flanker.27

Havlíčkovy těžce depresivní příběhy se těžce sledují a ještě obtížněji komentují. Podobně jako kolega Karlas i já přiznávám, že z nich mám skoro strach. Bezútěšnost krajiny lidské duše by jednoho donutila rozřezat si žíly, zbaštit cyankáli a ještě skočit do Macochy, aby to bylo jisté. Tyhle příběhy dokazují, že člověk nepotřebuje vnější zlé démony, bohatě mu vystačí jeho vlastní. Čepek a Janžurová rozehrávají své složité postavy s umem, na který jsou slova úcty krátká, Herz vytvořil tíživou dusnou atmosféru doby plné skrývaných citů a témat, o kterých se ve "slušné společnosti" nemluví. A jen nepatrná možnost úlevy v podobě závěru. Vynikající film, ale nemyslím, že bych měl potřebu jej ještě někdy vidět.

Víla, která pohrdá lidskými měřítky, ale sama se chová jako poslední dohazovačka vybavená kouzelnou neschopností přiznat vlastní odpovědnost. Princezna, která je po vzoru Vinnetoua slovy jednoho desperáta smířlivá jako beránek. Král, který je, no, zkrátka i Nečas by si vedle něj mohl hrát na chlapa. Tritonka, o jejíž smysl pro humor by si jeden zlomil nohu a ani k tomu nepotřebuje leštidlo Jeronýma Alessandra Scotty. Princ Šarmán, který neměl jen říkat, že se měl raději chopit meče, měl to udělat. Snad jen kouzelníkovy činy vedou jakž takž ke svému (dobrému) cíli, i když trochu oklikou. Navíc jeho smysl pro vytříbenou mluvu má něco do sebe. Obecně dialogy jsou v téhle pohádce propracované, jen by to k nim chtělo dosadit charaktery, kterým by člověk držel palce s větší chutí. P. S. Nechť všechny rádobydrsňačky pamatují, že "tyhle křehulinky mají tužší kořínek než se zdá." :)

Asi nejlepší verze "prince Chocholouše", tedy další z variací na téma zkrocení zlé ženy. Král Jan ovšem namísto záměny poutníků za dívky a naopak nasazuje těžší kalibr: fyzickou práci, což, jak je patrno, někteří nerozdýchají stále :). Někteří nechápou, co na princezně Anně král viděl, já odpovídám: krásnou Jeskyňku :).

Muhehe :) Chudák, bylo mi skoro stydno, že se mu směju. Ale klasika, slušnej chlap jedinkrát udělá něco takovýho a má ostudu nadosmrti...

Králíček se po vzoru Samsona dopouští stále stejné chyby, když opakovaně podléhá slovům ženy. Polehčující okolností mu může být to, že si Šafránková roli úskočné, mazané a zlé princezny vyloženě užívá a doslova klame tělem, tak, že nizozemské princezně musí člověk její podlost i odpustit :). Na televizní pohádku docela nadprůměrné dialogy. Mimochodem ústřední pár si své role tak trochu zopakoval o deset let později v inscenaci ze života bajkáře Ezopa Královský život otroka. "Může dcera nizozemského krále obyčejného vojáka okrádat?" - "Může! Král a jeho rodina můžou všecko!"

Zcela otevřeně a bez obalu jedna z nejhorších sraček, které jsem měl to utrpení vidět. Špatně naprosto všechno, od hovadských postav přes tragický děj plný nesmyslných změn motivací, změn charakterů a stupidních klišé až po příšernou hudbu toho uskupení, které by mělo být postaveno před soud za zločiny proti lidskosti. Z toho, co je na filmu původní, není dobré absolutně nic, a to co přejímá odjinud, je zpotvořené a pokroucené. To, co asi Blomkamp považuje za myšlenku, ve skutečnosti žádná myšlenka není, je to jen prvek v ději, který nemá jiné odůvodnění než to, aby nutil některé postavy dělat to co dělají, aniž by tomu jejich předchozí představení jakkoli odpovídalo. Popisovat detailně co všechno mě na filmu dožralo, by asi znamenalo rozebrat každý frame, tak jen shrnu to, že zatímco město je plné přepadení a násilných činů, nikoho to vlastně nezajímá, důležitá je jen pitomá ústřední zápletka a kromě toho tu naprosto nikdo není činěn odpovědným za své činy (a to nemyslím v ději, ale úhlem pohledu filmu, který je pro mě pomalu zločinný). Mno, Blomkamp to rozjel Distriktem za čtyři, pak spadl Elisiem na tři a teď je to jeden z nejtvrdších do/odpadů, co jsem kdy udělil. Držte ho od Aliena hodně daleko.

