RasputincZ

Wild Target je průměrná, akční komedie s nádechem britského humoru. Bill Nighy vzal na své bedra celý film a je to rozhodně dobře, ale ani Rupert Grint není vůbec špatný a stejně jako v Lekci řízení i zde působí mnohem lépe, než-li jako Ron. U filmu jsem si chtěl odpočinout a to se mi dostalo, aniž bych musel znechuceně film vypnout a otočit se na druhou stranu postele, proto i přes vysoce předvídatelný děj a některé dost nepovedené automobilové honičky, zasloužené tři hvězdy.

V animovaných scénách mírně připomínající Waltz with Bashir ( vizuálně). Narozdíl od Waltz with Bashir je zde animovaná část pouze k usnadnění některých scén, které asi s daným rozpočtem nebyly možné. Lial, Hassan a následně Maradona byli nejspíš dobří tanečníci. I přes jejich nezpochybnitelný talent mě vážně nebaví koukat přes +- 40 minut na sestříhané duely mezi breakdance teamy. A v druhé půli filmu se skutečně nic jiného nekoná. Osobně bych více uvítal větší množství emocí, které film možná mohl obsahovat. Potenciál role matky byla také nevyužita. Vzhledem k tomu, že se jedná o dokumentární film, který reflektuje na situaci přistěhovalců v Neměcku, kteří to tam mají určitě složité, byl jsem vlastně docela spokojen. Jen kdyby ve filmu nebylo tolik hip hopu a tancování...

Rozhodně zajímavý snímek, který pohlíží na prostituky z trochu jiného úhlu než většina filmařů. Na dobové drama je to moc uzavřené v nevěstinci, jenže o sám režisér tvrdil, že to byl právě jeden z jeho hlavních cílů, zaměřit se především na nevěstinec jako budovu, která pro většinu mužské populace symbolizuje potěšení a prostor pro rozvíjení jejich perverzních fantazií a pro většinu žen vězení, z kterého není úniku. Mezi nejsilnější stránky filmu patří aspon pro mě rozhodně hudba (dost zajímavě zvolené kousky z 60. let) a také hudební doprovod, který údajně Bonello skládal sám. Vizuální stránka snímku je další kladný faktor, rekvizity a rozdvojování obrazu film obohacuje. Důvod, proč hodnotím pouze 3 hvězdy je ten, že jsem se s žádnou postavou nedokázal dostatečně sžít a především jsem si po skončení filmu vůbec nemohl říct, jestli se mi ten film vlastně líbil nebo ne. Jistou poetickou atmosféru snímek bezesporu má, ale příběh se v tom hledá dost těžko.

Začal bych tím, že jsem byl celým filmem dost překvapený a Pattinson tu není vůbec špatný. Trochu se bojím, aby to s ním nebylo jako s Radcliffem, aby po několik dalších let nestál ve stínu své jedné, bohužel slavné role – Edwarda. Herecky dominují otci Pierce Brosnan a oscarový herec Chris Cooper. Jediná dějová linie, která mě osobně zaujala, byla mezi postavou Pattinsona a jeho otcem (Brosnan) a jejich zničený vztah po tragické smrti příbuzného. Chemie mezi Pattinsonem a de Ravin na poměry tupých, romantických filmů z americké produkce nebyla tak špatná, ale kvůli závěru minimálně jednu hvězdu strhnout musím. Ocenuji snahu zapojit do klišovitých příběhů tragický konec, na který určitě nejsou fanynky Roberta Pattinsona z Twilight zvyklé, ale zde ho Allen Coulter zapojil nešikovně. Snažil se za každou cenu diváka dojmout a rozbrečet a bylo mi to neskutečně protivné. Tak vlezlý útok na city jsem v poslední době viděl u Marley a já. Ovšem tam se to aspon povedlo.

Film drží pohromadě zažité žánrové klišé, ale hlavní herecké trio (Pine, hlavně! Washington a Rosaria Dawson) je dostatečně sympatické a děj americky vyhrocený, že vás to na 98 minut slušně zabaví. Pro fanoušky Jmenuji se Earl malý spoiler: Film je s nadsázkou odpověd na otázku, jak by to dopadlo, kdyby Randy pracoval v dráhách ;)

Jedna z nejpříjemnějších romantických komedií, co jsem v poslední době viděl. Chemie mezi Michaelem Cerou a Kate Dennings funguje perfektně a za zmínku stojí určitě skvělé vedlejší postavy ( věčně opilá Carolina nebo parta gayů). Osobně se mi Rande na jednu noc líbilo i více, než 500 dní se Summer, které jsem považoval za nejlepší romantický snímek v poslední době, které vyrazilo z amerických vod. P.S.: Soundtrack je perfektní!

