iantomasik

Jak vidno, příbeh filmu je vyprávěn chronologicky a kromě dobrodružněji pojaté scény, kdy trojice hrdinů proniká do zóny, se divák nedočká vypjatých momentů. Za jediné zvraty lze považovat odtajnění Profesorova plánu zničit "místnost přání", odhalení telepatických schopností dcery a rozhodnutí dvojice návštěvníků nevstoupit do "místnosti". Veškeré zbylé zvraty se odehrávají pouze v ideové rovině. Epická složka filmu tedy výrazně ustupuje lyrické - vyjádřené skrz záběry krajiny zóny a filosofické - projektované do dialogů. Výrazné je i oddělení zóny a okolního světa za pomoci barevného a černobílého filmového materiálu. Postava Stalkera, ztvárněná Alexandrem Kajdanovským je nostielem ústřední ideje i hybatelem příběhu. Její protagonista rovněž hraje nejvýrazněji. Neurotické ztvárnění postavy Stalkera budí nepokoj a podezření. Svým nepokrytým strachem a podřízeností Zóně dokáže vyvolat skutečné antipatie. O to silnějším dojmem pak zapůsobí jeho náhlé nabytí suverenity v prostředí domova. Anatolij Solonicyn představitel chladného, přezíravého a zakomplexovaného Spisovatele, působí dostatečně vyžile, smířeně a unaveně, postrádá ale zrak cynika. Není pochyb o tom, že Spisovatelův cynismus plyne paradoxně z přecitlivělosti, přesto jeho mimika velmi sporadicky koresponduje s jeho držením těla, gesty a především tím co říká. Snad je to snaha vyjádřit rozpolcenost mezi jeho cítěním a jednáním , snad neschopnost. Nikolaj Grinko bravurně osciluje na hranici mudrce a bláznivého starce. Jeho Profesor s praktickým, ale zcela nevkusným kulichem vyzařuje zvláštní jistotou plynoucí z pohrdání smrtí. Profesor již nemá co ztratit, je smířený, trpělivý a lhostejný. Alisa Frejndlich hraje až nepatřičně hystericky. Její vyděšenost a třes je neúměrná zemitému selskému rozumu, který doléhá k divákovi skrze její konečný monolog, přesto má její projev nepopsatelnou uhrančivost. To co činí film unikátním, však nejsou přesní a uvěřitelní herci, byť i jejich přínos nelze pominout, ale především kamera Alexandra Kňažinského, výprava a režie Andreje Tarkovského a v neposlední řadě scénář bratří Strugackých, na jehož tvorbě se Tarkovskij rovněž výrazně podílel. Při sledování filmu zaručeně zapůsobí náhlý přechod do tlumeně barevných scén odehrávajících se v Zóně. Tarkovskij zde hojně využívá dlouhých, statických záběrů. Herce přitom snímá zpovzdálí a dává tak mocně vyniknout prostředí, které se stává pomyslným čtvrtým účastníkem výpravy. Vzhledem k fenomenálnímu estetickému cítění, kdy detailnost kompozice některých záběrů hraničí až s pedantností, si Tarkovskij takový postup může dovolit. S trochou nadsázky by se dalo říci, že libovolný snímek z filmového pásu, by obstál i jako samostatná fotografie. V souladu s až meditativním pokojem sálajícím z prostředí je i střídmý a přirozený střih, který nijak nenarušuje hypnoticky vláčné tempo filmu. Výrazně se pak liší režisérův přístup v černobíle natočených částech filmu, odehrávajících se mimo Zónu. Zde ještě patrněji vynikne Tarkovského práce se světlem a stínem. Režisér klade důraz na výraznou kontrastnost světlých a tmavých ploch, v případě Stalkerova domu, je tento kontrast dokonce tak silný, že okraje obrazu mizí zcela ve tmě a vytváří tak dojem vytrženosti ze světa, podtrhující izolovanost rodiny s mutantním dítětem. Hlavní hrdina - Stalker, je rovněž mnohem častěji zabírán v detailu, či alespoň z kratší vzdálenosti, pocit volnosti se tak vytrácí a podtrhuje hrdinovu vnitřní tíseň. Tu umocněna i povětšinou industriálním hudebním podbarvením scén, které podobně jako volba barvy kinofilmu vytváří silný protipól tichu zóny. Téměř ambientní hudební doprovod Eduarda Artěmjeva se ozývá spíše sporadicky, o to silněji však dokáže na diváka dolehnout. Ústředním tématem filmu je bezpochyb konflikt rozdílných chápaní světa, která ztělesňuje trojice hlavních hrdinů - Stalker, Spisovatel a Profesor. Zatímco poslední dva z jmenovaných zasvětili své životy zkoumání a popisu světa, což je nakonec přivedlo až ke krizi plynoucí ze střetu s hranicí poznatelnosti, Stalker jako jediný tuto pomyslnou mez díky víře překračuje. Dvojici zoufalců tak nepřevádí přes hranici k zóně, ale přes hranici k absolutní pravdě. Pro splynutí s touto pravdou, je ovšem nutné přijmout i smysluplnost zóny, což ani jeden z návštěvníků nedokáže. Spisovatel na prahu poznání zbaběle odmítá opustit jistotu cynického náhledu na realitu, který budoval po celý život a do místnosti přání nevkračuje. Profesor se po zjištění, že zóna plní pouze podvědomé touhy svých žadatelů vyslovuje: "Potom už nechápu vůbec nic. Jaký má smysl sem chodit?" Zóna stojí i mimo jeho chápání, mimo kontrolu rozumu, je znepokojivým vysměchem metám vědy, která sice dokáže popsat principy fungování světa, ale stále nerozumí jejich významu. Z hlediska dvojice návštěvníku zóna zoufalcům nepřinese štěstí, neboť plní pouze niterná přání, tedy taková jež žadatelé nedokáží ovlivnit. Dvojice příchozích touto domněnkou však pouze demonstrují svůj pragmatismus a povrchní materialismus, neboť si neuvědomuje, že smysl zóny netkví v ve vyplněných přáních, ale v tom, že k ní lze svá přání upírat. Oba hrdinové sice uznávají omezenost svého vnímání reality (Profesor deaktivuje bombu a Spisovatel se obává vkročit do místnosti.), přesto bytostně odmítají přijmout zónu jako další stádium poznání, jež by je zbavilo frustrace. Nedokáží akceptovat víru jako možnost spásy ducha. Přijetí daru shůry představuje ostatně další neopomenutelné téma, k němuž se Tarkovskij po letech vrací i ve sci-fi Solaris, kde se však vyslovuje o poznání méně smířlivě. Tarkovskij se zabývá otázkou jak lidé dokáží naložit s darem, který stojí mimo hranice jejich chápání. V konečném důsledku přitom nezáleží na tom, zda je oním darem místnost plnící přání, host, či víra. Se Solarisem spojuje film i motiv dvou nezávislých sfér vědomí. Postavy příběhu vstupují do zóny s konkrétním přáním, jež by jim měla přinést štěstí, avšak plněny jsou pouze jejich niterné, nízké, podvědomé touhy. A tak Profesor uprostřed ruiny vyřizuje telefonát, v němž rovná účet s mužem, který svedl jeho ženu, Stalker po nocích zužovaný otřesy, jež vyvolává jeho telepaticky nadaná dcera, míjí hromadu hypnotik a Dikobraz získává místo oživení mrtvého bratra, jen kupu peněz. Mimoděk se tak Tarkovskij obloukem vrací i ke konfliktu naplnění materiální a duchovní stránky člověka. Přes veškeré otázky, které film klade a témata, jichž se dotýká, však zůstává ve své podstatě především vyprávěním o neuskutečnitelné cestě za nadějí. Neuskutečnitelné proto, že ji vykonávají právě lidé žalostní a utrápení, tedy ti kteří už nevědí co je to doufat.