Realistický pohled na osudy milodarů? Šťastný princ je doják (zvláště jedno ultradojemné a citlivé zpracování coby rozhlasová pohádka), která ale přesto tak trochu zahřeje tím kouskem dobra v srdci prince a vlaštovky. Ale tady to zobrazení, přestože tak by to asi reálně vypadalo, by ve mně skoro zabilo i ten poslední kousíček naděje v dobro. Zkrátka mi to srazilo náladu a uvrhlo mne do deprese, že vlastně nevím, co si o tom myslet. Tak aspoň tolik dobrého můžu říct, že hlasy Hlaváčové a Cupáka jsou nádherné.

Pomník bez nabubřelosti, oslava bez fanfár, hold bez patosu. Vesměs tiché dialogy, ve kterých jsem přesto cítil bouři emocí. Se silou gestapácké pěsti na diváka doléhá debata jak popravit zrádce přímo před člověkem, kterého odboj odsoudil, scéna "je třeba zabít Signoretovou", scény z gestapa, které se bez přímého zobrazení té zmíněné pěsti klidně obejdou, stačí krátký detail obličeje, úprk před kulometem či ještě spíš první nájezd kamery na tuto zbraň... Atmosférou okupované země to má mimochodem hodně společného s naším Atentátem, přičemž v obou filmech zazní Beethoven, v Atentátu "Pátá", zde "Šestá". No vlastně nevím, co víc k tomu napsat. Snad to, že předevčírem jsem si u životopisu Pavličenkové postěžoval na svůj problém s líčením "silných žen". Tady ovšem to, co předvádí Signoretová, je přesně to, co jsem tak dlouho postrádal.

Nejdřív ze všeho si dovolím odcitovat nesmrtelný kamarádův popis (knižní) Aryi Stark: "problém s Aryou je v tom, že začala uznávat pouze svoji vlastní sílu, o které má navíc poněkud přehnané představy. Její žebříček hodnot se zredukoval na prosazovaní vlastních zájmů, a každého, kdo jí jen trochu nevyhovuje, považuje hned za nepřítele. Vzhledem k okolnostem, jejímu věku a nátuře se není čemu divit, ale nijak odvázaný z ní nejsem." Ten se dá prakticky bez jakýchkoli modifikací použít na všechny jakože silné válečnice, které nám spisovatelé a scénáristé přinášejí. A týká se to i této filmové Ljudmily. Nevím, jaká byla Pavličenková doopravdy jako člověk, ale taková, jakou mi ji představil film, spadá do téhle škatule ne proto, že by ji tak zformovala válka, ale tyhle rysy jí scénář vnukl od předválečných let (no, možná na tom měl podíl tatík z NKVD) a nějakou proměnou projde až tak v poslední čtvrtině, kde se začne chovat konečně trochu jako člověk (přičemž beru teď děj chronologicky, takže scény z USA počítám do toho konce). Jinými slovy, opět jsem se nedočkal ženské postavy "silné" dle současných měřítek, která by zároveň v určité míře nepůsobila jako hovado sociální interakce s okolím. Zároveň bych rád, aby bylo jasno, že to nikterak neumenšuje obdiv k jejím výsledkům, jen jako člověk (nebo tedy postava, je to film) mi stále přišla úctyhodnější její kamarádka, která není srab jen proto, že životy neukončuje, ale zachraňuje. Prožívá přitom stejnou hrůzu okolo, a dokáže zůstat člověkem. Pokud jde o film, jeho úroveň je kolísavá, několik scén je velice působivých a dobře napsaných, ať už se odehrají na frontě nebo v zázemí. Z těch bojových nálet na lodní konvoj, první boj a celkem zajímavé nápady ve sniperské škole (i když mi jeden moment okamžitě asocioval monty pythonovské How Not To Be seen), z těch mimo je nejsilnější smutný konec kamarádčina zasnoubení a americká scéna s "milodary" (tam se mi reakce Pavličenkové velmi líbila). Jako celek je film mírný nadprůměr, i když stále platí, že předností ruských (nebo rusko-něco) válečných filmů je taková špinavost a nekašírovanost oproti zářivé uhlazenosti.

V porovnání se silou příběhu samotného je tenhle film jen slabý odvar. Příběh potopení Indianapolisu, lajdáctví, které zavinilo ztrátu tolika životů a následného monstrprocesu s kapitánem McVayem coby obětním beránkem si prostě zaslouží maximální péči. Už dlouho mě napadalo, že by to byl příběh tak pro Spielberga, třeba kvůli poznámce v Čelistech (která mimochodem způsobila, že v roce 2000 jeden 11letý kluk vymohl zrušení rozsudku nad McVayem). Vzniklo ale jen takové poloněco. Které dostane bratříčka, jenž to soudě dle traileru a obsazení Nicolase Cage taky daleko nedotáhne. Ach jo...