Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Komédia
  • Dokumentárny
  • Krátkometrážny
  • Animovaný

Obsahy (31)

Rekviem za ty, kteří přežili

Rekviem za ty, kteří přežili (1992)

Umělecký dokument využívající rozhovorů (často v terezínských reáliích) s těmi, kteří prošli terezínským ghettem a kameramanem Ivanem Fričem (ten se účastnil natáčení propagandistického nacistického filmu o Terezíně) konfrontující se světem probouzejícího se českého židovství raných 90. let.

Kamarádi až za vlastní hrob

Kamarádi až za vlastní hrob (1975)

Osvětový film Československého armádního filmu, jehož průvodcem je Vladimír Menšík, se zabývá neblahým vlivem konzumace alkoholu.

Poslední tábor

Poslední tábor (1936)

Paradokumentární metodou natočený příběh ruských Cikánů z přechodu od kočovného života k práci v kolchoze. Film je do značné míry etnografický (dlouhé partie zabírají bezeslovné záběry tradičního způsobu života Cikánů, přesun z tábořiště do tábořiště, dlouhé části jsou věnovány cikánské hudbě), v dramatické linii pak staví na klasickém schématu socialistického realismu, střetu starého s novým (cikánští patriarchové versus mladí, Cikáni versus předseda kolchozu).

Druzja iz tabora

Druzja iz tabora (1938)

Příběh cikánského chlapce Jašky a jeho cvičeného medvěda v období občanské války mezi rudými, po jejichž boku bojuje, a bílými, zpracovaný jako didakticky výchovný film.

Jama

Jama (1990)

Adaptace novely A. S. Kuprina Jáma (částečně symbolizující úpadek carského státu v předvečer revolucí 1905 a 1917) o bídném životě prostitutek v jednom z nevěstinců ve vykřičené čtvrti, ve filmové verzi lokalizovaném do Kyjeva začátku 20. století. Výtvarná i hudební složka navozují silně autentický dojem.

Kaštanka

Kaštanka (1975) (TV film)

Lyricko-melancholická výrazně obrazová adaptace (s minimálními dialogy) Čechovovy povídky Kaštanka (zhruba ve stejné době natočil krátký animovaný film režisér Václav Bedřich s výtvarníkem Jiřím Šalamounem a vypravěčem Ladislavem Peškem jako adaptaci českou) o voříškovi, který se ztratí a ujme se ho cirkusový umělec představovaný Olegem Tabakovem (v domácnosti s ním žije ještě houser, kocour a čuník). Po houserově smrti vystupuje psík poprvé se svým pánem pod šapitó, pozná ho starý majitel, k němuž se vrací.

Živá mŕtvola

Živá mŕtvola (1968)

Adaptace dramatu L. N. Tolstého Živá mrtvola, v němž se autor opět vyrovnával (po Anně Karenině a Kreuzerově sonátě) s problematikou lásky, manželství a se vztahy mezi mužem a ženou obecně. Hlavní hrdina Feďa (Alexej Batalov) kašle na konvence, vysedává po nálevnách a vyhledává společnost Cikánů (v dlouhých partiích slyšíme rusko-cikánský folklor) a zamiluje se do Cikánky Maši (Svetlana Toma, proslavená snímkem CIKÁNI JDOU DO NEBE), když opustil manželku. Ta se sblížila s rodinným přítelem Viktorem, Feďa předstírá sebevraždu, policejní vyšetřování zjistí skutečný stav věci a celá záležitost se řeší u soudu. Aby zbytečně nekomplikoval stav nových partnerů, volí hlavní hrdina skutečnou sebevraždu. Jestliže je Anna Karenina chápána jako volba ženy mezi dvěma muži, tak ŽIVÁ MRTVOLA řeší tuto volbu ze strany muže mezi dvěma ženami, obě díla končí stejně bezvýchodně - sebevraždou.

Igrok

Igrok (1966)

Obrazově věrná adaptace modernistické opery Sergeje Prokofjeva Hráč komponované v letech 1915 až 1916, revidované roku 1927, vzniklé na motivy stejnojmenného románu F. M. Dostojevského o chorobné hráčské závislosti na ruletě.

