Pethack

Nu, opravdu jsem byl překvapen jak si před více než 70 lety dokázalo být hráno se surrealistickým propojením rovin vyprávění, intertextuálností, žánrovostí, tak absurdně jak to o nějaké dvě dekády později naplno předvedli Monty Pythons. Viděno to takhle, nemá cenu se bavit o příběhu, který je víceméně banální, ale pouze coby odraz banality příběhů, těch "seriózně zábavných" tehdejší doby. Cool.

Příběh volně inspirován Dámou s kaméliemi - asi ano, do uší bijící je ovšem spíše podoba s La Traviatou. Je poměrně zajímavé sledovat, jak plyne cca 3 hodinový příběh s (převážně) Verdiho hudebním doprovodem a přitom vědět, že ta či ona melodie přináleží tomu či onomu dějovému úseku opery a tak máme jakoby dva paralelní příběhy, přičemž jeden je tak nějak natáhnut. Ale jinak žádné překvapení, žádný úžas, zkrátka TV film.

Víceméně poklidné obrazy, bez zbytečných slov, film postavený tak nějak mimo dialogy, do obrazové roviny. Ačkoliv po chvíli víme, že chuť těch obrazů nám není neznámá, že se nedočkáme překvapení z nové či osobité formy, přece jen to není zklamání, čeho se nám dostane. Spíš setrvání v jakési jistotě příběhu, který si hledáme v obrazech, resp. tak trochu mimo ně, aby byl příběh bohatší. A pak v nejistotě toho, jak si plnit vlastní touhy. Slepě, egoisticky, tím uzavřeněji, čím méně je člověku dovoleno. Odpovědí není, že všude, ať už v nesvobodě nebo ve svobodě, jsou stejně umělecky necitliví producenti/mecenáši, na nichž je umělec nucen být závislý a tudíž tančit podle jejich pískání a tudíž nikoliv podle svého přesvědčení, které se jeví jako jediné správné, ale že jedinec si nese všude s sebou svou "neschopnost" vytvořit dílo, které by oslovilo i někoho jiného než nejbližší okruh přátel. A přitom by tak chtěl, tak moc, až ve své touze utone... Praskliny na idealistické slupce. Bravo.