Mikeel

Spousta mým známých po Skyfall naříkala, že se prý nejedná o plnokrevnou bondovku - prakticky žádné muchlování s bond girl, žádné martiny, zkrátka celý ten bondovský archetyp byl podle nich narušen. A po Spectre slyším vzlyky, že to nebyl nijak zvlášť výjimečný film. Lidem se očividně nejde zavděčit. Když dostanou neklasickej film o Bondovi, nelíbí se jim to. Když naopak dostanou naprosto klasickou a zábavnou bondovku, jakou Spectre bez pochyb je, peskujou úplně stejně. Je pravda, že Spectre kvalit Skyfall nedosahuje ani zdaleka, minimálně podle mého mínění a vkusu. Ačkoliv je děj ještě víc soustředěn na samotného agenta 007, nemá takový tah, temnou atmosféru a zajímavou zápletku jako Skyfall. O to víc je však přímočařejší, co se týče té kýžené akce a bondovských stereotypů. Navíc je to pořád vrchol akčního žánru. Pro Craiga se jedná o důstojné finále, které spojuje všechno jeho působení v sérii a dělá za ním kvalitní tečku.

Slovy asi ani nedokážu vyjádřit, v kolika ohledech Jupiter vychází pokulhává. U většiny podobných filmů se minimálně jde kochat vymazleným vizuálem, pokud děj nestojí za nic, ale tohle bylo peklo naprosto ve všem směrech - děj, zpracování, dialogy (ach bože, ty dialogy), naprosto nezáživně natočené akční scény. A ty tupé a prázdné pohledy herců tomu všemu už jen nasadily korunu. Doufám, že pro příště už zůstanou ruské uklízečky, líznuté twajlaťáckou Bellou, u mytí hajzlů a nebudou se nikterak zapojovat do intergalaktického souboje o nadvládu nad vesmírem.

Musím přiznat, že takhle moc mě teenegarská dystopie nebavila od prvního dílu Hunger Games. Ačkoliv je děj schématický, předvídatelný a je plný klišé, která jsme mohli vidět ve stovkách dalších zombie/postapokalyptických sci-fi, film je technicky skvěle zvládnutý. Svou akčností šlape na paty mnohem větším jménům akčního žánru, nedává divákovi možnost na jedinou minutu vydechnout. Na druhou stranu, naváznost s prvním dílem a logika lehce pokulhává, těžko říct, nakolik je to vina filmové adaptace a nakolik chyba knihy. Mile mě potěšil i casting - jak starý, tak i ten nový ze Hry o trůny. V rámci young adult žánru nadprůměr.

Marťana považuju za vůbec nejhorší knihu, jakou jsem kdy četl. Byl jsem proto mile překvapen, že film mi zas tak moc idiotský nepřipadal. Díky bohu došlo ke značnému osekání Markova neskutečně trapného humoru - a to zcela na minimální počet pseudo vtipů, a logicky také na vymazání technických pasáží, díky kterým kniha působila spíš jako chemicko-fyzikální příručka pro přežití na Marsu. Film měl oproti knize trochu lepší spád, gradaci, napětí a také kýžené emoce. Nepamatuji si, kdy naposledy jsem byl tak moc rád za to patetické tleskání a poplácávání po ramenou. Tak či tak, Marťan je pro mě ekvivalent Stoletého staříka - neskutečně přeceňovaný.

Představte si kinosál 30. června odpoledne - připadáte si trochu divně (možná pedofilně?), protože všude okolo jsou dětičky, co přišli na Mimoně nejspíš za odměnu, a které se smějí kdykoliv někdo spadne: na obličej, do lávy, z výšky na hlavu nebo taky když se Mimoni různě pitvoří. No, děti se zkrátka smějí při každé příležitosti a vy se zoufale smějete tomu, jak se smějí, protože ve filmu se toho moc neděje. Rozhodně se nejedná o příběh alespoň natolik kvalitní jako v Padouchovi. Tím, že se Mimoni vyskytují na plátně téměř nonstop, jaksi ztrácí na originalitě a vtipnosti, jelikož jejich paskvilní špangličtina vás začne po několika málo minutách lehce prudit. Infantilní, neakční, úsměvné, nikoli však vtipné, žalostně nevyužitý potenciál.

