raroh

Ještěže Podskalský je uveden jen v titulcích a do režie v reále nezasahoval.

Na co šáhl Podskalský, to se pozná po pár minutách.

Humor školních besídek a pionýrských táborů.

Propagandistický film, jehož vyznění je jednoznačně v duchu vrcholného stalinismu, nejen v oslavě Josifa Visarionoviče (nutno říci, že hlavně v přítomné podobizně visící nad účastníky výročního koncertu studentů moskevské konzervatoře), ale v kolektivním bratrství sovětských národů (nemůže to náhodou někomu připomínat onu značně sterilní ideologii multikulturalismu?), ale i sounáležitost vysoké kultury a kultury vesnické (hlavně s vystoupením Voroněžského pěveckého sboru, jehož choreografie a aranžmá zní plně v intencích dobového pojímání folkloru). Nutno ovšem říci, že záznamy (zabírající asi dvě třetiny filmu) moskevského Velkého divadla: árie Lenského z Čajkovského Oněgina (v podání I. Kozlovského), Labutího jezera (s Majou Pliseckou), Prokofjevova Romea Julie, Ivana Susanina (árie M. Rejzena) a hlavně výcuc z Borodinova Knížete Igora (s Pirogovem v hlavní roli) jsou inscenačně dokonalé a předznamenávají filmy-opery V. Strojevy Boris Godunov a Chovanština. V pojetí kamery a střihu nemá film pomalu co vytknout, narativní rovina a didaktiké aspekty v ní téměř neschovávané jsou samozřejmě určeny venkovskému publiku, které mělo být vzděláváno ve vysoké kultuře.

Ať žije italská opera!

Samozřejmě, že spolupráce Lizanniho s Pasolinim (a hvězdami jeho filmů F. Cittim a N. Davolim) v roli angažovaného kněze musela vydat politicky zaměřený spaghetti western silně levicového zaměření, který se dá brát i jako dovětek k Evangeliu sv. Matouše.

Slušně zvládlé melodrama.

Nemůžu si pomoci, ale Rossellini (též adaptace Stendhala Vanina Vanini) a Visconti (Vášeň, Gepard) pojali romantickou epochu mnohem romantičtěji v duchu své doby. Z filmu tak zůstává pouze výkon Gerardův, vše ostatní je hodně popisná filmařina bez duše, ale i bez humoru Clairova (Velké manévry ) a Ophülsova (Rej).

Roman Tichomirov natočil tuto adaptaci jak v intencích Puškina (autora literární předlohy), tak Čajkovského, jehož stejnojmenná opera je vrcholem jeho moskevského období. Kamera Jevgenije Šapira (nasnímal i následující film-operu Piková dáma) zobrazí přesně venkovskou idylu plnou žluté, zimní předěl, kdy začíná dramatizace osudů na malém salonním bále, temný souboj, kdy jde proti sobě chladný dandy Oněgin (mírně upozaděný) a rozevlátý romantik Lenskij (mírně zdůrazněný), až k závěrečnému velkému plesu, kdy už se Taťjana stala ženou velkého světa Petrohradu a romantická dívenka je dávno pryč. Pokud bývá Čajkovskij označován za mistra psychologické opery, tak tato interpretace Oněgina to jen dokazuje. P. S. Tak koukám, že Seminář ruských filmů zkopíroval z csfd můj komentář. Má být člověk potěšen?

Německým filmařským expresionismem pojatá adaptace Čajkovského předposlední opery, jejíž vyznění směřuje k existencionálním hlubinám vídeňské secese, třebaže samozřejmě zůstává poctou Petrohradu.