vlastně staví takovou mozaiku, ve které teprve postupně začínáte vidět smysl. Když navíc seriál sledujete ve skotské angličtině, je to úplná gymnastika pro mozek. - Díly z 90. let jsou kratší, jednodušší a přímočařejší, případy vypadají více jako vymyšlené. Někdy se docela podobají anglickým detektivním seriálům, třeba Vraždám v Midsomeru. - Díly po roce 2001 s Alexem Nortonem jsou zaměřené čistě na policejní vyšetřování, někdy hraničí s thrillerem a stylově se podobají anglickým seriálům z té doby - např. Waking the Dead a The Shadow Line. Celkově by se dalo říci, že dřívější díly si hrají s divákovým mozkem a pozdější díly spíše s jeho náladou a emocemi. - První díly obdivuji, je to opravdu kus mistrovské televizní a detektivkové práce a Mark McManus je dokonalý hlavní policajt. Některé z těch dílů jsou vůbec to nejlepší, co jsem kdy v detektivním žánru viděla. Na pozdější díly se zase příjemně kouká. Nejnovější díly jsou na mě už moc thrillerovité, ale ještě pořád zajímavé. Hodnotit celý seriál je tedy dost těžké, když se postupem času tak měnil. Ale bylo by to asi 70%. - P.S. Mimochodem, taky vám připadá, že Mark McManus nevypadá moc jako Skot - spíš jako Sibiřan nebo Laponec? :-)

Není to typická romantická komedie, ty jsou vtipné a oddechové; tady člověk tři hodiny zírá jako přikovaný do zasněženého sovětského sídliště a pomalu se seznamuje se dvěma nenápadnými třicátníky. Film má vypracovanou kompozici plnou různých paralel: na minimalistickém a realistickém základě staví mírně výstřední příběh plný absurdních motivů, podobně jako se v šedých sídlištích a šedých životech dvou třicátníků objevují různé nečekané a absurdní situace. Některé scény se několikrát opakují - jedny v nezměněné podobě (Žeňa musí pořád vysvětlovat, jak se octnul v Leningradě) a jiné s novými verzemi získávají nový, skoro symbolický význam (schovávání Ipolytovy fotografie; Žeňovo vystupování v roli Ipolyta; nejprve lázeň Žeňova, potom Ipolytova). Hudba jemná, herecké výkony výborné, zvláště Andrej Mjagkov si mě okamžitě získal. Nejvíc mně utkvěla scéna, kdy se snaží vecpat do dveří zároveň s Ipolytem. Tu jsem si zapamatovala z prvního zhlédnutí filmu, což bylo až od druhé poloviny, zdálky a bez titulků v dálkovém autobuse. Tehdy mě fascinovala jeho mladická sveřepost, s níž se dral do dveří. Když jsem film zhlédla s titulky a zjistiila, že jde o 36letého chirurga, nemohla jsem než obdivovat bravuru, s jakou zahrál to, jak vlastními slovy "se teď cítí docela jinak, drzý a odvážný".

Tohle byl první film, která mně doporučil Ind, a nelituju toho. Příjemná, vtipná romantická komedie, která schválně lavíruje mezi klišé, realismem a nápaditostí. Nápady se tu opravdu nešetřilo... "Terorista zadržen, pane. Co dělá, pane? Ehm... mňouká." Nejvíc se mně líbily úvodní titulky á la francouzský impresionismus, chemie mezi ústřední dvojicí, neobvyklé vedlejší postavy a hlavně - hodně nečekaná poslední scéna :-)