Přes průměrný námět se film vyklube do celkem dost slušného animáku, který utlumí typické žánrové pilíře (rodinné hodnoty, přátelství) a typizace hrdiny (šikanovaný slabý chlapec pro svoji jinakost...neviděli jsme to už někde?). První polovina je přesto neskutečně zábavná a prostě jiná, ale pak se probudí pár né úplně krvelačných zombií a vše jde do kopru. Pár posledních minut s čarodějnicí už situaci nezachrání. Děti budou spokojeni a rodiče se pobaví u pár cílených situací (pár znalých rodičů určitě pobaví scénka s "hokejem"), ale to je tak vše. Škoda, s originálním zněním by možná hodnocení bylo ještě o chlup pozitivnější. Takhle ušmoulaných 6,5/10.

Kombinace dokumentárního hororu s duchařským subžánrem nezní špatně. Obzvlášt v japonském provedení. Faktem ovšem zůstává, že režisér Koji Shiraishi klade důraz na umělé vyvolání autenticity, což je v polodokumentárním hororu pozitivní, ale už to není tolik efektivní, pokud to klade na diváka falešnými tv pořady, několikrát se opakující zprávou, že hlavní hrdina skutečně zmizel a podobnými věcmi. Kdyby Noroi vznikl před Záhadou BlairWitch, nejspíš bych se z toho posadil na zadek, takhle se jen škodolibě usmívám, ačkoliv přiznávám, že v pár momentech měl japonský film opravdu slušnou atmosféru. Navíc velkou neznámou mi je postava Horiho, jehož chování a především závěr filmu mi trochu unikl. Chápu, že v duchařském subžánru s mysteriozními prvky nemusí být divákovi vše jasné, ani to neočekávám, ale zrovna závěr filmu byl dost zásadní moment. Přesto je to lepší, než série Paranormal activity nebo spousta jiných pokusů o spojení duchařiny s blair witch konceptem, což zde relativně funguje, ale působí to spíš vtipně a nadsázku podobnou té z Lovců trollů jsem ve filmu také nezaregistroval. Mírný nadprůměr.

Volavka, Protégé mixnutá s Kmotrem a tvorbou Scorseseho. Korejci opět dokazují, že umí točit žánrové filmy (obzvlášt ty gangsterské) perfektně, ale zjevná fascinace výše zmíněnými filmy je tak výrazná, že jsem během sledování spíš nostalgicky vzpomínal na ambiciozního Michaela Corleoneho, než-li věnoval pozornost zdejším postavám. Hoon-jung Park, selhává tam, kde jeho kolegové Chan-wook Park nebo Joon-ho Bong vítězí, a to v přenesení cinefilské radosti z oblíbených filmů do filmů svých. Navíc bych od scénáristy Viděl jsem ďábla čekal peprnější násilnou stránku (ačkoliv uznávám, že to je silně subjektivní požadavek). Sinsegye je fan-made snímek oslavující klasiky žánru, nikoliv film, který by z nich otevřeně čerpal a snažil se jim vyrovnat nebo je dokonce předčít. Tohle mi nestačí.

Neskutečně mladé, dravé a energické. Plné života v neživé zemi. Tak bych charakterizoval nové dílko Ondřeje Trojana Občanský průkaz. Tragikomický příběh mladé party kamarádů, kteří po svém dospívají v komunistické zemi je místy neskutečně smutný a někdy naopak doslova komický. Viděl jsem spoustu filmů, kde tento rozkol celkový dojem z filmu kazil, ale to není případ Občanského průkazu. Vše do sebe perfektně zapadá, občasné slabší herecké chvilky mladších hbitě suplují dospělí a to především Martin Myšička, který mě zaujal již v Protektorovi a svým hereckým talentem mě nepřestává překvapovat. Moc se těším na jeho další filmy. Vykreslení atmosféry hodnotit nemohu, ale můžu prohlásit, že pro mě osobně je zatím Občanský průkaz nejlepší český film roku a možná největší překvapení vůbec.