sestrad

I dnes kupodivu existují lidé, kteří se se Sigur Rós setkali až prostřednictvím tohoto dokumentu. Například já. Argument že film je sdělný jen pro fanoušky skupiny ted neplatí - je tam cosi navíc, co prostředkují ti muzikanti vlastní nestrojeností a přirozeností. Navíc ta krajina a její lidé působí velmi silně - propojeně, normálně, mile. Těžko už budu skladby SR vnímat bez asociací s islanskou krajinou.

Je možné, že to u nás opravdu nikdo neviděl? Škoda! Na muzikály tedy zrovna nejsem a příběh po The Nuns Story atd. není až tak originální, ale při podzimní chřipce, kdy hlava moc nefunguje a člověk nemá chuť na něčí nepřehledné temnoty celkem ideální záležitost.

Kim Ki-duk má co říct, má k tomu i specifický filmový jazyk - ale pro mě osobně zbytečně tlačí na pilu. K čemu tolik a tak doslovná krutost?

Miluju mnohé severské detektivky a tamní krajiny, čili toho druhého je ve filmu víc než dost. Opěvovalné Branaghovo herectví mě tady teda dost vytáčelo (hlavně v první sérii) protože na mě teda působilo jako přehrávání. Ovšem zato co záběr kamery, to umělecká fotka chytlavě pochmurné krajiny a speciální cenu bych udělila za fotogeničnost silnic.

Není tenhle film hodně tady hodně nedoceněný? Aby se člověk dostal dovnitř filmu, nepotřebuje přece rozumět tolik gruzínské vesnici, ale sobě. A vidět, kolik podivností si každý sám v životě neseme, co s námi dělá setkání s krásou, jak se jí vlastně mimo jiné bojíme. A taky podle mě chce skrz kterýkoliv ten lidský příběh něco dalšího ven: tady například krom naodosobního trápení cosi v podobě krásy, nezničitelné.

Prokop, vzor dobrého rolníka. Vzhledem k době se tam vlezl ještě leda čertík, na Boha místo evidentně nebylo. No vlastně, abych nekřivdila, ty biblické odkazy v hudbě jsou výborné (Geneze, Apokalypsa), hned se to celé posunulo o rovinu výš.

Podle mě velmi záleží na podmínkách, ve kterých se člověk na tenhle film dívá a na určité "nastavenosti". V mém případě byly ideální: půl dne stráveného v tichu a vstřebáváním vůní a barev předjaří, přátelská a otevřená společnost, navíc s uvedením do filmu od samotného autora. Výsledný vjem: dramatičtější než by se podle avizované formy zdálo (ale dramatičnost tam neleží v příběhu), film vyžadující naprostou pozornost, ale nikoliv analytickou. Vyplatí se nechat na sebe působit jednotlivé obrazy, nesnažit se jeden po druhém dešifrovat, ale pobýt v nich a jejich prostřednictvím zkusit porozumět, proč zrovna svátost.

Není to drama, ale dokument, to především. Jinak napoprvé, ani napodruhé mi zatím nějak nesedl, obecně mám problém s převáděním těchhle témat na plátno, obrazová doslovnost podle mě bývá dost zrádná a vůbec nemusí zachytit to, o co těm lidem jde. Já vím, jsou tam i rozhovory s těmi sestrami, ale přeci jen, shrnu to takhle: nějak málo fotogenické, ne? Asi není jedno, koho si pustím do kláštera, aby u nás natáčel: radši Gröninga (viz Velké ticho) než Whyta, zatím :)

No, pokud by chtěl člověk, který moc náboženským věcem nerozumí, si z tohohle filmu vyvodit něco o víře, tak teda nevím. Působí to na mě studeně a vypreparovaně do obrazu, který si o Lurdech autorka udělala a má na to jistě právo. Nic proti samozřejmě, ale vlastně mi vadí, že to není ani drama, ani dokument. Docela by mě zajímalo, co zdejší přátelé nevěřící skeptici apod. řeknou na nejnovější tematicky blízký dokument M. Whytea o katolické úctě k relikviím (Relics & Roses, 2011), jestli jim to taky něco náboženského zprostředkuje :)

To už je několikátý italský film z poslední doby, kde mám dojem, že snaha o morální ponaučení výrazně převažuje nad kvalitou filmového zpracování. Italští kritikové si to nemyslí a film hodnotí velmi vysoko. Někteří si cení leitmotivu subtilní hranice mezi normalitou a duševní nemocí, já jsem ho tam ovšem neviděla (tedy ne jako nosný motiv snímku). Filmový příběh vychází z reality: v 80. letech minulého století v Itálii zákonem zrušili "blázince", nicméně jak naložit s duševně nemocnými lidmi zůstalo otevřeným problémem. Hlavní hrdina je nikoliv terapeut, ale odborář a chce "reformovat" jednu konkrétní staronovou komunitu nemocných. Jeho neodborná "terapie smysluplnou prací", s obamovským heslem "si puo fare" přináší poněkud ambivalentní, nicméně pozoruhodné úspěchy.