Jokolo

Fandové nahláškovaného hrdiny pravděpodobně dostanou, co chtějí. Třetí Deadpool totiž dává divákům přesně to, na co lákaly trailery i nápaditá kampaň - laškování dvou oblíbených postav, poměrně povedenou akci i vytříbené hraní si s multivesmíry, které je na míle daleko od toho, co předváděl například druhý Doctor Strange. Cameo roličky tu jsou využity skvěle, mají své místo a pokud vás míjely úniky z placu, čekají vás opravdu povedená překvapení. Reynolds si i napotřetí Deadpoola užívá, je vidět, že mu role pořád sedí, z čehož se mu daří vyždímat mnoho povedených vtipů a stylových scén, z nichž hned ta první s úvodními titulky ve mně zůstává nejvíc.     Když se však odejde od pošťuchování ústředních hrdinů a přechází se k ostatním postavám, záporákům či zápletce, jde opět o plytkou komiksovku, která moc nemá co říct. Expozice je mnohdy příliš krkolomná, svět Prázdna okolo hrdinů moc nezabaví a motivace většiny vedlejších postav absentuje, u těch hlavních pak působí trochu na sílu. Vidět znovu Wolverina je sice fajn, ale většinu času si musíme vystačit jen s tím, že jen nadává a odsekává, aniž by to bylo pro jeho postavu tak důležité, či pro film tak zábavné jako v předchozích filmech. Ve filmu tak výborně funguje hlavně humor, cameo role a práce s některými postavami. Jako zábavný výplach tedy Deadpool bez problému funguje, čekat ale cokoliv víc by byl omyl.

Tady se z řetězu urvalo úplně všechno. Před projekcí jsem ze všech stran slyšel promluvy o tom, že něco takového jsem ještě neviděl. Takovým názorům musím dát plně za pravdu. Formálně jde totiž o jeden z nejodvážnějších a nejvypiplanějších snímků, s jakým jsem se kdy setkal. Obraz se zvukem se v každičkém záběru prolínají v jeden dokonalý vjem, který lascivně brnká na všechny smysly, ať už sledujeme šťavnaté křivky Margaret Qualley nebo chcaní Dennise Quaida. Formálně jde o dokonalé řemeslo a zpočátku se zdá, že se bude potkávat i s vytříbenou obsahovou stránkou.   Megalomanský snímek si totiž bere na paškál podnětné téma stárnutí, opotřebení, ztráty elánu a nezvratnosti postupného uvadání. Tím jde o dílo velmi sympatické a dnešní. Pro zkoumání ústředního motivu si však režisérka vybírá tak extrémní formu, až je to občas těžce za hranou. Tady jde totiž o film, u něhož hodně záleží na tom, kde leží vaše hranice snesitelnosti. I já zpočátku jásal nad pevnou režií či skvostnou kamerou. Postupem času však forma nad obsahem získává absolutní dominanci, až je hlavní téma totálně devalvováno pod nánosy krve, střev, nehtů či obličejů. Zůstává pravdou, že takovýhle film jste pravděpodobně nikdy neviděli. Je nicméně škoda, že tvůrkyně nevěděla, kdy zařadit zpátečku, protože důležité téma i přes jednoduchý scénář mohlo skrze výtečnou formu vydat na výjimečný film. Takhle jde spíš o do sebe zahleděnou onanii, která má za cíl hlavně šokovat bez jakékoliv přidané hodnoty.

Výjimečně hluboký ponor do duše ženy, jejíž tvář by mohl nosit každý z nás. Všechny její vztahy jsou i díky terapii zkoumány podrobně a ze všech stran ve skvělém scénáři, který přináší výtečné uvěřitelné dialogy a strhující emoce, které zaslouženě přinesly ovace ve stoje. Klenot ve Varech.