Ledi Makbet Mcenskogo ujezda

Ledi Makbet Mcenskogo ujezda (1989)

Adaptace klasické Leskovovy novely (zhudebněné jako Katerina Izmailova D. Šostakovičem a zfilmované M. Šapirem) akcentující rovinu lyrickou a milostnou (i scéna znásilnění a živočišného sexu je podávána v obrazově impresionistickém duchu s nostalgickým hudebním doprovodem), proto je dějová rovina výrazně redukována téměř pouze na vztah Kateriny k jejímu cizoložnému milenci Serjožovi, i když scéna zabití neteře Kateriny oběma milenci (ale i Kateriina manžela) působí nejnaturalističtějším dojmem z obrazově vytříbeného a náznakového snímku (inspirovaného malířstvím konce 19. století a impresionismem), soustřeďující se na psychologické pochopení hlavní hrdinky (časté návraty do sluncem ozářeného dětství v protikladu k putování odsouzenců v zasněžené Sibiři, kam byli odsouzeni oba milenci).

Iolanta

Iolanta (1964)

Filmové zpracování poslední opery (k divadelní premiéře došlo 6. XII. 1892 v Mariinském divadle v Petrohradě) P. I. Čajkovského (na libreto skladatelova bratra Modesta) Jolanta, odehrávající se ve středověké Provance (dnešní jižní Francie). Do panovníkovy slepé dcery Jolanty se zamiluje rytíř Vaudemont, jehož láska podpoří léčebné úsilí maurského lékaře, povolaného ze Španělska na otcův hrad, a dívka na konci prohlédne.

Apokrif: Muzyka dlja Petra i Pavla

Apokrif: Muzyka dlja Petra i Pavla (2005)

Životopisná čta (či spíš, jak sám hovoří název, apokryf) z mládí P. I. Čajkovského, který přijíždí za svou sestrou na vesnický statek. Pro tamní kostel připravil mši. O sobě pochybující Čajkovskij, utíkající z nepovedené premiéry díla a ve vidinách se setkávající s Mozartem, má problémy sžít se nejen s rodinou své sestry, ale i se ctitelkou, která si ho touží vzít, zatímco on chce hlavně umělecky tvořit. Problémy s jeho sexuální identitou jsou tu také jemně navozeny. Snímek evokuje dobové klima kamerou imitující tehdejší výtvarné umění i čechovovskou ironii scénáře.

Motýli tady nežijí

Motýli tady nežijí (1958)

Dokument o životě židovských dětí nuceně žijících v době okupace v Terezíně. Podobně jako UKRADENÉ SNY je film založen na kresbách terezínských dětí, komentář čtený Václavem Voskou přibližuje jejich svět nedepresivním a poetickým jazykem, čemuž napomáhá i přednes z děl vězněných dětí ústy Luďka Munzara, Jiřiny Jiráskové a Olgy Sluníčkové, stejně tak i podbarvující hudba Karla Reinera (taktéž terezínského vězně z doby ghetta), využívající lidové motivy (podobně jako to činila jeho válečná práce s textařem Norbertem Frýdem Květovaný kůň).

Itzhak Perlman: In the Fiddler's House

Itzhak Perlman: In the Fiddler's House (1996) (koncert)

Itzhak Perlman - klasický houslista hraje s klezmerovými (původně židovskými folklorními soubory, dnes spíše jazzovými) kapelami standardy klezmerového žánru. Pandán k dvěma CD (jednomu studiovému a jednomu live) se stejnojmennými názvy. Za celým projektem stál muzikolog Michael Alpert, houslista, akordeonista a zpěvák Brave Old World (dříve Kapelye). Na projektu participovali i Klezmatics, bigbandoví Klezmer Conservatory Band a klarinetista Andy Statman.

Šostakovič: Katerina Izmajlova - Višněvskaja

Šostakovič: Katerina Izmajlova - Višněvskaja (1966)

Filmové zpracování opery Dmitrije Šostakoviče Lady MacBeth Mcenského újezdu (oba názvy se běžně uvádějí pro obě díla - operu i prózu, podobně jako Káťa Kabanová a Bouře) vzniklé na námět stejnojmenné novely ruského realisty 19. století Nikolaje Semjonoviče Leskova. Opera ve své době velmi pobouřila Stalina, protože odporovala tzv. socialistickorealistickému kánonu, který v době premiéry díla v roce 1934 diktoval většině sovětských umělců doporučené tvůrčí postupy. Filmová verze se drží dobového i místního určení daného Leskovovým námětem. Hlavní roli venkovské vražedkyně nazpívala a herecky ztvárnila Galina Višněvskaja. Režisérem snímku byl Michail Šapiro.

