Godhaj

,,But who do I thank for the meal?“ Animák o roztomilé myšce, která vaří, pohladí po duši. Animace je krásná a postavičky sympatické, teda až na hlavního lidského hrdinu, který je na můj vkus až příliš potrhlý, ale to je snad ve všech animácích. Trochu zmatený jsem byl z příběhu, který obsahuje tolik zvratů, že by to vystačilo krásně na dva filmy. Jenže tvůrci je všechny nacpali do jednoho, takže když už jsem měl pocit, že film končí, přibyla ještě jedna zápletka. Natahovaný závěr už tak ztratil tempo. Také mnoho moralizování a filozofování mi přišlo únavné.

,,Difficult should be easy for you.“ Pan Woo se s tím moc nemazal a udělal slátaninu na druhou. Ale zase se nestyděl, to se mu musí přidat k dobru. Tam, kde byla jednička promyšlenou a na film ještě realistickou špionážní akcí, tam je dvojka plná salt, skoků, výbuchů, honiček, ale hlavně zpomalených záběrů. Ty jsou doslova všude a zpomalené je kde co. Např. tanec, jízda autem, přestřelka a dokonce i let holubů. Přitom ve všech případech to působí lacině a hloupě. Cruise s Newtonovou toho moc nezahráli, oba byli dost prkenní, i když scénář jim zrovna moc nepomáhal. A ani pár momentů s Hopkinsem to bohužel nespravily. Navíc příběh o hrůzostrašném viru jako by vypadl z kolekce Asylum filmů. A to vše korunuje dlouhá dvouhodinová stopáž, která je na sledování tohoto braku trochu moc. Celkově vzato je druhé pokračování hrozně moc špatné, obzvláště porovnáme-li ho s prvním dílem.

,,Zůstaňte stát!“ Trochu jsem se před projekcí obával, že tříhodinový Kagemuša bude nějakým opulentním těžkým velkofilmem, jehož sledování bude nesmírně náročné. Jak jsem ale byl mile překvapen tím, že je to vlastně velmi osobní příběh jednoho muže, který má hrát stín, dvojníka mrtvého vládce. To je samozřejmě spojeno s mnohými filosofickými otázkami, které tento film pěkně evokoval. Dokonale napodobit druhého člověka totiž znamená se jím stát, změnit sama sebe a nechat se rozplynout v druhém. Nakadai sehrál svou dvojroli naprosto bravůrně, obzvláště pomocí výrazů tváře. Pastvou pro oči byly zajímavě řešené davové scény a práce s barvami, které vůbec nejdou srovnat se západní produkcí. Také pro mě bylo neotřelé zpracování bitevních scén. Kurosawa se s tímto projektem prostě popasoval výborně a tři hodiny mi utekly jako voda.

,,I am screaming about ham! I can’t help it!“ Když Melissa nevříská sprosté a zlé vtipy, dokáže hezky a docela pěkně hrát. Tento film je klasická komedie založená na generačním rozdílu a to v prostředí univerzity. Vtípky sedí, Melissa zvládá zahrát jak potřeštěnou matku, tak i emocionální momenty. Jedno přitom střídá druhé aniž by se navzájem nějak rušilo. Příběh je primitivní, odlehčený, což beru jako klad. Některé pasáže, jako např. taneční nebo destrukční mě vysloveně nebavily, ale jinak jsem si většinu filmu docela užíval. Obsazení je milé a sympatické, hlavně parta holek je fajn a klidně bych se na ně podíval v nějakém dalším filmu.

,,You fools! He‘s playing some barbaric game.“ Osmedástkové sci-fi šílenství jménem Flash Gordon přináší vše, jen ne nudu. Barvy hýří ve všech odstínech na kostýmech, dekoracích i fantaskní obloze. Lehká parodie s jakou se tu příběh prezentuje je vtipná, nicméně ještě více legrační jsou pro dnešního diváka šílené vlasové kreace a tehdejší móda. Nesmírně odvážná z dnešního pohledu je míra erotičnosti. Ornella Muti je schopná v jediné scéně vytvořit takové erotické napětí, jaké není v celých Padesáti odstínech šedé. Docenit její výkon lze ale pouze v originálním znění, kde vynikne její sexy hlas. Jen ty akční sekvence jsou už dnes trochu omšelé a boje okřídlených jižanů v kůži se rychle omrzí. Také to není ten typ filmu, který musím vidět alespoň jednou ročně.

,,Proč bys mě ztrácel?“ Spojení kriminálního příběhu, prostředí povrchového dolu a černobílého provedení vytváří ponurou atmosféru, která zalézá pod kůži. Nutno dodat, že tvůrci si s ní zdatně pohráli, kromě pocitu, že vrahem může být kdokoliv, přidali i všudypřítomné nebezpečí ze sesuvů kamení. Postava detektiva v podání Ráže zde hraje vedlejší housle, hlavní část příběhu se odehrává v partě pracovníků, kteří obsluhují obrovské rypadlo. Jejich herecké výkony jsou minimalistické a dobře se hodí do jejich postav obyčejných lidí. Kostkova postava i jeho hraní je ale trochu přestřelené. Potěšila mě postava Zdenky hraná milou Jaroslavou Schallerovou. Samotný závěr ve stylu Poirota, kdy se sezvou všichni zúčastnění k závěrečnému ,,odhalení“ vraha mi ke zbytku příběhu vůbec neseděl. Čekal jsem na konec něco akčnějšího či temnějšího.

