Cabbage92

Před nedávnem jsem četl v časopise TÝDEN rozhovor s režisérem Olmerem. Podivoval se, jak je možné, že v České televizi jeho úžasné filmy odmítají brát a kvůli tomu prohlašuje, že v ČT vládne mafie. To podle mě co se týče pana Olmera mluví za vše.

Film La Bohéme jsem se rozhodl okomentovat pouze slovně, protože ze zásady nekazím hodnocení filmům, které nejsou mým šálkem piva. O filmu jsem se už předem dočetl, že vypráví dojemný příběh lásky básníka Rudolfa a dívky Mimi. Po zhlédnutí filmu musím konstatovat, že šlo spíše o příběh komický než dojemný. Možná je to ale spíše mým subjektivním pohledem na operní a muzikální zpěv, který podle mě mužský hlas kazí. To se pak není čemu divit, že mě zvolání :„Mimi!“ v podání Rolanda Villazóna pronášené v celém filmu asi 150krát docela iritovalo. Film lze také označit za krásnou ukázku lyriky, což mi taky úplně nevyhovovalo. A teď ta pozitivní zpráva. Pokud se vám všechno to, co mně vadilo, líbí, pak budete filmem zcela nadšeni a já přeju hezkou podívanou.

První tři čtvrtiny filmu jsou de facto souborem dialogů, které ale vůbec nezabřednou do bezduchého plkání. Naopak každý z nich dokáže udržet napětí, upřímně i přesto, že se ve všech kapitolách (vyjma poslední) v podstatě nic neděje, pouze na konci kapitoly vždy přijde pointa. Každá část příběhu je brilantní ukázkou herectví, ať už se jedná o Waltze alias Landu nebo Diane Kruger, která dokonale dokázala zahrát herečku typu Adiny Mandlové. I když mnozí shazují výkon „ikony“ Brada Pitta, tak já jsem se při jeho italštině a buldočím obličeji bavil skvěle. Po zhlédnutí tohoto filmu jsem si říkal, jaktože mě vlastně ještě nikdy dřív nenapadlo, že by se měl Tarantino pustit do filmu o druhé světové válce. On se totiž skutečně nebojí bořit zaběhlé představy a s jakousi neuctivou úctou vyzdvihuje hrdinství „Panchartů“, kteří se řídí podivnou starozákonní morálkou. Musím ale říct, že celý tenhle filmový počin je vlastně z Tarantinovy strany čistým pragmatismem. V tomhle filmu mohl konečně násilí zamaskovat za jakousi spravedlivou odplatu proti čistému zlu (nacisté). A teď poslední poznámka, těm kteří ještě film neviděli, doporučuji přestat číst, protože prozradím závěr filmu. Konečně v nějakém filmu zabili Hitlera!

Parádní neotřelá tarantinovská podívaná. Snad žádný jiný režisér si neumí víc udělat srandu ze žánru, který právě natáčí a zároveň sám ze sebe. Každopádně jeden z nejlepších filmů, co jsem kdy viděl. Neotřelé příběhy, které dokreslují komické situace, které Tarantino vyžene v každém příběhu až do absolutní absurdity. Pokud jste tento film ještě neviděli, buďte si jistí, že zhlédnutí Pulp Fiction nebude ztráta času.

No jo, typicky české téma, které zná snad každý Čech na vlastní kůži. Ve filmu je spousta geniálních scén (dialogy mezi Karlem a Karlem), které nepochybně pobaví všechny, už jen proto, že sami něco podobného zažili. Nicméně mám pro film jednu velkou výtku a tou je nedotaženost. Já osobně jsem byl v chorvatsku několikrát a musím říct, že jsme tam zažili mnohem víc komických situací za den, než je v celém film. Určitě se dalo téma trochu dotáhnout a rozpracovat. I tak určitě jeden z nejlepších českých filmů v posledních letech. Zajímavě na mě zapůsobila dvojice Klepl - Holubová, kterou by mě před tímto filmem nenapadlo dát dohromady ani jako sousedy, natož jako manžele. Celý film samozřejmě vylepšují Kristýna Leichtová a Jitka Kocurová, to ale po stránce estetické. Pro mě tedy hlavně Kristýna, protože je to moje oblíbenkyně :-). Svižná komedie, plynulý nekřečovitý scénář, takže osmdesát procent.

