Jester_X

I přestože není žánr sci-fi prostor, kterých bych obzvlášť vyhledával (lépe řečeno jsem se k němu doposud nedostal), tak mě kultovní Blade Runner uhranul. Hutná, temná atmosféra, výborná Vangelisova hudba a na svoji dobu pěkné efekty dávají dohromady poutavé vyobrazení futuristické vize Ridleyho Scotta. Obrazy budoucnosti vyspělé lidské civilizace ovšem nejsou hlavním účelem, ale pouhým prostředkem, aby mohl být rozehrán příběh až moc akutální. A to je podle mne to nejzajímavější na Blade Runnerovi, zasazení aktuálního a nadčasového tématu do budoucna, což mě nejvíce provokovalo, zneklidňovalo. Kdo má právo rozhodovat o cizím bytím a nebytím? A co dělá z člověka člověka? Schopnost mít vlastní vzpomínky, myšlenky, vlastní volbu, nebo biologická podstata naší existence? Když budete pozorní, najdete v Blade Runnerovi odpovědi, ale také ještě víc otázek. No a nakonec možná dostanete lekci lidskosti, kde byste ji sami nečekali. Blade Runner je myšlenkově obsáhlý film, zvládnutý skvěle i po řemeslné stránce, tudíž dávám nejvyšší hodnocené.

Tarkovskij se opět pouští do nitra lidské duše, tentokrát, aby se vypořádal s odkazem dětsví, který si každý z nás nese celý život. Na neoddělitelnost dětství od dospělosti poukazauje prolínání obou rovin vyprávění. V Zrcadle se hlavní hrdina především pokouší výrovnat s běsy, které si s sebou nese ze začátku své životní cesty. Film tak sděluje, mimo jiné, že nelze být jako vlastní rodiči. Můžeme se o to pokoušet, ale vždy z nás maximálně bude jejich odraz, odraz v zrcadle.