Ve změti festivalových dramat, jež se vyžívají ve statických táhlých záběrech na všední situace, působí Kneecap jako zjevení. Synopse ambiciózně avizovala, že vítěz letošní divácké ceny na festivalu Sundance může v budoucnu získat podobně kultovní status, kterým se pyšní například Trainspotting. Velká slova, nicméně při sledování filmu je právě Trainspotting ten film, s nímž je snadné tuto laskominu srovnávat. Jde totiž o neskutečně energickou jízdu, která se vyžívá v dynamickém střihu, psychedelických hrátkách s kamerou a skvělém soundtracku. Ten stojí i na příběhu dle skutečné události, který sleduje dva mladé Iry, kteří se snaží oživit skomírající irštinu tím, že v ní rapují o fetu, štětkách a sexu. A jako z řetězu utržený DJ ukazující řiť se k nim připojí uťáplý středoškolský profesůrek. Hlavní trio sympatických herců a rapperů, z nichž dva hrají sami sebe, má mezi sebou neskutečnou chemii, z čehož plyne několik těžce humorných situací. Příběh stmeluje mytický Michael Fassbender, ujeté koncerty střídají podnětné promluvy o svobodě a potřebě vymezovat se vůči establishmentu a když má divák pocit, že teď už to nemůže být zábavnější, do filmu vpluje Jessica Reynolds, jejíž erotické scény bezesporu způsobí radost akcionářů firem na papírové ubrousky. Kdybych zatím měl doporučit jediný film, který je ve Varech nutno vidět, je to tenhle.

Viggo se nebojí na to jít pomalu. Zůstává ve westernovém žánru a divákům předkládá pomalý a volně plynoucí příběh, který se line napříč několika lety. Dělá to ale vědomě, aby mohl do posledního detailu prokreslit krásně romantický, někdy až roztomilý vztah mezi oběma hlavními hrdiny. Jejich herectví je skvělé a krásně podtrhává náramně westernový feeling. Ten navíc umožňuje zdařile vykreslit několik podnětných témat, z nichž nejsilnější je příběh postavy Vivien, která si musí poradit s dost nepříjemnou situací. Mohlo to být údernější, hlavní záporák si zasloužil mnohem víc péče, pořád jde ale o povedený western, do něhož jsou umně naroubována aktuální témata. A Viggo je miláček.

Už u pokračování prvního Tichého místa, které se aspoň mohlo opřít o Cilliana a Djimona, jsem měl dojem, že nápaditý koncept se již dost vyčerpal. První Tiché místo bylo fajn zjevení, ale dělat z něj revoluční horor, který může odstartovat několikadílnou sérii, mi přijde zbytečné. Evidentně si to ale nemyslí u Paramountu, kde zavětřili, že za pár peněz mohou získat hodně peněz. Škoda, že je jim jedno, že plížení už je nezábavné až běda. Tiché místo: Den první bohužel vyčpělost tématu dost potvrzuje.  Apokalyptická atmosféra je fajn a úvodní část filmu načrtává lákavé linky, které zavání spíše festivalovým dramatem než blockbusterem o konci světa z New Yorku. I úvodní akční sekvence jsou povedené. Film se pak ale obrací v tichou nudu, když se zásadně nedaří kombinovat tklivé drama a film, kde příšery žerou lidi. Scény, které by měly být jímavé, tak působí spíš jako vychtěný bizárek, který je občas proložen akční sekvencí. Kombinace dramatu a řežby se těžce nepovedla.  Akce je navíc stále stejná - hrdinové jsou potichu, omylem do něčeho vrazí, tak utíkají. Sice to vypadá pěkně, do série to ale nepřináší absolutně nic nového.

