Ezis

Tak jsem přeložila dva pracovní scénáře k filmu Rok před válkou (Gads pirms kara) lotyšského režiséra a scénáristy Dávise Símanise. Film se natáčí v lotyšsko-české koprodukci.

Když jsem překládala první pracovní verzi, těšila jsem se, až film uvidím... a když jsem překládala třetí, bylo mně jasné, že film nikdy neuvidím, protože po přepsání nabral na drsnosti a já mám posttraumatickou stresovou poruchu. Pokud máte rádi temné, složité filmy o absurditě doby a nevadí vám scény s mučením a podobné legrace, myslím, že film mohu doporučit.

Je to pohled na Evropu, který my moc neznáme. Lotyši se necpou dopředu, jsou trpěliví, umějí jazyky, cestují a pracují v zahraničí. A tak se v jejich filmech často objevuje motiv Lotyše, který cestuje po světě a bez problémů mluví s cizinci jejich vlastními jazyky, ale sám nemá žádné výrazné vlastnosti a oni o něm nic nevědí. A tak dotyčný Lotyš funguje jako taková houba, která nasává a zrcadlí atmosféru v jiných zemích. Pro ilustraci předválečné doby v celé Evropě je to ideální :-)

Tady se o filmu dočtete víc:

https://www.novinky.cz/kultura/496517-na-psychoanalyzu-sel-k-freudovi-a-svadel-matu-hari-tajemneho-lotyse-hraje-cech.html

Ehm, jen opravuji - Petr Lotyš nesváděl Matu Hari, Mata Hari sváděla jeho...

Tak mně sestra doporučila původní sci-fi seriál Star Trek (1966-1969) a já jsem s hrůzou zjistila, že su asi jediný člověk na světě, co zná Williama Shatnera jako Marka Twaina z Případů detektiva Murdocha - a ne jako kapitána Kirka ze Star Treku! Tak když su teď nemocná a po dlouhé době mám trochu čas se na něco dívat, tak sjíždím Star Trek jeden díl po druhém a nemůžu si ho vynachválit.

Ani nevím proč.

Ale na to, že o sobě tvrdím, že "na sci-fi moc nejsu", tak mám nějak podezřele ráda Hvězdné války, seriál Firefly a teď i Star Trek. Asi že má svoje mouchy, ale je i vtipný, inteligentní a moudrý. Je vlastně tak trochu kvalitní literatura. Proto má asi tak zajímavé nápady - třeba zvíře, které je celé ze silikonu, je schopné rozpoznat určitou součást jaderného reaktoru a žije ve 23. podzemní úrovni dolu... Tenhle nápad mě naprosto fascinuje. Asi su geek a nevím o tom :-)

A my tady ve střední Evropě možná ani nevíme, jak tenhle seriál ovlivnil svět. Třeba Nichelle Nichols jako první černošská herečka, která nehrála služku nebo otrokyni, byla obrovskou nadějí pro americké černochy a sám Martin Luther King ji prosil, aby ze seriálu neodcházela.

Další příklad: nedávno jsem slyšela, že existuje vesmírná loď Antares. Kdo zná Star Trek, tak hned zastříhá ušima - tahle skutečná vesmírná loď byla totiž pojmenována po lodi ze Star Treku.

Škoda, že má Star Trek jenom tři série :-)

Naprosto neuvěřitelná náhoda - koukáme takhle na "Fantastická zvířata a kde je najít" - a u závěrečných titulků povídám "Jé, Wunmi Mosaku, to jméno znám!"

No, nejenom jméno - tohle je prosím slečna, u které jsem byla ubytovaná v roce 1997!

IMDb říká, že "She grew up in Chorlton, south Manchester". No jasně! Dokonce si pamatuju jméno ulice :-)

http://www.imdb.com/name/nm2148911/bio?ref_=nm_ov_bio_sm

Náš dětský pěvecký sbor tehdy hostoval u manchesterského dětského pěveckého sboru. Jejich rodiny si nás mezi sebou rozdělily a na pár dní nás ubytovaly. Wunmiina rodina byla moc milá a měli zdi vymalované nafialovo, což mě fascinovalo. Taky jsem u nich poprvé ochutnala rýži na karí. Potěšila jsem je, když jsem jim řekla, co si ze zeměpisu pamatuju o Nigérii (Angličani o ní zřejmě nevědí nic). V televizi zrovna zpívaly Spice Girls - jo, devadesátá léta :-)

Wunmi byla nejmladší ze tří sester - nejmladší, nejpraštěnější, nejveselejší a nejvíc se předváděla. Žádný div, že se stala herečkou :-)

Jsem ráda, že dostává dobré role a dokonce britskou televizní cenu, protože její rodina na tom nebyla moc dobře, tak si snad trochu polepší.