čím jsem starší, tím více mě tenhle skvost dojímá.. v rámci světové kinematografie je to jasná pětka, ale v kontextu autorovy tvorby přeci jen musím trochu ubrat.

Lemovu knihu jsem četl několikrát v různých etapách svého života, stejně tak mám neobyčejně rád tvorbu Tarkovského a jeho Solaris se v mém přehrávači otočil již dostkrát a přesto mám dojem, že se až Soderberghovi podařilo zachytit ten životní pocit, jaký na mě z knihy vždy promlouvá. A slovo pocit je zde důležité. Jakoby se Soderbergh rozhodl zaměřit na tu nedílnou složku předlohy, kterou Tarkovskij téměř opomenul a daří se mu toho docílit velmi filmovými prostředky. Kdo tvrdí, že Soderberghův Solaris je jen americkou limonádou zpovrchňující původní film, se buď nedíval pořádně, nebo chápe předlohu naprosto jinak než já. P.S.: Vůbec mě nepřekvapuje, že vysoká hodnocení dostává film zejména od těch diváků, co jsou seznámeni jak s knihou, tak s filmem ze 72 a už vůbec nechápu, jak může dezorz tvrdit, že byla touha po transcendenci čímkoliv nahrazena, vždyť je akt transcendence samotným vyvrcholením filmu.

Politováníhodnou rigiditu a schematičnost stavby děje zde dokonale kompenzuje cit pro detail, minimalistické dialogy a herecké výkony ústřední trojice protagonistů ... Vystřižení prvních a posledních pěti minut, které alespoň já chápu jen jako milosrdné slevy konzumnímu obecenstvu, by tenhle film katapultovalo do úplně jiných výšin, na pomyslý piedestal k "pravdivým filmům o platonické lásce" typu Hledám Amy, či Ztraceno v překladu ... Podrobněji na : http://buranfilm.xf.cz/#adventureland

Hudba je fajn, obraz je fajn, oboje kýč, ale to nevidím jako zápor, zato jednání a pohnutky hlavního hrdiny, kterého musíte přetrpět celý film, jsou mi tak proti srsti, že mě to od sledování silně odrazovalo, podobně jako nafouklá stopáž a snaha působit za každou cenu myslitelsky. Uváží-li člověk nakonec míru idealizace ústřední postavy proti jeho předloze, vyjde mu z toho snůška pietních lží, ale uznávám, že cílem nemusel být portrét jedinečného člověka, ale idea svobody se vším zlým i dobrým.