monolog

Musím říct, že jak se zpívá v té písničce Zlatá slova zrak mi plane, to je bratru zlatý důl! tak Charliemu ty oči planou ještě mnohem víc. I jeho bratr Emilio a taťka Martin mají takovej šílenej pohled, ale Charlie je talent. Bude tu spoiler. Film se mi líbil, atmosféra je opravdu k zcvoknutí a Charlieho šílenec je dobrej. Ale problém tohoto filmu je, že tu u diváka nastává posun sympatií od očekávaných postav k neočekáváným. Aspoň u mě nastal, aniž jsem si všiml jak. Tedy lépe řečeno, že přestože je to vrah a zloduch, fandíme celou dobu spíše Charliemu, než ohrožované rodině. Natož nedej Bože těm dvěma polišům. A další velký problém je, že když už fandůme lotrasovi, tak nakonec nevyhraje a nejen že se nechá zabít, ale ještě ani těm náhle se semknuvším členům rozpadající se rodiny nijak vážněji neublíží. Neměl bych námitek, kdyby Charlie nakonec všecky zabil a to běsnění narafičil na otce, který by se po vraždách "zabil". A pak by Charlie šel normálně do práce. Jenže ono ne a tak tu máme jen další snímek o útoku šílence na nevinné. Lepší pravda, přesto jen další.

Jaroslava Soukupa nemusím, z jeho filmů se mi líbily akorát Pěsti ve tmě a podívat se ještě dokážu na některý jeho filmy s Vaculíkem, ale to je všechno. Takže vážně nechápu, jak se mi tenhle film mohl líbit mnohem víc, než Polanského Ples upírů, kterej úplně bezostyšně vykrádá? Příběh odsejpá, žánrová klišé jsou brána právě s tím lehkým nadhledem, který dává diváku tušit, že se autoři sice nijak příliš vážně neberou, ale že jenom sranda to taky není. Navíc se jim povedlo nesklouznout do záchodového ani vulgárního humoru. Bartošová sice není žádná super herečka, ale zase je v té době prostě roztomilá (a taky nadabovaná). A Viktor Preiss byl pro mě v té době archetypem upírského hraběte. Už jen kvůli němu se to musí vidět. Avšak i ostatní herci jsou nezapomenutelní, ale nejvíc mi v paměti utkvěl asi Vladimír Marek jako teplej upír Roman. Celkem se dá i atmosféra, která je na český horor hodně hutná a kulisy se mi taky líbily (oproti některým jiným to bude patrně tím, že jsem obyčejný divák a ne profík). A už jen hláška Jmenuji se Roman je podle mě dokonalá.

Miluju ty filmy o stáří a jak se s blízkým příchodem smrti musí ti staříci stále plní života smířit. A Glenn Jordan tím byl taky očividně fascinován, možná i pro jeho stále rostoucí věk a tak točil spoustu filmů, kde se s tím snažil vypořádat. Vím aspoň o deseti, ale mohlo jich být ještě mnohem víc. Všechny se vyznačují příjemným pohledem na situaci, ukazují starého člověka jako ne do starého železa patřící rachotinu, ale že se s ním musí ještě počítat, že i my budeme vlastně jednou staří a budeme cítit totéž. Jak zpívá Jaroslav Uhlíř Nevyměňuj staré známé za nové, nebuď na ně zčistajasna drzý, možná mají paměť jako slonové, možná je to v skrytu duše mrzí. A myslím, že tento verš plně vystihuje atmosféru i dojem z filmu. Jack Lemmon tu hraje starého muže, jenž trpí destruktivní láskou a přílišnou starostlivostí svého syna se snachou, která z něj dělá spíše Lazara a nemohoucího odsouzence na smrt. A tak se rozhodne ukázat, že na to ještě má, že není žádná troska bez kouska síly, že do rezivého železa jej nezařadí nikdo jiný, než jen on sám nebo možná ještě osud. Je to vlastně cesta za svobodou, ne nepodobná filmům Jamese Deana i když, pravda, hlavní hrdina není James Dean. Přesto se jako Dean i on snaží vzepřít zajetým pravidlům a předsudným stereotypům. Ukázat, že stále může rozhodovat sám za sebe. Přál bych si jednoho dne, až mi bude přes těch sedmdesát, být jako on.

Nikdy nic na světě nekončí, jen přichází další. To říká hlavní hrdina ve chvíli, kdy už si je nejen jist svou blízkou smrtí, ale také ví, že může odejít beze strachu z toho, co bude následovat, protože zažil mnoho, viděl spoustu věcí, dosáhl několika úspěchů, měl ženu, již miloval a rodinu, na kterou může být hrdý. Celý život byl zdravý a ani na stará kolena tomu není jinak, takže bolestmi netrpí. Film je o tom, jak by si každý člověk přál zažít své umírání a přípravu na smrt. Klidný, nenásilný odchod ve chvíli, kdy jsme se smířili se smrtí a bereme ji ne již jako nepřítele, jenž nás může přepadnout na každém rohu v ten nejnevhodnější čas, ale jako kamaráda, který se o nás postará. K 5150 musím ještě dodat jednu zajímavost. I když se oba manželé narodili na opačných koncích zeměkoule, narodili se oba dva ve městě zvaném Londýn.

