TroiMae

Tohle téma mě vždy zajímalo, byť konkrétně se ho (spíše teoreticky) dotýkám v souvislostmi s lidmi s mentálním hendikepem, kteří někdy sami nedokážou (třeba ve fyzickém slova smysluy) naplnit svoje sexuální potřeby. Přitom i lidé s hendikepem a speciálními potřebami mají právo na podporu i uspokojení svých „normálních“ potřeb jaké má kdokoli jiný… tedy i v oblasti sexuality. Takové možnosti v jiných zemích jsou (různá míra asistence sexuálních pracovnic/pracovníků), ale pro mě je to stále v říši tabu, tak jsem vděčný, že můžu vidět konkrétní lidi, jejich příběhy a praxi… jak to FUNGUJE. A jaké netušené rozměry to může mít (motivace člověka s tělesným hendikepem k tomu, aby si na takovou službu vydělal). A obdivuji rodiče lidí s postižením, kteří v dokumentu vystupovali, neb jejich osvícenost je, hádám, krajně výjimečná.

Při odchodu ze sálu někdo utrousil něco o Davidu Lynchovi a já si to přebral, že je to hodnocení práce finské režisérky, byť nemyšleno jako ocenění… Na tohle téma jsem se těšil, ale trvalo mi dlouho, abych se vůbec začal chytat a orientovat, natož abych si vychytal něco záživného – vychytávky by byly, ale stejně jsem je našel spíše v rámci přežití do konce filmu. Po „technické“ stránce mě zaujalo, jak blízko se režisérka dostane k jednotlivým rodinám, jak intimní chvíle zachycuje. Zároveň jsem si kladl otázku, jak to vlastně dělá a kde je hranice stylizace. Došlo mi, že dlouhý záběr na mlčící dívku ležící v trávě je sice intimní… ale dívka zřejmě není břichomluvec a její komentář, který je slyšet, zřejmě byl předtočen při jiné příležitosti. Skoro jediné, co mě zaujalo, byl proces ke konci filmu, kdy se dva sourozenci mají vrátit znovu do své původní biologické rodiny. Právě takové konkrétní momenty jsem od filmu čekal (protože vše ostatní se dozvíte z anotace – viz dopis se žádostí o změnu jména). Nejprve brečí, že nechtějí za mámou, u ní zase brečí, že nechtějí k pěstounům, je vidět loučení/oslava i jak probíhá překrývání obou rodin po jejich návratu k matce a jejímu partnerovi.