Prakticky každý film od Richarda Linklatera vyhlížím pln nadějí. Je pro mě tím režisérem, který dovede ve filmu nejupřímněji vyjádřit mezilidskou interakci. Jeho postavy působí uvěřitelně a vždy promlouvají skrze živé dialogy, které sice působí všedně, ale o to snáze se s charaktery ztotožníme. A přesně to mi ukázal i v tomto filmu, který napsal společně s Glenem Powellem. Fešný herec je vyjma scénáře další hlavní devízou filmu. Zdaleka nejde jen o nového hollywoodského hezounka, ve Vrahovi naoko předvádí skvělý cit pro komedii a neochvějné charisma. To má nicméně i nemilý následek, že je mu těžko věřit proměnu z omšelého profesora do sexy zabijáka, neboť on sexappealem oplývá už na začátku. Tím končím svou latentně homosexuální odbočku a jdu zpátky do hetero módu, v němž budu chválit Adrii Arjonu a chemii, kterou mezi sebou tito dva herci vybombili.   Už dlouho jsem totiž neviděl, aby do sebe filmový pár takto zapadl. Dialogy hlavních postav, na nichž film stojí, od prvních slov srší napětím a každá jejich slovní výměna se stává erotickou scénou. Sympatická dvojice proplouvá filmem, který díky nim má na poměry romantické komedie jen málo hluchých míst. Bavilo mě i ústřední téma možné změny člověka, které je díky zasazení do světa nájemných vražd podáváno neotřele a poměrně překvapivě. Linklater s Powellem se totiž rozhodli, že nepojedou v kolejích zajetých jinými komediemi. Ze sexy figurek udělají totiž vcelku rozporuplné postavy, které divákovi předhodí sympaticky nečekaný a kontroverzní závěr, jež skvěle podtrhává ústřední téma. Linklater znovu potěšil feel-good oddychovkou, která se nebojí být svá.

Bez pochyb, přehánění či nadsázky jeden z nejlepších filmů, co jsem kdy viděl.

Opice si doskotačily ke čtvrtému dílu, jenž si bezpochyby klade ambice odstartovat novou trilogii. A je to dobře. Jde totiž o ságu, která si napříč roky stabilně drží kvalitu, kterou bychom u jiných současných sérií hledali jen těžko. Království Planeta opic z této řady nijak nevybočuje, navíc to jde i bez Andyho Serkise a jeho Caesara. Dostáváme se do nového světa, jenž je nám představován úchvatným způsobem. Expozice je hravá a vtahující, takže se snadno sžíváme s novými hrdiny a mytologií, která v novém prostředí panuje. Úvodní seznamování s hlavním hrdinou je věnována veškerá potřebná péče, navíc to celé vypadá skvěle. Wes Ball vykresluje živý a funkční svět, který budí zájem o to, jak tihle opičáci tráví své dny.Lehká potíž nicméně tkví v tom, že jak je úvod snímku plnokrevný, tak pak zbytek filmu kvapí ke konci až příliš zběsilým tempem. Vyjma hlavního protagonisty tak téměř žádná postava nedostává potřebný prostor, byť jde ve většině případů o charaktery extrémně zajímavé. Jejich osudy jsou však často odbyty příliš rychle a dějové zvraty, kterým by slušela pečlivější péče, pak zdaleka nemají takový dopad. Pořád jde ale o našlapanou blockbusterovou zábavu, která navíc rozvíjí některá zajímavá témata a nevšedně pracuje s odkazem první trilogie. Tak snad se lidi do kin konečně nahrnou.

Mám radost, že se do kin po Tenkrát v Hollywoodu a Babylonu dostává další film, který naprosto odlišným způsobem podává stejné téma - bezuzdná láska k filmům a jejich natáčení. Fall Guy je k prasknutí naplněn scénami, které náramně předvádí, jak moc je filmařina snové řemeslo, a právě v těchto chvílích je snímek nejsilnější. Zvlášť když spolu na scéně koketují Ryan Gosling a Emily Blunt. Zase jednou jde totiž o biják, jehož hlavní devízou je skvostný casting. Pár má mezi sebou skvělou chemii, která je funkční jak v komických, tak romantických situacích. Jakmile jsme na place a natáčíme, snímek je neskutečně zábavný a skvěle vypadající. David Leitch se pak samozřejmě vyřádil i v akčních scénách, které nejvíc křičí do světa - kaskadéři a kaskadérky jsou super! A po tomto filmu o tom snad budou přesvědčeni všichni. Zvlášť po dechberoucí finálové akční sekvenci. Trošku zamrzí to, že film není příliš funkční ve své krimi lince, která bohužel nedává moc prostoru Aaronu Tayloru-Johnsonovi. Někdy mě navíc rušil lehce zmatený střih, který mnohým akčním scénám nepochopitelně ubíral na intenzitě. Pořád jde ale o smělou akční zábavnou jízdu, pro níž byla kina stvořena. Když se film dělá z lásky, je to znát.