V tomto snímku mě celkem zaujala první část, kdy se opět, jako ve sto milionech jiných stejných filmů odhaluje, co se vlastně stalo a začíná se dít něco moc podivnýho. Pak už je to jen klasicky klišovitý. Ale co mě zaujalo dále je jméno jedné z hereček. Scarlett Chorvat, podržte se narozená v Bratislavě, její rodiče emigrovali do USA a ona se stala miss Hawaii. Ale už jen to jméno mě dostalo. Slovenka Scarlett a příjmením Chorvat. Tak to mě tu zaujalo asi nejvíc, což ale hádám nebylo účelem natočení snímku.

Jak z pera Danielle Steele, možná jen trochu víc klišovitý. Přijde mi, že Nataška posledních pár desetiletí neumí rozeznat béčkovitost příběhu, jinak nevím, proč si vybírá pořád takový hovádiny. Její táta Klaus Kinski by na ni byl hrdý, i on si vybíral pořádný trapnosti, přestože občas měl šťastnou ruku a šáhl vedle na zajímavý film. Holt, všechny rodičovské vlohy se nedědí.

Lukea nemusím, ale v tomto snímku se mi líbil. Hlavně ta jeho proměna mu vážně sekla. Jinak co se týká děje, pokud jste někdy slyšeli o filmu Fakulta nebo některé verzi Invaze zlodějů těl, slyšeli jste i o tomto filmu. Jede to podle zažitýho scénáře, ničím to nevybočuje a má to ještě tu smůlu, že je to předvídatelný od a do z. Jako zábavičku na nudný podvečer bych to možná bral, ale určitě ne jako hlavní večerní snímek.

Na tohle jsem se dokoukal jenom proto, že jsem o tom kdysi četl kritiku v Ikarii, kde se psalo, že kvůli zajímavému konci se na to vyplatí dodívat. Jenže nevyplatí. Ta třešnička na dortu, ta vypointovaná koncovka je taková hovadina, až jsem se divil, že by ji mohl někdo považovat za něco zajímavého. Spíš mi přišla jako okopírovaná z mnoha jiných snímků podobného ražení. Děj, co říct k ději? Že by mohl být nápaditější? Odsýpavější? Inteligentnější? Bez klišé? Ano, to všechno bych mohl říct, ale neřeknu, protože ten film mi za to nestojí. Hodně velká slabota a to i když srovnám třeba s Lodí duchů nebo Zmařenou cestou, zjistím, že to nejen nic novýho nepřináší, ale vypadá to spíš jako ještě mnohem špatnější remake.

Ano, jistě že je to výborná detektivka, již však sám Umberto Eco zavrhl a kvůli jejímuž zpracování se rozhodl, že již nikdy nepřenechá filmařům práva na své knihy (co se týká Eca, zajímalo by mě, jaký to je napsat svou nejlepší knihu před třiceti lety a už nikdy nemít ani naději, že napíšu něco podobnýho). Knížku jsem četl a musím říct, že do filmu je převedena více než dobře. V knize totiž jde hlavně o poznávání a různou jinou vrstevnatost a různé možné způsoby, jak se určité události mohly stát. A myslím, že zvýraznění detektivní linie filmu moc prospělo. Já osobně jsem knížku dočetl až napodruhé (přestože jedním dechem a o osm let později). Knížka je čtivá, to jistě, jenže mnohdy několika (mnoho) stránkové pasáže, kdy se kněží hádají o všemožné věci dotýkající se víry nemůžou ani na plátno být převedeny, natož tak, aby diváka bavily. A přiznám se, že při čtení jsem měl mnohdy chuť tyto pasáže i přeskakovat, protože to bylo strašně o ničem a nicneříkající. Eco se v knížce přímo vyžíval ve vymýšlení si dialogů a monologů, které by se za určitých těžko dosažitelných podmínek mohly odehrát. A to Ecovi vadilo nejvíc, že ve filmu není ten jeho styl, kdy si člověk nemůže říct, že to tak určitě nebylo (plus samozřejmě taky absence všemožných dalších věcí charakteristických pro postmodernu). Ještě něco k filmu. Jak píše Douglas, že je potřeba mít povědomí o středověku, tak to má jistě pravdu, jenže si nemyslím, že bych nuitně kvůli filmu potřeboval vědět, kdo to byl Dolcino nebo o čem je Aristotelova Poetika (a přiznám se, že to nevím dodnes).Tohle je ve filmu spíše okrajová záležitost a jen by mě zajímalo, kolik procent lidí kdy o dolcinovi vůbec slyšelo (já teda jen ve spojitosti s Jménem Růže). Penitenzi agitte!

Podle mě nejhorší Annaudův film (neviděl jsem zatím pouze Milence a Dva bratry a Hlavičku). Nejen že je to strašlivě utahaný, ale navíc ještě mi to přišlo i hloupý a ani děj není nijak zajímavej (a to i když pominu, že je to dlouhý jak nejdelší špageta na světě). Zajímalo by mě, co si to vlastně vzalo z té knížky a jak daleko je to od skutečnosti. Ještě jednu malou drobnost. Nepřijde vám to trhlý, že knížky a filmy a dokumenty o Rusech a dalších Slovanech a Němcích a o Asiatech NIKDY netočí ti, jichž se to týká, ale obvykle amíci nebo Britové? Ale o sobě to Američani a angláni točí téměř vždycky sami. Podle mě to o něčem vypovídá. Takže bych to možná ocenil trochu víc, kdyby na tom spolupracovali i Rusáci, i kdyby jen na plac dodávali vodku. A možná bych to ocenil ještě mnohem líp, kdyby to byl válečnej film celou dobu a ne jen unylá romance jak vystřižená z červené knihovny.