Hellzapoppin'

To jsem netušil, že už tenkrát vznikaly takovéhle sebereflexivní anarchie! Postavy přecházející nejen plynule ze scény jednoho filmu do scény dalšího, ale procházející i různými úrovněmi diegeze jako by se nechumelilo. A navrch kopa intertextových hříček: v hledišti divadla se objevivší Frankenstein, chlapík držící v ruce sáňky s poupětem a hlásící: "já myslel, že je spálili"... Jako kdyby Mel Brooks potkal bratry Marxovy (kterým ostatně scénáře psal stejný člověk) (11.10.2007)

Tohle je muzikál, který se musí vidět. A pokud ho uvidíte, je docela možné, že si řeknete, jak strašná ptákovina to ve skutečnosti je. A také že ano. Tohle není muzikál pro každého. Má to zápletku, ale skoro o ni nejde. Je to neskutečně hravé, je to ujeté, je to praštěné, ale ta hravost je na tom prostě krásná a mě to dostalo. (05.04.2017)

Nejrozjetější hudebně-taneční scéna všech dob, metahrátky typu divadlo ve filmu ve filmu ve filmu, směsice nespoutané absurdity a ryze postmoderních fórů – to jsou šestihvězdičkové pasáže, u kterých by jeden nevěřil, že kouká na film natočený ve stejném roce jako Občan Kane (z kterého se tu jasnozřivě cituje, stejně jako z jiných dnešních klasik, na kterých tenkrát ještě sotva stihl oschnout ustalovač). Na druhou stranu, lyrické songy jsou k uzívání a některé gagy můžou dnes být pro leckoho až dětinské. Tak si vyberte. (09.05.2013)

Komediálno-muzikálové šialenstvo. Všetkému velí dvojica komikov Ole Olsen a Chic Johnson už od roku 1938, kedy sa začal hrať tento muzikál na Brodwayi. Sme svedkami bláznivej jazdy, ktorý by som skôr charakterizoval ako revuálny program. Sledujeme rýchle tanečné výstupy, plné atletických prevedení, dynamickú hudbu, bláznivé skeče so všetkým, čo sa dokáže hýbať, pripomínajúcu slapstick comedy. Hellzapoppin' je divoká absurdná záležitosť, ktorá vo svojej podstate nedáva zmysel, preto dej nie je vôbec dôležitý, lebo ani ten nedáva zmysel. Snímok ako "odvrátená tvár" muzikálového žánru, ktorý vtedy vládol kinám, neublíži a občas dokáže pobaviť. (04.09.2019)

Naprosto úžasná anarchie. Co si dokázali v roce 1941 vymyslet a natočit, je k nevíře. Nejenom obvyklé vtípky, ale i gagy, práci s obrazem, parodické odkazy na jiné filmy, neustále hrátky s přiznanou kamerou či diváky ("Smraďoch Miller má jít domů"). Přestože film má jakýsi fiktivní děj, ten je neustále porušován. Mezi všemi scénámi vede živelná (byť určitě pečlivě nacvičená) taneční exhibice černošských "sloužících". Vypadá, že předběhla dobu o takových dvacet let a lituju, že nemůžu vidět, jak se na něco takového tvářili diváci v konzervativních částech USA. (17.09.2008)