Vencisak

Slabé herecké obsazení postavené na aktuálních filmových hvězdičkách (Eisenberg-Page) a vyčpělých hercích, kteří působí jako pěst na oko (Baldwin). Buďme rádi za úžasné představení Penélope Cruz coby najaté prostitutky a Judy Davis jako Allenovy manželky. Film bez ladu a skladu, který už kritiky tak strhaly, že vlastně není co dodávat. Snad bych vypíchnul opravdu skvostnou parodii operních scén (Komedianti, kdy Canio celou svou roli odehraje ve sprchovém koutu).

Milá hollywoodská pohádka pro dospělé a hlavně pro fanoušky swingových big bandů aka Glenn Miller Orchestra. Z životopisně pojatého příběhu cáká pozitivno a veselo v každém záběru a divákovi nezbývá nic jiného než se celý film pobrukovat známé melodie a bouchat nohou do rytmu. Prostě příjemná oddychovka.

Allena buď milujete nebo mu nikdy nepřijdete na chuť. Že by se nabízely kompromisy? U mě zřejmě ne. Útrpná, vleklá křeč podaná formou neskutečně ukecaného filmu, který neměl spád, nadhled a už vůbec ne komediální jiskru. Oceňuji snad jen mírnou intelektuální notu s architektonickými glosami na A. Loose. Pro mě ubíjející filmová záležitost.

tento film mi přijde jako výsměch kinematografii, břitký scénář, šílené dialogy, směšná umírání, hloupě vykreslené postavy, záběry na děti po americku a ta slow motion scéna na schodišti s kočárkem je více k pláči než k čemukoli jinému... paradoxní mi přijde nominace hudby na Oscara... Neúplatní jsou více než co jiného smutnou parodií na gangsterku s prvky pohádky na krvavé téma

"It's only movie, Ingrid. " pravil Hitchcock a Pedro by mu jistě přitakal. Almodóvarova démonizující poloha stavějící na jeho klasických tématech osamění a sexuální identity je ostatně Hitchovým či Langovým přitakáním ani ne tak námětem jako provedením. Pedrův rukopis je citelný a díky za to, jelikož málokomu by se nepovedlo udělat z multižánrového filmu celovečerní frašku. Vtipálek zůstane vtipálkem, i když kontruje melodramatem. Kůže je skvostně nasáklá Iglesiasovou hudbou, temnou a dramatickou, podtrhující artové a designové vězení, vlastně dvojité vězení (dům i vlastní tělo). Nešlo si rovněž nevšimnout odkazů na tvorbu Louis Burgeoise. A to nemluvě o klasické kostýmní spolupráci s Gaultierem. Jediné, co mi chybělo a nač jsem si až příliš zvykl, jsou perfektně vyvedené úvodní titulky, které Kůži chybí. Ale co už, v Mině se určitě divák dočká. :)

Neotřelé, ba originální, novátorské, překvapivě vtipné. Britský noir mě nesmírně bavil. Jednak zápletkou a rozuzlením, jednak doprovodnou hudbou, fantastickou atmosférou, která byla ta nejtemnější, jak jen mohla být. Hra se stíny, pára lokomotivy, klobouky hluboce naražené do obličeje. Kamera se povedla. A to vše vyšperkované jedním z nejlepších umírání Orsona Wellese, jaké jsem doposud viděl. Po té vší chvále mi jen chyběla třešinka na dortu v podobě mnohem rychlejšího spádu, snad i drobného director's cutu.

Atmosférický noir, ve kterém za měsíčního svitu září nejenom skvostná Bette Davis, ale především chladnokrevná povaha "kata-mstitele" Mrs. Hammond. 40's Hollywood se vším, co k němu patří.

Fascinující jak z klasického příběhu o dvou ženách, které obě prožívají silné psychické trauma (jedna ze ztráty milovaného syna, druhá z šokujícího zážitku smrti), vyčnívají jejich charaktery a herecké výkony. A nad jejich šílenstvím drží pevný, trpělivý dohled doktor "Cukr". Neumím si představit, že by někdo dokázal postavu matky zahrát lépe než Katharine Hepburn. Její chladnokrevné pedantství je přivedeno k naprosté dokonalosti. Ovšem nemůžu se ubránit pocitu, že tento snímek měl zůstat na divadelních prknech, kde by všechny tři hlavní postavy excelovaly a přitom by dramatický náboj nebyl rušen chvílemi až zbytečnou tenzí či potřebou šokovat (což pro současného diváka může působit relativně směšně).

Artově příjemně vyvedený snímek, který diváka neurazí, ale nevím, jestli z něj může být odvařený. Cením si především toho, že mě Kvílení nestačilo nudit a ani všemožné skoky mezi recitací, animací, rozhovorem a soudním přelíčením mi nezpůsobily epileptický záchvat. Zápal Jamese Franca pro věc byl znát a jazzové kvílení v úvodních titulkách nemělo chybu, yeap!

Jaký klenot válečného dramatu se z Morituri vyloupl! Jakoby divák sledoval šachovou partii, kde pozice, role a logické tahy jsou jasně dány. Přesto se dočká řady nečekaných zvratů, ovšem směřujících ke konečnému patu. Výkon Yul Brynnera lze označit za naprosto brilantní záležitost, obzvláště s domněnkou, že tento herec není takových psychologicky dramatických výkonů schopen. Naopak Brando klasicky dává vyniknout svému umu dramaticky chladnokrevné individuality, jež filmové snímky vyšperkovává k dokonalosti. Navíc ta kamera! Ta se sakra povedla.