Jestli nějaká pohádka stojí za vidění, to se u každého dost liší - tak si tenhle seznam dělám hlavně pro sebe :-)

Mezi lety 2003-2010 to bylo s pohádkami hodně slabé. Teď se to zase zlepšuje a ukazuje se, že cesta k dobré pohádce asi vede přes komedii... Většinou mají tendenci být spíše komediemi pro dospělé, ale ty, které se udrží na uzdě a nezapomenou, že jim mají rozumět i děti, jsou opravdu hodně dobré.

Bílá paní - kdyby nedávala tolik prostoru loupežníkům, byla by to úžasně příjemná komorní pohádka

Tajemství staré bambitky

Čertí brko - dvě svérázné politické satiry, které ale celkem fungují i jako pohádky

Sofie a ukradený poklad - to vlastně není pohádka, nýbrž detektivní komedie - ale skvělá

Probuzená skála - vážná, pěkně natočená legenda

Korunní princ - jednoznačný král mezi pohádkami z let 2010-2020

Šťastný smolař - spíš komedie pro dospělé, ale docela dobrá

Pravý rytíř

Princezna a půl království - dvě pohádky scénáristy Petra Hudského, který mně začíná dělat radost. Má občas trochu jednoduché či trapné dialogy, ale píše skvělé klasické pohádky o "cestě hrdiny" se zajímavým, dobrodružným dějem, vtipem a poselstvím.

Mně to u většiny novějších pohádek také tak připadá. A často mně vrtalo hlavou, proč to tak je. Napadlo mě několik důvodů:

1) Herci už nemají tak dobrou hlasovou školu, takže dialogy nezní tak poeticky

2) Nejsou k dispozici herci, co by dokázali zahrát důstojného, statečného a zároveň milujícího prince (i když takoví nejsou vždycky ani ve "starých dobrých" pohádkách), a herečky, co by dokázaly zahrát princeznu, která je veselá, něžná a milující, ale zároveň zná svou cenu.

3) Ale hlavní důvod je myslím v tom, že ve spoustě novějších pohádek se hrdina nebo hrdinka zabývají tím, jak opačné pohlaví "dostat", a ne, jak si ho zasloužit.

Co třeba dělá princ v Tajemství staré bambitky? Snaží se dospět a naučit se vládnout, ale co se týče Aničky, zabývá se jen tím, jak ji "překecat".

Nebo písař z Princezny a písaře? S princeznou se rovnou hádá, a to dost drsně.

Světlou výjimkou je třeba Sofie a ukradený poklad, kde se princ snaží vypátrat zloděje, aby si princeznu zasloužil. Však tu taky má docela pozitivní komentáře. A Bílá paní, kde zakletý rytíř riskuje, že se rozpadne na tisíc kousků, a brání Fanynku před loupežníky.

A teď pohádky "ze staré školy":

Pyšná princezna? Král Miroslav se princeznu snaží vychovat a vzdá se kvůli tomu všech privilegií.

Hrátky s čertem? Martin Kabát zachrání Káču z pekla.

Princezna se zlatou hvězdou? Král princeznu najde tam, kde by ji nikdo nehledal, a vybojuje si ji v souboji.

O medvědu Ondřejovi? Ondřej riskuje vězení a vloudí se na zámek v převlečení za medvěda, ve kterém je mu dusno, "ale já to vydržím".

A takhle bych mohla pokračovat dál i studiovými pohádkami: Florijánkovo štěstí, Zlatý náhrdelník, O Houbovém Kubovi a princi Jakubovi, Uloupený smích, O loupežníku Jakubovi atd. atd.

A to nemluvím o těch nejklasičtějších klasikách jako Zlatovláska, Princ Bajaja, S čerty nejsou žerty, Princ a večernice, Třetí princ a podobně, kde hrdina princeznu musí přímo zachránit nebo si ji těžce vysloužit / vytrpět.

Jsou i ovšem pohádky, kde jsou role obrácené, kde si hrdinka musí zasloužit, vytrpět nebo "vychovat" prince: např. Tři oříšky pro Popelku, Sůl nad zlato, O zakletém hadovi, O princi, který měl smůlu nebo O vodě, lásce a štěstí.

A také pohádky, kde se musí něco naučit a překonat překážky oba dva: třeba v Princi Chocholoušovi, Šíleně smutné princezně nebo Královském slibu. Ty mám osobně nejradši.

Zkrátka ty nejsprávnější filmové pohádky jsou vždycky o překonání překážek nebo sama sebe - pro někoho. To je jedno z kouzel, které spousta dnešních pohádek postrádá.

V tomhle nás už bohužel začíná předbíhat i Disney, jelikož v Na vlásku Flynn radši přesekne Rapunzel vlasy a zemře, než aby nechal zemřít ji, a v Ledovém království se Kristoff vydá pro Annu do sněhové bouře.