Předem chci všechny potenciální diváky upozornit, že pokud je nijak nenadchly filmy jako S tebou mě baví svět nebo Jak se krotí krokodýli, pak Líbáš jako bůh by pro ně bylo jenom zabitím 110 minut. Skutečně jde o další ukázku zvláštního černého humoru paní režisérky Poledňákové, která na nás ve svém filmu opět nachystala absurdní situace, u kterých většina lidí jen nevěřícně kroutí hlavou. Nicméně by bylo nespravedlivé tento film příkře odsoudit a poslat k odpadu. I když ani já osobně nejsem fanouškem „poledňákovštiny“ (to jest drsný humor paní režisérky) , které je celý film plný, musím uznat, že většina sálu se dobře bavila. Celý film je prosycen pohodou, která vás (ať chcete nebo nechcete) také pohltí a film si užijete.Možná to byl pouze můj dojem, ale většina komických (někdy až křečovitě) scén vyvolávala smích hlavně u publika 40+. Z čistě řemeslného hlediska film pozvedají skvělé herecké výkony Milana Šteindlera, Evy Holubové a Oldřicha Kaisera. Snad jen Karel Šíp zde působil jaksi nepatřičně,jakoby se do příběhu pouze na chvíli zatoulal ze svého pořadu Všechnopárty. Celkově bych zatím poslední (po)kus Marie Poledňákové zhodnotil jako oddechové téma, u kterého musíte být vděční, že je to barevné a hýbe se to.Nejde v něm o žádné hluboké myšlenky a je mi sympatické, že se to paní režisérka ani nepokouší předstírat, jak tomu u mnoha filmů je. Film má prostě pobavit a to se (snad) paní režisérce povedlo.Tři hvězdy.

Když jsem se rozhodl zhlédnout Na vlastní nebezpečí byl jsem plný očekávání. Vždyť český akční film takového formátu, to tu už přece pěkně dlouho nebylo. Začátek byl rozvláčný, ale říkal jsem si,že se herci pouze otrkávají a během filmu děj nabere obrátky. Jenže najednou půlka filmu pryč a já jsem stále nevěřícně koukal na ty dokumentární záběry krajiny (pan Renč by měl skutečně o dokumentárním žánru přemýšlet,pokud ho tak lákají záběry krajinek,jak už tu někdo přede mnou zmiňoval). Věřte mi,že mám silný žaludek a co se filmů týče snedu leccos, ale u tohoto filmu jsem poprvé po hodně dlouhé době zvažoval ,zda neopustit kinosál ještě před koncem filmu. V té chvíli jsem ještě netušil, že to nejde, protože Na vlastní nebezpečí vlastně žádný konec nemá. Tenhle film nemá nárok na oslovení akční film. Žádná akce během hodin tu toiž není. Dokonce i zabití rumunského policisty se odehraje v jakési letargii. Jediné akční situace v celém filmu jsou sjezdy peřejí, které jsou i tak napínavé jako staré kšandy. Snad jednu věc lze na tomhle filmu obdivovat a to, že se do akčního žánru vůbec někdo zkusil pustit. a to má pan režisér Renč můj obdiv. Jinak je to ale po všech stránkách zoufalost nad zoufalost. Jiří Langmajer jako akční hrdina možná není úplně špatný nápad, ale bohužel zůstává nevyužit. Rumunská kráska film trochu okořeňuje,ale když už jednou uvaříte nepoživatelnou břečku, tak to kořením nespravíte. Dvě hvězdy za odvahu do něčeho takového se pustit a vcelku originální nápad.

Další z dalších, řekl by možná ironicky divák, který bondovky nemá právě v lásce. Skutečně málokterý film se dočkal aspoň pětiny pokračování, kolik již bylo natočeno filmů o agentovi MI6. Tenhle je v pořadí už dvacátý druhý. Přesto stále populární „filmová telenovela“ láká do kina velké množství diváků, Quantum of Solace nevyjímaje. S napětím očekávaný (zatím) poslední díl ale mnoho fandů 007 překvapil. Zatím se totiž z celé série vymyká a to hned několika skutečnostmi. Celý film je samozřejmě plný stříleček, krásných slečen, explozí a taky (což mně osobně trhá srdce nejvíc) ničení krásných aut. To jsou typické prvky, přítomné snad ve všech bondovkách napříč časem. Pak tu ale máme další věc, pro Bondovky zcela netypickou. V Quantum of Solace se totiž o slovo hlásí taky morální rozměr, což filmu dodává vážnost a vylepšuje ho po všech stránkách. Dosud jsme znali Bonda střílejícího po všem co se hne, svádějícího desítky žen, nekompromisní stroj na zabíjení. Ano, dá se říct terminátor s podobou Pierce Brosnana případně jiných svůdníků. A právě v tomto lze vidět obrat o 180 stupňů. Nyní lze vidět agenta s povolením zabíjet váhajícího, skutečně milujícího a snad i litujícího. Řekl bych, že všechno jmenované dodává Bondovi velmi dobré herecké zpracování Daniela Craiga. I ten, kdo nikdy bondovky v lásce neměl určitě nebude litovat, když na zatím poslední díl nekonečné ságy vyrazí do kina. Nejdete totiž na další z dalších. Nejdete na bondovku. Jdete na výborný akční film, místy až s prvky thrilleru. Čtyři hvězdy.

