Amarcord_1

40% - Pár dialogů má sice říz, ale zamáznout dvě hodiny nezáživným a nepříliš originálním příběhem, jehož jedinou přidanou hodnotou je skutečnost, že každý zná Facebook? Opravdu to musí bejt? Připouštím, že mě po většinu filmu děsně iritovala hudba a proto jsem byl otráven dřív, než by se slušelo. Jsem tedy ve svém hodnocení asi poněkud přísný a dost se odlišuji od většiny hodnotících, kterým se Sociální síť evidentně líbila. Ty dvě hvězdy se ale rovnají zážitku, jaký jsem ze sledování měl a s tím nic nesvedu. Promiňte, Davide Finchere, ale já se strašně nudil. UPDATE: Po přečtení informace, že film drží Oscara za hudbu jdu napočítat pomalu do deseti, vypít sklenici vody, uklidnit se a udělat stojku snaze vidět svět tak, jak má být ;o)

20% - Takovýhle průšvih jsem od velikého Michalkova skutečně nečekal. Tento film je smutnou hromádkou zbytečných epizod bez náznaku formy. Je vidět zoufalá snaha o jakýsi pathos a nostalgii, ale bez nějakého jasného sdělení, nebo postavy, na kterou bychom se upnuli to prostě nefunguje... Scénář působí dojmem školní slohové práce jakéhosi grafomana. Jsem příliš zklamaný, abych se tu rozepisoval o špatné hudbě, mizerném herectví a ostinátním opakováním téhož.

95% - Jeden z nejlepších zážitků v kině vůbec. Dvě epizody, jakoby každá z jiného úhlu pohledu. V jedné cítíte s Justine, ve druhé cítíte s Claire. Film je natolik komplexní, obashuje tolik detailů, že si v něm lze najít mnoho vedlejších významů a s přáteli jsme o tom nadšeně debatovali ještě dlouho po jeho skončení. Jestli to tak autor myslel, nebo jestli jsme si něco namlouvali je naprosto nepodstatné. Melancholia je prostě ohromně silný spektákl, jehož aura vás hned tak neopustí. Samosebou jsem si při úvodní scénách říkal, že zatímco Kubrick propojil vesmír s hudbou Richarda Strausse, Trier sáhl hned vedle -po Richardu Wagnerovi. Ten výběr se mi ale již po chvilce vůbec nezdál prvoplánový. Vlastně posloucháme stále tu samou předehru k Tristanovi a Isoldě (nahranou v Čechách), ale ta skladba má jednu typicky Wagnerovskou vlastnost: Její fráze jsou neskonale dlouhé, stále se vyvíjejí. Stále modulují, posluchač je v permanentním očekávání, kdy se harmonie konečně rozvede a nastane kýžené uvolnění. A nastane? V tomto díle, kde se autor vyvaroval sebemenšího konejšivého prvku náboženství či kontaktu s okolním světem? To přece nejde, aby vše skončilo v okamžiku nedokončeného vývoje, ve chvíli největšího napětí! Nebo ano?

80% - Dojemný film, který mě oslovil i přes skutečnost, že jím stavěné archetypy vlastně nemám rád. Mám na mysli zejména vykreslování lidí co nemají rádi psy jako opovrženíhodné nelidy. Bílý Bim, Černé ucho je poetický, nostalgický, s moudrými momenty a jistě nese zajímavé svědectví i o době svého vzniku. Velmi typická ruská filmová hudba Andreje Petrova za použití orchestru, balalajky i akordeonu krásně podtrhuje jakýsi lidský nádech celé té pomalé podívané. Dva díly, každý o délce cca hodiny a půl, jsou sice narativně dobře podány, ale přesto bych zde přemrštěnou délku bral spíš jako zápor. Jedná se sice z velké části o road movie, ale těch Bimových epizod a osob zatažených do hlavního dění je tolik, že to v mých očích hlavní zápletku poněkud rozmělnilo. I přes zádumčivý závěr ve mně tento film zanechal pocit jakési laskavosti, což bude asi hlavní kvalita, pro kterou ho mohu vřele doporučit.

60% - Karel Kryl byl a vždy bude skvělej. Bohužel tenhle dokument je prostě diletatntským fiaskem. Nevím, co bych napsal víc. Kdyby si Karel Kryl sednul do budky z někdejšího televizního pořadu Vox Populi, byl by výsledek podobný, možná lepší o absenci mizerné kompozice a střihu kohokoli kdo tohle točil. Veliká škoda promarněné příležitosti. Jen kvůli Krylovi a jeho odkazu nehodnotím hůř.

90% - Nadčasový snímek k zamyšlení s výbornými hereckými výkony. Co všechno lze stihnout za dvě hodiny filmu, to se hned tak nevidí...

100% - Nevím, jak to dokázali, ale autoři nejen že udrželi skvělou úroveň z "Ministra", ale v "Premiérovi" ještě trochu přitvrdili. Bravo....

100% - Napadá mě jen jedna slabina tohoto seriálu, který k mému velkému překvapení znají snad pouze Češi a někteří Britové. Ve světě je naprosto neznámý. Onou slabinou by bylo věčné opakování stejné struktury. Problém se většinou přetaví ve střet zájmů, a nastalý "kompromis" je ku prospěchu jak Sira Humphreyho tak Jima Hackera. No jo. Ale ono to nemusí být slabinou, když si uvědomíte nadčasovost vět vyřčených a činů provedených a frekvenci jajich variací v denních zprávách. Jistě, pane ministře je pro mě geniálním seriálem a lingvistickým klenotem.

65% - Asi jsem čekal víc než českou variaci na Felliniho Silnici a jakési předtaktí k Menzelovu Rozmarnému létu. Čekal jsem více oné poezie, více milostného příběhu. Díky retrospektivní formě víme již od začátku jak se věci mají a proto se děj zdá poněkud vleklý a co hůř - naprosto nepřekvapující. Kromě hereckých výkonů jsem si z Romance pro Křídlovku neodnesl žádný jiný extra zážitek. Možná nejsem schopen ocenit, jak byl ten film zásadní pro dobu svého vzniku. Pro mě ale Vávrovou vlajkovou lodí zůstalo Kladivo na Čarodějnice.

75% - Laskavý film o zcela jiném pojetí pohřbu, než na jaké jsme v našich končinách zvyklí. Po všech stránkách velmi kvalitní záležitost. Emotivní děj k zamyšlení s občasnými zvláštními hurmornými momenty. Průvodce zkrátka obsahuje všechny barvy, na které se divák může těšit. Proč tedy dávám spíše zdrženlivé hodnocení? Z profesních důvodů. Autor hudby Joe Hisaishi (jehož tvorbu mám jinak rád) u mě zůstal za očekáváními a předvedl recyklovanou klišé písničku, kterou již jinde zpracoval mnohem lépe. Jako cellistu mě pak mrzí dvojnásob, že přišel s "easy listeningem" zrovna v momentě, kdy mohl využít potenciálu, který se mu s prvkem violoncella ve filmu naskytl. Hisaishi napsal již v minulosti cosi pro 12 violoncell a i zde při tracích s více celly dokázal, že mu to bohužel moc nejde (platí vlastně o všech co se na soundtracku podíleli, včetně muzikantů a hudebního režiséra). Kdo není profesně deformován jako já, nebude touto drobnou vadou na kráse rušen a užije si film určitě o moc víc.