Škoda, že neumím psát scénáře :-(

Update: Zhlédla jsem pohádky Pravý rytíř a Princezna a půl království. Klenoty to vyloženě nejsou, ale taky nejsou špatné a hlavně - hurá! - tohle téma v nich je!

Některé holky brečí při romantických filmech; já jsem při nich nikdy nebrečela, až jsem si říkala, jestli nejsem nějaká divná. Asi jsem; dneska jsem totiž brečela nad dílem seriálu Murdoch Mysteries (Případy detektiva Murdocha) 8x11 "All That Glitters" ("Co se třpytí"). Ani přesně nevím proč. Ale pokusím se vám ho popsat.

Když jsem tenhle kanadský seriál začala sledovat, těšila jsem se, že uvidím kanadskou přírodu a Indiány. A až na několik menších výjimek a díl, co se odehrával na Yukonu, jsem byla neustále zklamávána. A posledních pár dílů už ani nebyla pořádná detektivka - byly to jenom zábavné příběhy - i když taky zajímavé, ale starý dobrý Murdoch to nebyl.

Zato tenhle díl splnil snad všechna má přání - nejenom že to byla slušná detektivka, ale ještě navíc v něm bylo něco o kanadských dějinách, skvělé hlášky "Úžasná umělecká vize, inspektore. Namalovat stromy modře, toho se odváží jen ten, kdo dokáže vidět za hranice skutečného světa." "No... jo. A taky mi došla zelená barva."

a hlavně, detektiv Murdoch odhodil své perfektně upravené sako a odjel vyšetřovat případ do divočiny na severu provincie Ontario. Nejdřív jel vlakem s nádhernou parní lokomotivou a pak na koni (a konstábl Crabtree na oslu, ehm ehm). Případ ho zavedl až do lesa (který vypadá úplně jako les na Vysočině), kde byl málem zastřelen - z čehož jsem paradoxně měla radost, jelikož to znamená, že tvůrci nezapomněli, že Murdoch není Superman a divočina že je divočina - i když tohle není zrovna Divoký Západ, ale spíš Divoký Sever.

No a nakonec se detektiv dostal až do indiánské rezervace, kde částečně porozuměl tomu, o čem se mluví. Poněvadž se mluvilo algonkinsky.

(Pro příznivce Star Treku - není to jazyk příbuzný klingonštině :-) je to souhrnný název pro několik indiánských jazyků z východní Kanady.)

Strašně mě potěšilo, že indiánská rezervace je představená realisticky - bez předsudků, zato se znalostmi. Všichni jsou oblečení tak, jak se v té době Indiáni oblékali, tzn. mají na sobě směsici svého a evropského oblečení. A algonkinsky se tu mluví bez anglického přízvuku.

Chce se mně napsat... filmové a televizní společnosti z USA, koukejte a učte se!

Dokonce Glen Gould, který tu hraje indiánského průvodce Migizi Pimiže (když to řeknou oni, zní to normálně, ale takhle napsané to vypadá směšně... jenže je to OPRAVDOVÉ indiánské jméno, ne nějaký vymyšlený Inču-čuna nebo Vohkadeh Karla Maye) ... no zkrátka Glen Gould má dokonce jeden z algonkinských jazyků jako svou mateřštinu. Pochází z algonkinského národa Mi'kmaq, který se česky přepisuje jako Mikmak, ačkoliv se prý vyslovuje "Mígmach". Pěkný mišmaš... a co teprve jeden jeho podnárod, který si říká Segepenegatigové! A pozor, tohle nejsou žádné polovymřelé chudinky - je jich mnoho desítek tisíc, mají svoje rady a organizace a část z nich se pořád učí mi'kmacky (nebo mígmašsky nebo co) pěkně od maminky, dřív než anglicky.

Takže... ne, že bych zrovna šla do kolen z toho, jak Yannick Bisson vypadá, ale jeho detektiv Murdoch si mě definitivně získal - který jiný televizní detektiv pracoval jako dřevorubec, vynalezl sonograf, čte Julese Vernea a mluví anglicky, francouzsky a algonkinsky?

Tak jsem nedávno objevila britského herce Tonyho Osobu (napůl Skota a napůl Nigerijce). To jsem celá já, ze všech britských herců si musím vybrat toho s nejvtipnějším jménem! Netuším, co znamená v tom dotyčném nigerijském jazyce, ale japonsky "osoba" prý znamená "nudle". A mě samozřejmě tohle jméno v závěrečných titulcích vždycky na desetinu vteřiny zmátlo ("co to tam píšou, no jasně, že ho musela hrát nějaká osoba!"). Když jsem si s ním dopisovala, pobavilo ho, co jeho jméno znamená v češtině, a podepsal se "noodle person".