,,How do you feel?“ ,,Like Christ with more nails.“ Na Terror jsem se těšil, protože Franklinova výprava a kusé informace o jejím tajuplném konci je výborný námět na pořádně napínavý seriál. Úvod nezačíná vůbec špatně, seznámení se s hlavními postavami i lodí probíhá dobře, atmosféra postupně nenápadně houstne a já v napětí čekal, co bude dál. Jenže pak tvůrci vytáhnou své shnilé eso z rukávu a já jen nevěřícně zíral. Příšera, která jako by vypadla z nějakého monster movie od Asylumu. Ohavně zpracovaná, hloupě se chovající klišoidní zpatlanina medvědo čehosi si usmyslela, že bude trýznit chudáky námořníky. Proč? Vždyť skutečný příběh o této výpravě je sám o sobě tak napínavý, že vůbec nepotřebuje žádnou hloupou CGI nestvůru. Stačilo by pořádný scénář, dobré herce a uvěřitelné prostředí a super seriál by byl na světě. Jenže scénář se v půlce úplně rozsype a my sledujeme zbytečné dialogy anonymních námořníků o ničem, něco jako v posledních sériích Hry o trůny. Atmosféra zimy a ledu tu vůbec není. Námořníci chodí celou dobu jen tak v uniformě, občas se dokonce svléknou úplně. Nikdo nemrzne, ani v noci a to celou dobu tvrdí, jaká je tuhá zima. Papundeklově vyhlíží kusy ledu a kamenů, které mi zase připoměly devadesátkový seriál Herkules s Kevinem Sorbo a papírovými kameny. V samotném závěru se pak už vyprávění stejně jako námořníci potácí v úplném delíriu. Jen úplný konec mě potěšil, ale to jenom kvůli tomu, že jsem to zvádl dokoukat do konce. The Terror je tak naprosto zahozená příležitost na kvalitní thrillerový seriál.

,,Hey! Where did you get those clothes? At the toilet store?“ Čekal jsem šílenou, uřvanou komedii s tak moc hloupými a trapnými vtipy, až se budu smát. Toho se mi dostalo vrchovatě. Navíc je Zprávař výbornou parodií na sexistické sedmdesátky, na různé klišé ve filmech (např. hromadná bitka moderátorů, závěrečné patetické sjednocení skupiny správňáků po jejím předchozím rozpadu atd.). Celkově tento film srší vtipem a nápady. Atmosféru 70. let se povedlo navodit dokonale. Kostýmy jsou přesné stejně jako žlutohnědé interiéry a všudypřítomné kníry. Největší kus práce udělal Ferrel, který přehrává a křepčí po place jako démon a vytahuje každou byť i slabší scénu do výšin. Melounek Applegate je kupodivu sympatická a tvoří dobrého partnera Ferrelovi, navíc se na ni příjemně dívá. Z Burgundových kámošů jsem si ale nejvíce oblíbil Bricka v podání Steva Carrela, jako opožděného moderátora počasí, jehož každá věta i vteřina na obrazovce u mě vyvolávaly záchvaty smíchu. Zprávař je ultimátní odvážná komedie, perfektní na restart mozku!

,,Trošičku se zase rozhlédneme a řeknete jistě se mnou, že je tady příjemně a milo.“ Těžce moralistní, krátká one man show Kopeckého pod taktovkou začínajícího mistra detektivek a střeštěných komedií Schulhoffa mě pobavila. Líbil se mi jemný a slušný tón moderátora, který ze současné tvorby zcela vymizel. Jednotlivé skeče jsou tu lepší, tu horší. Povedenější byly ty, které se přenášely do grotesky. Nejvíce mě pobavila skupinka stolujících, kteří svou neohrabaností všechno vylili a namočili si rukávy do jídla. Samozřejmě, že celkové vyznění, které má vychovávat strávníky restaurací ke slušnějšímu chování, vyznívá velmi naivně a samo o sobě je dnes vtipné. Jako ukázka starých dobrých časů, kdy se lidé uměli vyjadřovat, je to ovšem výborné.

,,Bojová umění a všechny ty východní nesmysly!“ První film se Seagalem jako by určil, jak budou vypadat všechny ostatní. Těžce vážný Seagal jako sicilián Nico neváhá s naštvaným výrazem mlátit každého, kdo se mu připlete do cesty. Jeho výraz se přitom téměř nemění, i když abych byl fér, tak se tu a tam zasměje. Nepřátelé nabíhají na hrdinského Nica vždy po jednom, více by jich asi nezvládl, ale to je nešvar asi všech filmů. Dějová linka byla na můj vkus a na to, že jde žánrově o mlátičku, dost komplikovaná. Dlouho jsem nechápal motivy hlavních záporáků, a když mi to bylo před koncem podáno po lopatě, stejně mi nedošlo, proč to řeší tak složitě. Český dabing zněl sice dobře, ale překlad byl naprosto zoufalý. Jednotlivé proslovy postav znějí jako ta nejvýplňovitější vata z céčkových Asylum filmů. Příjemně na mě působila mladičká Sharon Stone, která ale bohužel nedostala více prostoru než jako ufňukaná loajální Nicova žena. Celkově vzato je to špatná raritka, kterou má cenu shlédnout asi jen kvůli tomu, že je to první film se Seagalem.