Djoker

Jsem ten poslední, který v každém druhém komentáři zmiňuje, jak ulítává na akčních béčkách, se slzou v oku vzpomíná na 80. léta a za vzory má Arnolda, Jean-Clauda a Slye, jenže tahle šílenost zlomila i mě. Skvělé tempo, hlášky, sexy holky, zábavná akce a minimum srdceroucích proslovů plných patosu a hlouposti. Moderní akční béčka u mě mají rozhodně větší šanci než jejich předchůdci. Nicolas si jede svůj drsný styl, na hlavě má přilepenou hřívu z koně a mě to baví. Scéna, kdy souloží, střílí, kouří a pije whisky zároveň, je už teď kultovní. Amber dává zapomenout na Elishu a William je tak nad věcí, že se divák těší na každý jeho návrat na scénu.

V první řadě musím podotknout, že mě více uchvátily pasáže ne jeden záběr než ty opěvované drsné scény, které nejsou zase tak silné, pokud člověk už ve filmu pár prasáren viděl. Vůbec to na mělo působilo spíše umělecky a ty dlouhé scény, hrátky s kamerou a dotažené detaily podle mě ocení především zkušenější diváci. Mezi ty se sice můžu počítat, ale celkové vyznění do prázdna, kterému samozřejmě pomáhá i moje otrlost, to stejně sráží do průměru. Každopádně tu postelovou scénu bych v klidným stavu fakt nedal.

Nemám ani tak problém s absencí humoru u těžce nezvládnutých scén, které měly spouštět bujaré salvy smíchu. Už trochu víc mi vadí nevypointované pasáže, ale s tím, že na konci si film hraje na něco víc, a právě tam selhává úplně. Rada na závěr tedy zní, buď zkusit ulítlou komedii se vším všudy, nebo zvolit českou klasiku v podobě hořkého osudu jedné malé vesničky a jejich těžce zkoušených obyvatel. Nacpat oboje do jednoho a čekat aplaus za komplexnost je blbost.

Chvály na tento snímek zde bylo řečeno dost a s mnohými vlastně i souhlasím, ale tak těžkopádně odvyprávěný příběh jsem dlouho neviděl. Film působí chvílemi jakoby prostříhaně, některé scény nepřináší vůbec nic, v jiných absolutně nevíte, kdo je kdo a proč se tak chová. Kolikrát mi bylo jasné, že se zrovna nacházím u silného momentu, ale jak k němu sakra došli, jsem už nepobíral. Celkově to tedy není tak působivé, což bych od příběhu o ztraceném rebelovi rozhodně nečekal.

Film pro druhé setkání s ruským velikánem jsem znovu pečlivě vybíral a znovu narazil. Teď už je mi jasné, že utahanost nebyla problémem jen Stalkera, je to problém Tarkovského jako režiséra. Díky pomalým tahům kamery a mlčícím hercům sice vždy vykouzlí slušně tajemnou atmosféru, ale jeho filozofování nemá divák za co chytit a začne se nudit. Solaris vlastně není vůbec o vesmíru. Z těch pár vět, co jsem pobral, můžu říct, že je to film o smyslu lidského bytí, poznání a lásce. Témata zajímává pro širší publikum, ale jejich prezentace je tak nestravitelná, že jsem projekci musel rozdělit do čtyř dnů. Což určitě neznačí ideální filmový zážitek. Hledání perly v Tarkovského filmografii tedy pokračuje dál.

Přál bych každému zažít ten pocit, kdy si pustíte film, o kterém skoro nic nevíte a po chvíli si uvědomíte, že snad musí být inspirován právě vámi. Rozhodně nic pro ty, kteří se nechali strhnout pseudohodnotami většiny a řeší jen splátky nebo to, že má soused lepší auto. Víc filmů o nás "zvláštních".

Schválně jsem si pročetl mnoho zdejších komentářů, abych zjistil, kde se skrývá ona proklamovaná genialita, jenže těch pár, kteří se o to pokusili, s ničím objevným nepřišli a ti ostatní jen mlžili. Za sebe můžu říct, že jsem si velkolepou partii se smrtí představoval úplně jinak. Moje první setkání s Bergmanem tak bylo hodně utahané a podobalo se tomu prvnímu s Tarkovskijm, jenže u něho jsem jistou působivost zaznamenal a těšil se na jeho další snímky. To Bergmanův divadelní styl mě moc neoslovil. Pokud bych měl něco vyzdvihnout, tak to bude Smrtka, Jons a samozřejmě pochod mučedníků, jediná skutečně silná pasáž filmu.

Film by byl poloviční, kdyby si Amenábar tak zručně nevypomáhal kamerou a hudbou. Právě díky tomu se to nebojím zařadit do kategorie skutečných hororů, kterých jsem zatím viděl sotva deset. Klasické lekačky ve stylu dlouhé ticho a najednou baf už mě nebaví pěkých pár let, ale tady ve mně kvůli temným tónům a statické kameře několikrát nepříjemně hrklo. Nicole na sebe strhává velké množství pozornosti, ale zároveň je tak šílená, že jí těžko můžete věřit, a tak jste v pozoru až do závěrečné pointy.

Shy přináší poselství, které můžeme těžko zesměšnit. Neustálé porovnávání penisů je činnost, kterou lidé pouze zatěžují přírodu a myslí si, že ta naši bezohlednost snese bez větší odezvy. Chyba lávky, jednou to lidstvo odsere a tady můžeme vidět první varování. Bohužel Shy absolutně nezvládá osobní rovinu, natož humor a v těchto pasážích jsou dialogy opravdu hrozné. Naštěstí hororové prvky má na jedničku a strach vyvolat stále umí. Sekvence u bláznivé ženské je naprosto famózní a odkazuje na starého dobrého Shyamalana. Při jeho pomalém stylu vyprávění mi k větší spokojenosti chybí závěrečné uzemění a tady se jednalo o velice mdlý a očekávaný konec.

Pokud bych někdy měl rád učitelku, byla by to Zooey Deschanel. Pokud bych někdy byl ochotný pro někoho cokoliv obětovat, byla by to AnnaSophia Robb. Už dávno nejsem dítě, ale bujná fantazie mi nechybí a díky ní se mi z šedé reality uniká velice jednoduše. Tento film je pro mě něco jako pozdě splněný dětský sen. Možná právě díky tomu, že už se řadím do kategorie dospělých, tak jsem ho mohl plně docenit a prožít velice silnou katarzi. Pro tu jiskru v očích stálo za to Leslie potkat.