K čertu s vámi ;-) Je fascinující, jak se režisérka trefila a mnoho diváků/divaček nechápe, že se trefuje do nich a jejich necitlivosti k… člověku, ženám, dějinám „obyčejného“ života. Přes všechny ty reakce, komentáře, recenze… dávám 4* (a ti starší manželé, kteří seděli vedle mě v sále, hihňali se na začátku, a vsadil bych se, že se snad drželi za ruce v polovině, a odcházeli dojatí na konci, by nejspíš souhlasili). A všichni, komu chybí film o „velkých dějinách“, volbách, válkách, „faktech“... trhněte si nohou. Toto je totiž film o jedné ženě, o Margaret Tatcher, jaká je. Jaká JE. Lidská a skutečná. Neustále žehráme, že filmy o jedinečných ženách jsou šablonovité, zpracované do podoby telenovely a červené knihovny, ve kterých těžko poznáte osobnost třeba jako Coco Chanel nebo Jane Austen… Chceme film o faktech a ikoně, biografii vystřiženou z učebnice? Nepřijdete o ony velké momenty z učebnic… ale jak sama hrdinka říká, ona svádí spoustu soukromých bojů ve svém životě (které v televizních novinách neuvidíte). Ony historické milníky jsou vyzobávány s logikou, s jakou vytanou na mysli hlavní hrdince filmu. O ní ten film je, ne o akademické schematické historii! Film pro mě není plytký a bez odvahy. Proč se snažit vše nacpat do jednoho filmu, když ho můžete dát do kontextu s existujícími jinými. Např. zkuste se podívat kromě něj např. na Hlad (http://www.csfd.cz/film/250033-hlad/) – odhodlaný irský vězeň umírající během hladovky, zatímco Železná dáma v proslovu oznamuje, že nehodlá vyjednávat s teroristy o žádných kompromisech. A pak si zkuste odvážně odpovědět na všechny ty kontroverzní otázky samy, místo žehrání, že to za vás neudělala režisérka!! Jestli se vám zdá, že film je o staré senilní dementní bláznivé bábě… není to podáním Meryl Streep, ani diletantstvím režisérky, ale chyba bude někde na vaší straně. Přitom právě tuto necitlivost film několikrát odráží! Nechápu, jestli si toho většina lidí snad ani nevšimla. Že možná důležitější, než válka v parlamentu, je válka, kterou člověk bojuje za uznání, když se o něm ostatní baví za zavřenými dveřmi – ať už proto, že jste žena, nebo proto, že vás okolí má za starého blázna, že vy sami nevíte, zda tomu nakonec nemáte věřit… Margaret jako mladá bojuje v parlamentu, když je vykázána do samotky místnosti pro poslankyně (s žehlícím prknem). Stejně bojuje v osmdesáti letech, když si chce sama koupit mléko a přesvědčit lékaře v obleku i sebe v pacientské košilce o své vlastní důstojnosti. A já na jejím zobrazení nic nedůstojného a neuctivého nevidím. Naopak je velmi lidské, když režisérka všem vytře zrak nekonvenční myšlenkou, že život Margaret Tatcher neskončil odchodem s postu předsedkyně vlády a není o nic méně důležitý! A je příznačné, že na rozdíl od všech těch reakcích (včetně její vlastní rodiny) baronka sama byla projekcí filmu dojatá. Já jsem potkal spoustu mladých „dementů“… ale i ve svém věku bych byl vděčný, kdybych mohl být tak „nemohoucí“ duchem jako stará dáma. Pokud vám tato stará žena opravdu přijde bezmocná, pak byste se měli ve svém vlastním zájmu dívat pozorněji. Uvidíte vítěznou válku o Falklandy, které i dnes plní znovu stránky novin. Mě ale v poslední době nejvíce zasáhla a dojala (a evidentně jsem nebyl v sále jediný) bitva na konci filmu, kterou stará žena svádí, když se 5 let po smrti svého manžela, se kterým žila více jak půl století, rozhodla konečně se s ním rozloučit… Povrchní?

Nic moc. Pokud navíc ani nemáte rádi country, což není můj případ, tak se filmu rozhodně vyhněte. Ale já zase zrovna nemám nijak v oblibě Gwyneth Paltrow, přitom jako country zpěvačka byla docela úchvatná - nutno zmínit, že sama zpívá. Proto stojí za to film vidět, ale to je tak všechno. Po skončení něco přecejen zůstane... a pokud máte rádi country, což asi je můj případ (i když fanatik zrovna nejsem), pak vám zřejmě navíc zůstane zajímavý soundtrack - nejlépe ten 2CD. Pravděpodobně alespoň něco z něj si (narozdíl od filmu) nechám... ale ještě se na něj pořádně chystám.

Jasně že 4*. Mám kočku (nebo ona má mě?). Takže bych dal 4* i televizní přestávce s koťátky. Ale jak to, že „kočičí mámy“? Kde jsou „kočičí tátové“? Jestliže byl zfilmován „Otec prasátek“ Terryho Pratchetta, doufám, že bude i „Otec koťátek“. Od A. L. Webbera už po Cats nelze nic moc asi očekávat, když mu jeho sedmiletý kocour skočil na piano a smazal vše z aktuálně rozdělaného díla. Takže premiéra Fantoma Opery se o pár let zpozdila, když musel celý muzikál složit znovu. A moje vodítko, jak bych poznal, že mám doma moc koček? Když bych jim všem během jednoho dne nestihl umýt oči. I kdybych si měl najmout kočičí au-pair, která by mi ve 4 ráno pomáhala. A tak volám jako hrom, ať je koček milion.

