Naimad

Koncept dvou a půl rovin příběhu patří mezi nejzajímavější aspekty tohoto filmu, bohužel mimo pozitivum vlastní existence generuje spíše slabiny. U některých mono-dialogů dosahuje explicitnost až jisté nadreality, kdy postavy celkem suše definují své emocionální rozpoložení a vůbec princip svojí existence, a to v několika málo větách. Většina zbylých aktivit mimo mluvení se bagatelizuje buď na popis činnosti nebo přehnaně demonstrativní sexuální scény. O dívce, co ztratila ženskost, pojednává film, který nám na začátku onu ženskost nestihne nabídnout. Následek dominuje celému filmu na úkor příčiny. Půltá snová rovina, esenciální složka filmu, poutá, ale její divadelní strojené pojetí jí znemožnilo využití vlastního potenciálu. Jako celek film v rámci zvolené formy s výhradami funguje, tvůrcům patří uznání. Škoda hudby, která mimo hlavní píseň s ničím fungujícím nepřišla, a velmi vizuálně agresivního sexu. Naopak například střih je vynikající. Nicméně, aby film mohl dosáhnout vyšší mety, musel by dle mého projít složitější rekonstrukcí samotného jádra. Držím palce, všem budoucím filmům, co se vydají podobně trnitou cestou.

Film o lásce, který pracuje s láskou pouze konstatovanou, nikoliv ukázanou. Těžko pak hledat výpověď. Jako životní osud zapsaný v deníku, to ale musí být síla číst, nedivím se, že to Truffauta zaujalo.

Unaveni sluncem je bezpochyby emocionálně velmi působivým filmem, a je jím účelově a plánovaně, chlácholení diváka o délce téměř celého filmu, v části kterou obal dvd a možná i většina diváků nazývá idylickou, osobně bych volil spíše slova zdlouhavou či dokonce iritující, a následný úskok a nečekané přiškrcení, je jistě jedním ze zdařilých způsobů, jak toho docílit. Pocit, který vám během titulek zbyde z náhlého rozdupání světa, jež si v průběhu filmu vykreslujete, je velmi autentický a mrazivý. Hlavní otázkou je, jak posuzovat film jako celek, pokud zbytek děje, ve kterém si zasloužilý velitel a milující otec užívá ve svém volnu se svou dosti bizarní rodinou prázdninový čas, neoblažil vaši duši stejně tak jako neoblažil tu mou. Poetika ruského venkova, temperamentní přehrávající postavy nebo přehnaně karikaturní epizodní postavičky či příhody, tak jak jsou ve filmu zobrazeny, možná utváří filmu jistý rukopis, který se vám líbit může nebo nemusí, ale hlavně působí nekonzistentně a svojí teatrálností rozbíjí idylický koncept, divák je sice uchlácholen, ale za příliš vysokou cenu. O čem tedy film je, vypráví jednoduše o hrůzách stalinismu, používá tyto dějinné události k obecnější kritice, nebo naopak konkrétněji rozebírá průběh a následky oné události? Netroufám si soudit, jen bych rád napadl do jisté míry tendenční řešení kladného hrdiny, jež může napovědět svojí černobílostí. Hrdinou revoluce se člověk těžko stane bez poskvrny, film proto pro mě jen potvrzuje tezi, že „názor většiny nemusí být zakotven v zákoně, automaticky se jím stává“, na to doplatil i soudruh Kotov. Pravděpodobně je to tedy film o tom, jak hrůzné praktiky stalinismu dokážou rozložit širší rodinu, kterou celý film sledujeme. O tom, že ani sám Kotov neodhadl vážnost situace a jeho prozření je vlastně koncem světa, jak jsme ho vnímali, a tedy se stane i koncem filmu. Slunce, symbol štěstí a života, jež všechny omrzelo, proto putuje dál, pryč od unavených.

Nápad je to geniální a zpracování téměř taky, je tam však jedno velké ale! Čtu tady komentáře o optimistickém filmu, já v tom vidím naopak velkou depresi. A tu bych dokázal ocenit, kdyby mě režisér ještě trochu ujistil, že tam opravdu je a že ji tam nacházet mám, moje hodnocení by pak bylo podstatně vyšší. Máme před sebou svět se smytou hranicí snu, představ a reality, ale pozor, jdeme mnohem dál, než někam k umělecké inspiraci, snílkům nebo bohémství a podivínství všeho druhu. Od nich se pozvolna odrážíme až někam k patologickému stavu, kdy je mezi těmito rovinami ztracena nejen hrdinova mysl, ale i jeho konání. A toto se navíc nejhůře projevuje v rovině reality, kde to čím dál víc spěje ke špatnému konci, tomu já říkám velká deprese. Poslední výjev se při tomto nazírání stává teprve silným.