Elegie

Elegie (1965)

Poetický němý dokument, pouze doplněný hudbou, je skutečnou elegií, věnovanou sociální i fyzické smrti koní. Nicméně nejde v žádném případě o snímek naturalistický, třebaže záběry zabíjení koní v závěru filmu zvyšují účinek předešlých záběrů z prostředí cirkusu, maďarské krajiny či statku, v nichž měli koně dlouho nezastupitelné místo.

Sindibád

Sindibád (1971)

Adaptace povídek velmi psavého maďarského dekadenta a impresionisty Gyuly Krúdyho (v češtině vyšel výbor Příběhy Sindibádovy a román Červený dostavník), velkého milovníka tajemna, žen všech druhů (samozřejmě záběr z bordelu), všech ročních období i dobrého kvalitního jídla. Vše toto se ve filmu objevuje v podmanivě malířských kompozicích doby secese a rané moderny, kde hrdina - stylizován do postavy z Pohádek tisíce a jedné noci námořníka Sindibáda, přenesen do tehdejších Uher (to jest i dnešního Slovenska), putoval krajinou, která ho zanesla i na katolickou pouť (krásné záběry věřících stařenek).

Arabeski na temu Pirosmani

Arabeski na temu Pirosmani (1985)

Nejedná se o dokumentární snímek ve vlastním slova smyslu, ale spíše o oživlé, zahrané obrazy evokující poetiku výtvarného světa N. Pirosmaniho. Záběry na jeho díla se střídají s instalovanými etudami barvitého paradžanovského naturelu, jimž nechybí ani nostalgie a jemná ironie. Obraz je doplňován dobovou hudbou - mechanické piano, hrací válečky, flašinet - záběry na tyto hudební nástroje (nestatické, umělecky prokomponované) pak dotvářejí svébytnost Paradžovy pocty N. Pirosmanimu.

Akop Ovnataňan

Akop Ovnataňan (1967)

Umělecký dokument všímající si motivů malby (film neukazuje celé obrazy, ale pouze menší či větší výřezy) arménského malíře 19. století Hakoba Hovnatanyana. Kromě záběrů na umělcova díla film oživuje svět malířových obrazů i Arménie 19. století. V zvukové stopě slyšíme nejen typický arménský nástroj duduk, ale i další hudbu této země. Později Paradžanov natočil podobně laděný snímek Arabesky na téma Pirosmaniho.

Nevesta bez vena

Nevesta bez vena (1937)

Klasické filmové zpracování Ostrovského dramatu Bez věna (zfilmováno Eldarem Rjazanovem jako ŽESTOSKIJ ROMANS, česky Krutá romance), které se snažilo věrně evokovat prostředí staroruských kupců 19. století, tato adaptace je realističtější a věrnější" než pozdější Rjazanova s Michalkovem, více odpovídá kupeckému prostředí a naturelu malého města (dlouhé záběry přibližují dokumentaristicky klasickou pravoslavnou svatbu i práci říčních dělníků - žádný romantický parník), jemuž se věnovala téměř všechna díla Ostrovského. Přesto v hudební složce (využitím romansů s doprovodem kytary) předznamenává svého následovníka.

New York Ghetto Fish Market 1903

New York Ghetto Fish Market 1903 (2006)

Experimentální film vycházející z krátkého dokumentárního filmu NEW YORK GHETTO FISHMARKET, natočeného již roku 1903 režisérem Edwinem S. Porterem a v němž vidíme záběry z rybího trhu newyorkského židovského ghetta. Kraťoučký úvod (doplněný i tradičním židovským klarinetem) je pak deformován a výtvarně zpracováván. Hudební doprovod pak vytvořil cellista Tom Cora (známý ze spolupráce s I. Bittovou na albu Bílé inferno) a zpěvačka Catherine Jauniaux.

Reklama