Ippolito

Mikiho Manojloviče mám asi úplně nejradši v Undergroundu, kde si vystřihl hlavní roli neodolatelného a taky pěkné zákeřného Marka.

Max von Sydow je společně s Erlandem Josephsonem a Liv Ulmann hvězdou Bergmanových filmů, to nepochybně. Navíc je podle mě nositelem vznešené severské krásy a jakousi éterickou bytostí, třeba právě ve srovnání s již zmiňovaným E.J., který působí tak nějak živěji, možná dokonce živočišněji. Nejsilnějším dojmem na mě Sydow působil asi v Sedmé pečeti a Pramenu panny, ten středověk se mi k němu zkrátka hodí, i když v ostatních nestředověkých filmech samozřejmě taky není k zahození :-D

Nikola Kojo mě vždycky dostane! Ve svých rolích je tak uvěřitelný, až má divák pocit, že vlastně vůbec nic nehraje, tak přirozeně působí. Nejvíc mě pobavil v Mi nismo andjeli (hlavně ve dvojce v roli otce-ochránce), pak ve filmu Život je zázrak ve scéně s horkou linkou, ve které mluví tak příšerně německy. Ve snímku Hezké vesnice, hezky hoří mě zase dohnal k slzám. A to bych úplně zapomněla na jeho mini roli v Ivkově slávě, kde procítěně zpívá píseň Nesanica.

Nebojši jsem si poprvé všimla v srbském dramatu Hadersfild, ve kterém si velmi procítěně zahrál roli třicátníka s kolečkem navíc. Toho samého herce jsem pak poznala v roli taxikáře z Paskaljevičova Sudu prachu, kde už ale nebyl takovým politováníhodným chudákem, ale zúčastněným pozorovatelem krutodění v poválečném Srbsku. Na celé čáře si mě ale získal až psychodramatem Past, v němž dokonale zahrál milujícího otce, který je pro svého syna schopen čehokoliv. Jak v Hadersfildu, tak v Pasti předvedl neuvěřitelný výkon při neskutečně věrohodném zobrazení lidské psychiky; ty jeho pohledy, mluva, gestika, tak dokonalé vystižení psychického rozpoložení člověka, který se nachází na dně svých sil, jsem už dlouho neviděla.