Hraje tak nějak uměřeně, pro jednotlivé role se moc nemění, ale přesto vidíte, že třeba Chas Jarvis z "Dempseyho a Makepeaceové" a Jock McLaren z "Porridge" jsou úplně jiné postavy.

A protože tady na ČSFD nemá biografii, rozhodla jsem se na ni posbírat materiál a sepsat ji. Jedno jsem pochopila hned: na divadle hraje v nejrůznějších žánrech, např. v muzikálu "Vlasy" i v Shakespeareových dramatech (i když to snad každý britský herec). Ale jelikož má dobrou fyzičku a jeho koníčky jsou střelba a auta, v seriálech a filmech si vybírá téměř výhradně policejní a armádní tematiku. Jinak ale to shánění materiálu není žádná legrace - jednak si docela chrání soukromý život (nebo není tak slavný, aby někoho zajímal) a jednak se nejmíň 250x objevil v britských seriálech, z nichž většina jde sehnat jen špatně nebo vůbec ne. Což je škoda, protože třeba takový sitcom "Porridge" je úžasný.

Obdivuju Angličany za to, že se nebojí ve svých sitcomech zabrousit i do prostředí, která jsou pro naši kinematografii zatím tabu (vysoká politika, vězení) a podat je částečně realisticky, částečně zjemněně a částečně s nadsázkou, a hlavně neskutečně vtipně. Pokud vládnete britskou angličtinou, třeba se vám Porridge bude líbit.

Je ale hrozná škoda, že ve spoustě z těch dvou set seriálových dílů má Tony Osoba opravdu jen štěk. Takže v tento předvánoční čas, kdy mně odpadly všechny ostatní problémy, mně vrtá hlavou tenhle: proč Tony Osoba nedostával v televizi víc prostoru? :-)

Na stránkách Tonyho Osoby jsem objevila tuhle fotku z "Dempseyho a Makepeaceové" - s českým větroněm Blaník :-) V seriálu není nikde vidět, takže předpokládám, že ho použili při natáčení a Tony Osoba se v něm proletěl, nebo s ním jen pózuje.

Normálně se bojím vyjít ze "svých" žánrů, ale dnes jsem to po nějaké době znovu zkusila a stálo to za to.

Před týdnem jsem totiž u babičky v televizi viděla dvě Čapkovy kapsy - Sňatkový podvodník a Lyrický zloděj - a celkem mě potěšily svou historickou přesností, retro stylem a takovou nějakou rezervovaností, citovou neangažovaností, jako by režisér točil spíš dokument. K Čapkovým povídkám se to moc nehodí, protože všechny Čapkovy texty v sobě mají něco horečnatého; ale mně to sedlo. Bohužel jsem si také vzpomněla, že u Čapka postavy často nahlas uvažují o řádu světa a lidí, což tady skoro chybělo.

Zato dneska jsem viděla dalších pár Kapes a rozesmál mě Soud pana Havleny a absolutně strhlo Zmizení herce Bendy. Byla to první povídka, které se zatím podařilo podchytit styl, jaký sedne Čapkovým textům. Viktor Preiss byl neskutečný! (viz mí Oblíbení herci), Tomáš Töpfer též, dohromady si také sedli, vedlejší role rovněž výborné, a hlavně - byl to klidně podaný, ale přesto strhující příběh, ze kterého na mě opravdu promluvil Karel Čapek. Teď jsem navíc v Lotyšsku, takže to pro mě byl skoro až vlastenecký zážitek. Znova, už asi posté v životě, ale teď ještě výrazněji, jsem cítila obdiv k tomu spisovateli, který tak dokonale ovládal český jazyk a měl cit pro nuance významů jeho slov, pro jeho rytmus.

"Já jsem Vás přišel strašit, pane. Vy asi nemáte nejcitlivější svědomí. Ale ta hrůza! že někdo ví, co se stalo, že někdo ví, že jste vrah, že jste zabil herce Bendu, komedianta, kterého jsme tady neměli a ještě dlouho mít nebudeme, vy, obyčejný, prachsprostý fabrikant! to možná otřese Vaší velkopanskou rovnováhou. Vy! Vy ode mne nikdy nebudete mít pokoj. ... Žádné Vaše peníze nemůžou nahradit toho opilého komedianta. Já vím, možná byl cynický, možná byl zlý, možná byl nadutý, nestoudný, ale byl to umělec. Vy se všemi těmi svými miliony nesvedete ani jedno královské gesto rukou jako on. Vy! Vy nebudete mít nikdy pokoj. Já Vám nedám zapomenout. A celý život se Vás budu ptát: Pamatujete si herce Bendu? Pamatujete? To byl umělec, pane. Umělec, slyšíte?"