Na povrchu je to film o žebříčku hodnot. Když se ponoříte hlouběji, dostanete surovou výpověď o rozhodnutích - o tom, že tvoří život a že neexistují správné.

Velmi pozitivním shledávám mužské obsazení a ten občasný záhadný feeling. Dominující linka s krasobruslením je ovšem velké a tučné "wtf?".

Skvělé propojení osobního přístupu a nestranného pojetí. Fascinujícím způsobem pojímá faktografii a zároveň nad vším nechá viset mravní otazník. Výsledek je velmi estetický a hlavně plastický.

Už název „Soumrak bohů“ naznačuje úpadek vznešeného – tedy snad rozklad šlechty, v čele s mladým dědicem oceláren von Essenbeckem, jehož zvrácenost nezná mezí. Jeho přeměna, nebo chcete-li přetavení z prominentního synáčka bez ambicí, jenž svým původem kryje zvrhlosti a úchylky, do mocichtivé šelmy, která jde přes mrtvoly, je sice působivá, ale vysoko nad tuto démonickou linku, která možná zabíhá až do alegorie s celým Německem, z emocí však divákovi přináší jen pohrdání a následnou otupělost, stavím jiný dosti patrný jev filmu. Nejsilnější článkem je pro mne autentická rekonstrukce přerodu Výmarské republiky ve Třetí říši z pohledu ostatních postav. Psychologické konstrukci snad nejde nic vytknout, ve filmu se skutečně píší dějiny, se vší tou nejistotou a různě zdařilým předvídáním situace, které přinese důsledky. Demonstruje moc strachu a sílu roztříštění odporu na jednotlivé elementy. Je zde nasnadě, že velkou hnací silou převratu není jen ideologie, která táhne prostý dav, ale nabídnutá příležitost pro lhostejné mocné, kteří touží být mocnějšími, a nezúčastněné bohaté, kteří chtějí víc, a pokušení u nich v konečném důsledku zvítězí nad morálkou. Stačí jedno klopýtnutí a z pasti už není úniku, trest nemá slitování. Čím hlouběji ale film jde, tím se tento prvek vytrácí a přenechává místo hlavní postavě, což bylo z mého pohledu velmi na škodu. Co musím dále opravdu ocenit je kamera, skvěle pracuje s prostorem a obrazy, jež nepotřebují komentář, jako například několikanásobné studie reakcí všech účastníků situace v nepřerušovaném záběru, které fungují za deset střihů, nebo trojné zabouchání do stolu jako význam moci a zadostiučinění. Velmi silná scéna je také sjezd oddílů SA, kdy zhýralost vystřídá krutost, nad tím vším se ale vznáší myšlenka, že výběr mezi silnou perzekucí odpůrců a podvolením, přinášejícím protežování a blahobyt, je tlustá čára, která lidskou vůli vystaví veliké zkoušce. Závěr už je jen vyvrcholení nástupu čirého zla a divák už se nediví ničemu, méně je někdy více.

Problematika kontaminace dokumentování reality dokumentaristou se zde, místo toho aby šla do hloubky, plácá na mělčině, což je na film, který si to dal i do názvu, slabota. V tomto ohledu doporučuji film Capote. V Cinema Verite alespoň oceňuji krásnou výpravu a herce (navíc ta podoba!).

Tak trochu Aronofsky po česku, kterému jsem hodně fandil a který mě zas tolik nepotěšil. Příběh je to naprosto skvělý a nabízí spoustu depresivních i pár tragikomických příležitostí. Bohužel mám pocit, že kdesi na trase scénář - kamera - režie se něco porouchalo, a tak film promlouvá mnohem méňě, než by mohl a měl (Jako například právě Aronofsky nebo Sláma). Herci jsou dobře vybraní, ale někdy příliš hrají. Záběry jsou správně depresivní, smutné a výtvarné, ale v některých zásadních momentech v sobě nenesou psychologii postav a divákovo vcítění je zásadně oslabeno.