V žádném případě nehodlám srovnávat s originálem. Nevím, jestli byl lepší než remake. Každopádně mě tenhle film zcela - a tady nevím jak mám pokračovat. Vlastně jsem si dodnes neuvědomil, co to bylo za pocit, který ve mě Funny games vyvolaly. Každopádně takhle zaražený jsem z kina snad ještě neodcházel. Zcela brutální útok na samotného diváka, který ve vás vyvolá - ne soucit, ale pud sebezáchovy. Nesoucítil jsem s lidmi v rukou šílenců, celý příběh jsem prožíval jako bych byl jedním z rukojmích. Když jsem pak vyšel z kina stále jsem se musel utvrzovat, že mně se nic takového stát nemůže. Pak jsem prošel kolem skupinku poloopilých týpků. Jenom jsem se na jednoho z nich podíval a on to považoval za pádný důvod ke ravčce. A přesně o tom Funny games je. Lidé jsou brutální,agresivní,krutí a nepotřebují k tomu důvod. A přežije jen ten, kdo bude mít tu kuráž zabít jako první. Protože nekonečný řetězec zabíjení dvou šílenců může přetrhnout pouze ten, kdo nezaváhá.

Zcela ojedinělý pokus za posledních snad dvacet let. Troufám si říct, že jeden z nejlepších českých polistopadových filmů. Trochu mi připomněl atmosféru starých „cimrmanovských“ komedií typu Marečku, podejte mi pero, Jáchyme, hoď ho do stroje nebo Vrchní, prchni. Někde jsem četl, že kdyby bylo po vůli Zdeňka Svěráka,objevilo by se ve filmu ještě více komediálních scén, ale kdyby rozhodoval Jan Svěrák, byl by film spíše vážnější dílo o stáří. Naštěstí se hoši dohodli na kompromisu, i když by možná bylo zajímavé srovnání obou potenciálních verzí. Každopádně jde o počin v českých filmových vodách opravdu ojedinělý. Po Koljovi další zajímavá rodinná spolupráce otce a syna Svěrákových. Zdeněk Svěrák si zde perfektně střihl Tkalouna, stárnoucího učitele, který vyrůstal ve zcela jiném světě se zcela jinými hodnotami než jeho studenti. Možná je škoda, že tohle téma trochu nerozvinul. To ovšem nic nemění na tom, že role byla zahrána perfektně a jejímu provedení konkuroval už snad jen Jan Vlasák se svým „...bfízka se k bfízce naklání...“ Na začátku komentáře jsem se zmínil, že mi Vratné lahve připomínají klasiku 70. let, tak teď abych taky řekl čím. Ve své podstatě smutné téma stárnoucího učitele, který hledá směr, jímž se ubírat, kamuflované komickými situacemi. Právě tohle bylo (tedy aspoň pro mě) tolik typické pro ony již jmenované klasiky, které skrývaly protirežimní kritiku za humor. Takový film se tu dlouho neobjevil a já už jsem začínal ztrácet naději. Ale přece jenom se film podobné kategorie objevil a jsou jím právě Vratné lahve. Pokud jste tedy právě takové nostalgické osobnosti jako já, které prahnou po tom, aby si rozvzpomněli na mládí, kdy se do kina ještě chodilo za deset korun, je tenhle film právě pro vás. Snad jediné Vratným lahvím chybí a to jsou hlášky, které by se staly nesmrtelnými, až na pár vyjímek.Musím taky pochválit vcelku nevtíravou ústřední písničku, která svým textem vystihuje Tkalounovu situaci a do filmu zapadá. Proto tomuhle filmu nemůžu (a to opravdu nemůžu) dát nic jiného než pět hvězd.