Až při sledování tohoto dílka jsem si uvědomil, jak jsem se možná vlastně i docela bavil u původní verze. Triky jsou bezva, Audrey je pěkná (myslím Audrey II), písně fajny (jen díky nim se to dá snést do konce). Ale už to, že „Mean Green Mother from Outer Space” s textem jako „natrhnu ti prdel“ byla nominována na OSCARA, svědčí o tom, že něco není v pořádku. Asi jsem zrovna neměl náladu na sledování sadistického zubaře (nebo, dle Audry „semisadistického" :), a masochistický Bill Murray byl jedinou světlou stránkou. ….nicméně Steve Martin byl štramák :))

Nejedná se o koncert v pravém slova smyslu - „zpívají“ na playback. Ostatně vyjma dvou osob, nikdo jiný ze skupiny nezpíval ani na studiových nahrávkách a jen poskytovali vokály při živých vystoupeních, pokud vůbec byla živá. Claudja Barry svého času skupinu opustila, protože už byla unavená ze synchronizovaného otvírání rtů. Místo exotického tanečníka z Aruby Boobyho Farrella písně zpíval Frank Farian (Farrel někdy zpíval živě při vystoupeních během turné) a i jeho hlas byl přinejmenším někdy vytvořen čistě studiově. Boney M. tak jsou klasickým disko produktem zábavy své doby, a pokud skupinu budete brát takto s nadhledem, snad se i pobavíte (protože o nic jiného při jejich vizuálním provedení nejde). Módní kreace při jejich vystoupeních ve mně vyvolávají dojem, že Lady Gaga se dala na retro. Mužný černoch v bílé průhledné lycře je prostě fascinující počin. ;)

Carrie Fisher je úžasná. Vzpomínal jsem na vystoupení Ellen DeGeneres. O Carrie vlastně nic nevím. A) byla princeznou Leiou ve Star Wars B) její životní příběh je tak fatální, že jej zfilmovala s Meryl Streep v hlavní roli a přitom mi souvislosti mezi Pohlednicí z Hollywoodu a princeznou Leiou svým způsobem unikaly dodnes. Carrie je možná trochu americká verze Ivety Bartošové… ale je inspirací v tom, jak dokázala ze svého nuzného života vytěžit… a právě na něm postavit… svůj život… živit se jím. Ellen DeGeneres objíždí divadla, protože „místo toho, aby platila psychoterapeutovi za to, aby mu mohla vyprávět své příhody… vypráví je lidem v divadle, kteří za to platí jí“. Carrie se se svými problémy vyrovnává stejně bravurně… tedy stejně vtipně: „Dnešní šou je komickým způsobem získat si pozornost, které se mi nedostávalo coby dítěti.“ A metaforicky řečeno její „Ahoj, jsem Carrie Fisher… a jsem alkoholička“, se dostalo do učebnice psychiatrie do kapitoly o bipolární poruše stejně jako (doslova řečeno) Ellenino „Ahoj, jsem Ellen… a jsem gay“ do učebnice o genderu do kapitoly o televizi a médiích. Carrie Fisher ve své one-woman show zná účinný způsob jak mi doplnit i ostatní písmenka abecedy do jejího příběhu… a udělit lekci, co to ve skutečnosti znamená „Always Look On The Bright Side of Life“ ;)

Film ve mně žádný výrazný dojem nezanechal. To polské "Sviňky" se také obejdou bez naturalistických krutostí... a přitom vtáhnou do příběhu daleko víc, působí opravdověji a dětská prostituce se samozřejmostí všedního dne uzavírá beznadějný(?) kruh. http://www.csfd.cz/film/261146-svinky/

Film je fajny… jen jsem čekal něco jiného… možná „Útěk do divočiny“. A první drsné chladné nemluvné záběry… se najednou začnou tavit v poetiku a romantiku… četné záběry na úchvatné nahé tělo hlavního herce… a úchvatné záběry na tvář herečky – radost, smích, oči, slunce a vítr v zrzavých vlasech… a druhý den mi to došlo! Takže pokud chcete vědět, co se stalo s Pipi Dlouhou punčochou, když dospěla – odstěhovala se do Ruska! :-) Nebo je to taková verze pro dospělé. Hlavní hrdinka vše řeší se stejnou vrozenou bravurou (ostatně obléká se a žije taky stejně jako Pipi), takže na nějakou postupnou emancipaci spíš zapomeňte, i její tolik zmiňované cestování a putování jsou spíš takové epizody, jako když se dítě vydá na dobrodružnou výpravu ke stohu… na výlet loďkou k tajemnému pokladu… Opakuji, pokud chcete vidět dospělou Pipi Dlouhou punčochu, film stojí za to.