Některé filmy nemusí být artové či mít hlubokomyslný přesah, aby byly dobré. Mission Impossible je ve svém žánru asi nejsofistikovanějším titulem - skvělě pracuje s napětím a samozřejmě s akcí. Ta není v pátém pokračování navíc vůbec přehnaná, naopak tu spíše sekunduje komornějším a ne tak zběsilým pasážím, automobilové honičky zdaleka nehrají prim. Celkově jde pětka mnohem více po příběhu, což je u akčního filmu sice nezvyklé, o to víc však příjemné. Sečteno podtrženo: Rogue Nation je takový Skyfall Mission Impossible.

Johnny Depp by si už pomalu měl nechat zařídit ochrannou známku na hraní pitomců, jelikož se už v jiných rolích skoro nevyskytuje - kdo by se na něj ale zlobil, když jeho pitvoření i po stopadesáté funguje? Těžko můžu srovnávat film s předlohou, jelikož jsem jí nečetl. Ale nabyl jsem dojmu, že jedinou prostou ambicí Mortdecaie je publikum pobavit nenáročnou, úsměvnou a lehce absurdní šaškárnou. A to se, minimálně v mém případě, povedlo.

Aardmani mě snad ještě nikdy nezklamali, nejinak je tomu i v případě filmové Ovečky Shaun. Je důležité si uvědomit, že film není jako seriál. Zatímco ten operuje s nějakými pěti, šesti minutami čistého času, film musel vystavět příběh na mnohem delší stopáži. Není proto překvapením, že není tak svižný, má jemnější a intimnější místa, nikoliv však hluchá, a také volněji graduje. Nic z toho mu však neubírá na zábavnosti, humoru či originalitě. Naopak - Ovečka Shaun se mohla předvést také v jiném světle a Aardmanům patří velký obdiv. Nejen za to, že se svýma plastelíňákama a stop motion animací značně obohacují spektrum animovaných filmů, ale i kvůli jejich bezedné studnici nápadů. Doufám, že je opravdu nevyčerpatelná a bude nás bavit ještě nějakou tu dekádu.

Teprve až ve filmu opravdu vyleze, jak je předloha plochá, tupá a popelkovsky naivní. Ač na to nejsem nikterak hrdý, Padesát odstínů šedi jsem četl (i druhý díl, třetí už jsem v rámci zachování svého duševního zdraví nechal plavat). S filmem jako takovým jsem paradoxně až takový problém neměl. Nebýt plytké předlohy, námět ani jeho zpracování by nemusely být zas tak hrozné. Jenže kvůli striktnímu dodržování předlohy (na které ta tlustá obluda Í El Džejmsová trvala) tu není příliš mnoho prostoru pro kreativitu. Většinu času tak film docela nudí, protože se postavy chovají divně. Najde se tu ovšem i pár scén, které zaujmou. Jedná se však o takové minimum, že zbytek toho hloupého příběhu nijak nezachrání. Drobným plusem je i vcelku kvalitní soundtrack. Ten je mnohem víc sexy než celá ta rádoby erotika, ze který by vyschla i nymfomanka.

Po technické i herecké stránce opravdu skvělá adaptace. Pilot nepatřil sice mezi nejlepší, ale zbylé dva díly úroveň značně pozvedly. Srovnání s knihou se ale neubráním. Absolutně mi nevadilo, že se vypustily některé postavy a příběhy zbylých postav byly představeny značně zkratkovitě - ten seriálový prostor byl zkrátka omezený, zatímco v knize se úvodu věnovala poměrně velká část. Spíš mě mrzí, že do seriálu tvůrci nezapustili "to" hlavní z knihy, celou pointu toho, proč se vůbec věc Pole versus Pagford řešila a jakou roli v tom hrála Krystal Weedonová. Už jen kvůli absenci tohoto středobodu mi pak přišly zcela zbytečné flashbacky, kde Krystal vzpomíná na Barryho. Finále převrácené naruby jsem taky úplně nepochopil. Tyhle věci jsou zkrátka vždy kamenem úrazů jakýchkoli adaptací. Ale musím zase vyzdvihnout fakt, že na třídílnou minisérii je rozvrstvení příběhu funkční - a možná funguje lépe než v knize. Je tu jasný začátek, a i větší tečka na konci. Plusem jsou i vynikající herci.