Co jsem princi neřekla

Až příliš miluji Wildovu předlohu a považuji Šťastného prince za příběh tak nádherný, silný a v jeho celistvosti natolik dokonalý, že každý výraznější odklon od něj vnímám jako změnu k horšímu. To se odráží i na mém hodnocení, které by bez znalosti předlohy šlo spíše do pěti, než do čtyř hvězd. Avšak co se týče celkového vizuálního zpracování (a hudby od Klusáka), není tomuto krátkometrážnímu snímku moc co vytknout... (20.07.2018)

Strašlivá normalizační adaptace krásné Wildeovy pohádky, rozmělňující ji na pouhou socialistickou agitku. Veškerou hloubku sebeobětování zasypává Brdečka hlušinou nepřípadné a nemístně člověčí milosrdné lži, takže namísto iniciační a nadějeplné legendy, otevírající čtenáři svět jako prostor, v němž je možné smysluplně zahynout (a tak žít), vyrůstá z přejatých motivů banální bajka hlásající, že zde lze jen donekonečna přežívat (a tedy stále umírat). To, že záleží na volbě každého, je zamlčeno. Píše se rok 1975 a cesta je jasně dána. (27.02.2014)

Antiwildeovská adaptace jednoho z nejjímavějších příběhů světové literatury. Brdečka potlačil křesťanské a homoerotické motivy Wildeovy filozofické pohádky a akcentoval sociální kritičnost (byť i ta je ve Wildeovi přítomna). Závěr pak jde vyloženě proti duchu Wildeovy předlohy. Vzpomínám si, že Miroslav Táborský tento animák uvedl v cyklu Mistři animovaného filmu s konstatováním, že Brdečkova adaptace není tak smutná a bezvýchodná jako Wildeova pohádka. S tím si dovoluji nesouhlasit, neboť konec je u Brdečky v konečném součtu mnohem depresivnější a bezvýchodnější než u Wildea. (13.06.2013)

Krátký animovaný film Co jsem princi neřekla je lehčí a světlejší variací sociálně kritického Šťastného prince Oscara Wildea. Jiří Brdečka měl při tvorbě neustále slabost pro ironickou nadsázku, v každém jeho díle je proto alespoň částečně přítomna. Wilde svou satirou proniká do centra destrukce lidskosti, Brdečka kritický aspekt využívá jen k potvrzení nálady rozuzlení. Posmutnělá kresba Jitky Walterové opět cílí na melancholii lidské duše, ale hlasový doprovod Jany Hlaváčové a Eduarda Cupáka i přes zármutek lidumilnosti zanechává jasný svit hřejivé naděje. Rozkošná animovaná varianta Wildea! (16.03.2020)

Podle předlohy Oskara Wilda-"Šťastný princ" v Brdečkově úpravě však nakonec dostala jméno "Co jsem princi neřekla", a jak je známo tak je i tato pohádka méně krutá, méně smutná a taková lidštější. Vždyť Oskar Wilde ve své pohádce nechal vlašťovku nakonec zahynout, ošumělou sochu prince strhnout a roztavit. Vypráví o zlaté, rubíny a diamanty poseté soše prince a jedné hodné a obětavé vlašťovce. Ten konec je velice smutný a nabízí se tu skutečně otázka..Co jsem tomu princi neřekla..? Moc pěkný a poetický byl i komentář obou dvou herců a zajímavá animace krom vlašťovky nehybná. (05.04.2007)