Kkahunaa

Blízká budoucnost. Z hibernačního spánku se probouzejí dva polští dobrovolníci, aby zjistili, že svět již není takový, jaký si ho pamatují. Proběhla totální válka. Celou lidskou společnost ovládají ženy, které se skrývají v podzemních komplexech. Již není k reprodukci zapotřebí mužské účasti. Navíc, muž jako živočišný druh zcela vyhynul a stal se předobrazem všeho zlého, hloupého a špatného, co minulost přinesla. Maks (Jerzy Stuhr) a Albert (Olgerd Lukaszewicz) jsou však muži. Jediní muži na celé planetě.

Pakliže je film Černá kočka, bílý kocour brán jakožto jeden z nejreprezentativnějších vzorků tvorby Emira Kusturici v rámci jeho “crazy komedií”, jeho další film Život je čudo si již pohrává se silnějšími tématy. Válka na Balkáně v 90. letech dodnes za sebou zanechala stopy. Tento film je důstojným, avšak stále trošku odlehčenějším obrazem válečného konfliktu mezi Srby a Bosenci, do kterého byla zavlečena i rodina železničního inženýra Luky (Slavko Stimac). Jeho syn Milos (Vuk Kostic) byl odvelen na frontu, kde je uvrhnut do zajetí, jeho žena-zpěvačka Jadranka (Vesna Trivalic) se pomátla, a ke všemu mu jeho přítel z armády přivede domů rukojmí v podobě nádherné Bosenky Sabahy (Natasa Tapuskovic). Láska mezi Lukou a Sabahou je nasnadě, ale válka má své vlastní úmysly se životy všech.

Jsou hlasy, které říkají, že tento film je nejklasičtější či nejlepší balkánský film doby po roce 1989, resp. všech dob. Může tomu být klidně tak, poněvadž tak jako je zde citována Casablanca, i v obecném povědomí je uložena nějaká ta známá scéna, např. příjezd Dadana (Srdjan Todorovic) s jeho hudebním motivem “Pitbull terrier”. Film je nabitý absurdními nápady, bizarními situacemi, které byly jistě pro Emira Kusturicu důležitou vývojovou fází, na kterou navazoval ve svých dalších filmech. Pro zajímavost představitelka Idy (Branka Katic) se “propracovala” až k učinkování v současném seriálu The Walking Dead nebo také hrála ve filmu Veřejní nepřátelé s Johnny Deppem.

Kolektivní halucinace může ztropit enormní problém. Když k tomu přidáme ještě “energické” partyzány, kteří hbitě využívají situace, a kterým je v průměru okolo 70let. Doplníme romantickým příběhem policisty (Drazen Kuhn) dělajícího vše možné, aby tomu přišel na kloub a dcery (Linda Begonja) jednoho “vyjimečného” muže, který je původem této halucinace. Máme tady pestrou syžetovou směsici, která jednak ohromuje svým vtipným podáním (téměř až “sketchovité” situace a výborná hudba včetně textů), a zárověň hloubavě ukazuje na problém manipulace s fakty. Je ale možné zpochybnit onu kolektivní halucinaci, i když stojí na předpokladu, že všichni viděli ducha! maršála Tita? V tomto filmu je téměř nepřehlédnutlený Predrag 'Predjo' Vusovic jakožto flegmatiký umělec, můžeme zde zaznamenat i Vlatka Dulice v roli psychiatra.

Cesta může být cíl. Tak jako obstarožní autobus, který nabírá své pasažéry směrem k Bělehradu, i pasašéři v něm jedoucí si zatím neuvědomují, že doba dozrála k obrovské proměně. Bojiště 2. světové války se rozšířilo již i do Jugoslávie a z obyčejné cesty se stává dobrodružná výprava vstříc jiné době. Snímek navozuje absurdní atmosféru v podobě mikromotivací každého z pasažéru a jejich odkrývajících se charakterů. Vše podtrhuje barvitá hudba dvou cikánských pasažérů, kteří nás provází celým dějem, a kteří jakožto flegmatičtí účastníci spíše pouze pozorují groteskní “vážnosti” situace. Tedy otázka nezní, Kdo to tady zpívá, nýbrž: Neměli by zpívat všichni?

José del Carmen Valenzuela Torrès dicho El Chacal (Nelson Villagra) je bezvýznamný muž na pokraji zhroucení. Nemá nic. Není od přírody zlý, jen když se napije neovládá své jednání. Jednou se však napije moc a je u toho šest lidí… Brilantní sonda do lidské mysli, která je natočena na bázi skutečného příběhu.

Komunikační problémy trápí všechny bez rozdílu jazyka. Připočítáme-li však do toho i jazykové a kulturní rozdíly, nastane pořádné zmatek. O tom se přesvědčí i prodavač ve “šroubárně” Roberto (Ricardo Darín). Jde o člověka, který je po smrti své manželky velice uzavřený do sebe, chvíle emočního vypětí nachází pouze ve dvou věcech; v nevyrčené lásce k půvabné sousedce Mari (Muriel Santa Ana) a ve sbírání článků s podivnými případy umrtí. Osud či náhoda tomu chtěl, že právě takový případ smrti se stane Junovi (Ignacio Huang), resp. jeho manželce. Při zásnubách na ni z čistého nebe spadne skot (pozor ne Skot!). Jun se v zoufalství vydá za jediným příbuzným, který žije v Argentině. Tam se seznámí s Robertem. Oba pohrouženi do sebe, čekají, zda se kola osudu neroztočí v jejich prospěch.

V nejmenováné době, v jednom nejmenovaném městě, ztratili obyvatelé schopnost mluvit – ztratili hlas. Celé město, které vlastní Mr. TV, se dorozumívá pomocí slov, které však nejdou z úst, ale plují vzduchem. Nádherný, mistrně udělaný film, který vzdává holt nejen německé avantgardě, ale i Georgi Méliésovi či filmu Fritze Langa Metropolis. Jde o ponuře naivní retro sci-fi, které odráží problémy dnešního světa., ať již jde o neschopnost komunikace či pohlcení prázdnem.

Vláda Isabely Perónové byla svržena vojenským pučem vedeným Jorgem Videlou. Revoltující studenti dávají najevo svojí nespokojenost, což se však ze strany nové vládnoucí garnitury nesetkává s pochopením. Sedmero studentů, kteří jsou hrdiny snímku “Noc tužek”, filmu na motivy skutečných událostí, je uvrženo do vězeňských kobek, ve kterých zažili to nejkrutější zacházení.

Cesta jako symbol přerodu, změny, vývoje. Lidské lopocení, hledání smyslu kdekoliv to je možné. Touha zdokonalovat se. To vše jsou neoddělitelná témata, která jistě hloubají v každém z nás. Je však možné v jednom životě dojít z nuly do sta procent? Zlepšuje se každá entita s proudem plynoucího času? Nebo je “existence” zakousnutý had do sebe sama, samsára, nekonečně opakující se možnosti v jiném hávu, čase, prostoru? Surrealistický snímek “Krtek” ryje hluboko, pojďme odkrývat existenciální stratigrafii společně s ním…