j.anek

Co jiného může umělec udělat, než podívat se na problém ze všech strach a potom všechnu tu hrůzu vykřičet do světa? Agnieszka Holland to dělá poctivě, statečně a obdivuhodně - však jí také ubožáci bez mozku vyhrožují smrtí. Je to film, ze kterého bolí oči i duše. Je o nelidské krutosti, o zoufalství a bezmoci. Jenže je také o odvaze, o hrdinství a slitování. Není namířen proti Polákům, to si může myslet leda idiot, který film neviděl. Třeba Jarosław Kaczyński, Tomio Okamura nebo nějaká jiná lidská troska bez morálky. Vidět by tenhle film měli všichni. V Plzni jej promítá jen Cinestar. V sále nás bylo deset… Kde jsou všichni ti, kteří se hrnuli na Kazmu? A takhle si tu na světě žijem.

Hezký nápad, ale tolik nelogických nesmyslů, že to působí jako parodie. Zejména závěr je úplné peklo.

Dobrý nápad, mizerný výsledek. Tolik logických lapsů pohromadě už jsem dlouho neviděl.

Tenhle Vřiskot, to je takové 2v1 - trochu hororový thriller, hodně parodie. Jen netuším, nakolik je vědomá. Já se smál fakt hodně. Leknul jsem se jen jednou - Dylan Minnette měl vážně přišerné vlasy. Jestli se chcete zasmát, jděte. Jinak si tenhle podivný sequel s Rejčl Courtney Cox klidně nechte ujít.

Citlivě a civilně o nechutném svinstvu a dalším z řady selhání OSN.

Ada není jen výletem na Island. Je o lidské touze; je o trápení, o kterém se dlouze a plytce nemluví, jen se tiše a pokorně prožívá. A taky o štěstí. A o zlu a dobru v nás. V drsně krásné krajině vystupující z mlhy.

Je to neuvěřitelná jízda! 60 let neměl nikdo tu drzost, tu kuráž. Spielberg o nové verzi přemýšlel dlouhé roky. A výsledek je parádní. Každý jednotlivý záběr je dokonalost sama. Divák nemá nejmenší šanci pobrat všechno to, co se na něj z plátna valí. Tu energii, radost, všechnu tu lásku a nenávist, naději i bezmoc, hravost i krutost. Režie geniálně balancuje na hranici mezi dětmi a dospělými – na policejní stanici jsou to bezstarostné děti, které kolem sebe rozhazují papíry, ve skladišti soli jsou to krutí dospělí, kteří rozsévají smrt. A všichni jsou v pasti a společnost jim neumí či nechce podat pomocnou ruku. Spielberg nechává děj v 50. letech – násilné přenesení do současnosti by jistě mohlo fungovat, ale vyžadovalo by celou řadu razantních změn. Myslím, že by to muzikálu ublížilo. Dobové ukotvení nicméně příběhu nemůže vzít jeho nadčasovost. Běžná mluva a zpěv stejně jako civilní pohyb a choreografie přecházejí jedno v druhé tak přirozeně, že to divák ani nevnímá. Prostě se nechává unášet, spíš strhnout tou divokou řekou emocí, barev, hudby a tance. Jsem rád, že jsem West Side Story viděl na plátně, na obrazovce už to nebude ono. A není to žádný pitomý remake. Je to nové umělecké dílo.

No jasně – byl jsem zvědavý. Viděl jsem moc krásnou pohádku – chytrou, vtipnou, logickou i ekologickou. Veškeré zlo je v ní koncentrováno do zbohatlice, která je hnusná na svou nevlastní dceru. A není divu – Popelka je oblíbená, krásná, charismatická, zatímco Dora ani náhodou. Dora tady ovšem není zlá, je jen pod vlivem své kruté matky. Ostatně – všechny postavy jsou mnohem propracovanější, mají své životy a lépe jim rozumíte. Není to remake, který by otrocky přetáčel scénu za scénou, je to nový pohled na tuhle archetypální situaci. Princ je sexy – tím je splněno asi tak 50 procent mých požadavků na dobrou pohádku – a není to žádný znuděný idiot. Od Popelky se průběžně učí – třeba tomu, že je odporné střílet na zvířata, která nehodláme jíst. Princovi společníci se mají rádi – je to zřejmé z mnoha drobných náznaků. Jejich líbání v situaci, kdy se z radosti nad princem a Popelkou líbají všichni, je naprosto přirozené. A krásné. Doře objedná matka stylistu z města. Přijíždí se svými asistentkami a jako většina špatných stylistů nebere ohled na Dořinu osobnost, okamžitě ji začne předělávat ke svému obrazu. Dora je z toho nešťastná a já se jí ani nedivím. Musí držet nesmyslnou dietu a v šatech se necítí dobře. „Jsem to vůbec já?“ ptá se Dora a my máme šanci chápat, že i ona je obětí kruté ambiciózní matky. Velkým plusem filmu jsou velkolepé záběry na zimní krajinu, na zámek, scéna plesu vtipně naráží na Bradavice, z kouzelných žaludů se šaty tvoří před vašima očima přímo na Popelce a je to kouzlo, které není jen nějakým trapně laciným efektem. Popelka o sobě nepochybuje. Moc dobře ví, že je chytrá a krásná. Orientuje se v situaci. Hezky to vystihuje scéna s princem, kterému zachrání život. Vezmeš si mě? Za muže? Ale vždyť se sotva známe. Tak se to přece dělá… Můžeme si dělat, co chceme. Tahle pohádka bez váhání boří hloupé společenské konvence. Dělala to už Vorlíčkova před padesáti lety, dělá to i tahle – jen jde směle dál. Mirka Spáčilová napsala, že vznikl zbytečný film. Já si už dlouho myslím, že zbytečné jsou především recenze Mirky Spáčilové.

Tenhle film jsem protrpěl. Je o lidské krutosti a pokrytectví a je sakra dobrý.

Vtipné, satirické, milé. Vsadím se, že většina těch, kteří dali nulu, jsou jednak homofobové a jednak neviděli ani jeden díl. Proto tu taky není jediný komentář.