raroh

Hudba Luboše Fišera a herecké výkony všech zúčastněných z této Moskalykovy inscenace Hrubínovy hry vytvářejí k Herzově verzi alternativu v pojetí, které zdůrazňuje poetiku, ale díky Fišerově invenci i mnohem větší dramatičnost než eklektický kýčař Hapka (autor hudby u Herze). Samozřejmě, že výtvarné limity tato inscenace má, proto o malý fous vítězí Herzův film, ale jist jsem si tím, že pojetí sester krásky ve výkonech (ironických semetrik) Drbohlavové a Syslové je téměř nepřekonatelné,

Ze seriálu by se dala sestříhat kompaktní dramata, z nichž to úplně nejsilnější by bylo to rodiny Váchů, v němž životně exceluje Miloš Nedbal. Jinak mi přijde, že málokdo postřehl, že seriál je to do velké míry (v souladu s knižní předlohou) kritický k agresivnímu ekonomickému liberalismu (téměř ve všech negativních vlastnostech koncentrován do postavy Nedobyla - i když ta samozřejmě jako všechny postavy měla reálný předobraz v předcích páně Neffových) v souladu s Masarykovým (jehož postavu v díle ovšem hledejme marně) postojem. Stejně pak bychom neměli zapomenout na filozofii českých dějin, která se celým dílem proplétá ve svých jednotlivých názorových a politických liniích (starorakouský konzervativismus, staročeštví, mladočeštví, realismus Masarykův, spřízněný socialismus). Domnívám se, že pro studenty historie a české literatury by mělo být sledování seriálu povinné.

Děti za Rakouska přeci nepocházely jen z rolnických, řemeslnických a šlechtických rodin. J. V. Pleva ve své diologii zobrazil chlapce z rodiny patřící do dělnické vrstvy nekvalifikované. Jeho svět je samozřejmě nejvíce světem školním (Pleva pracoval jako učitel), i když je i světem domova (s milující maminkou, hodným dědečkem a pracovitým tatínkem) - třebaže v cihelně, kam se rodina musí vystěhovat. Škola se snaží působit na děti neelitářsky a humanisticky rovnoměrně, čemuž by odpovídalo i politické ukotvení autora, který byl členem sociální demokracie, k jejímuž zakládání v díle rovněž dochází. Filmová adaptace Valáškova se dívá na svět udivenýma očima malého kluka, který se těší na vystoupení tajemného kouzelníka Karafy, přesto dokáže udělat radost ještě chudší dívence. Nadšen jsem dokonalostí evokace dobového prostředí, k němuž byly výborně vybráni i herečtí představité (v roli učitele M. Macháček v jedné ze svých nejvýraznějších rolí).

Poetisticky (s náladotvornou cudnou erotikou v obraze) podaný Čechov v téměř bezdialogovém televizním filmu.

V roce 1974 natočil v ateliérech Krátkého filmu pro Slovenskou televizi Jan Schmidt se stejným tvůrčím kolektivem (kameraman Jiří Macák, výtvarník T. Pištěk, skladatel Z. Liška) jako námět stejné sběratelky pohádek Siroty podobně syrově poetickou pohádku pro dospělé, která svým vyústěním (s hezky podaným romantizujím náhledem na sociální problémy slovenské vesnice) vyzní hodně existencionálně. Mírně vadí předabování českých herců do slovenštiny.

Typická moralita scénaristy Vratislava Blažka.

Opravdická koňská opera. Ostatně jak jinak by Borodinův autorský historický epos (hudba i libreto) dokončený Rimským-Korsakovem a Glazunovem o bojích Kyjevské Rusi s Polovci měl vypadat?

Dosti nekonzistentní snímek, kterému chybí hodně k dobovému řemeslu (zvláště zvuková stránka je dosti zoufalá), ale nedá se mu upřít určitá živelnost (i v dialozích), díky níž je film určitým dokumentem dobových reálíí (zednická hospoda, vystoupení R. A. Dvorského v kavárně, výstavní síň Mánes i s přilehlou kavárnou). Prostředí rodiny pana Kutila je také docela pěkný maglajz (jedna dcera s dítětem, druhá povrchní - ale vcelku líbezná - manekýnka, třetí zodpovědná studentka malířství), tatík, matka a tetka, navíc sympatický tím, že nikoho nenapadlo sem vecpat typizované Nedošínskou s Pištěkem a tím zachovat určitou periférní syrovost. Proti Slavínskému doslova perla.

Groteska z rodu čechovovských (třebaže z pera Dostojevského), jejíž zpracování díky kameře V. Myslivce nabízí určitý přechod mezi inscenací a televizním filmem.

Nikdo mi nevymluví, že tato adaptace interpretuje látku velmi psychoanalyticky a surrealisticky, kdy sexualita proniká i do názvu díla (samozřejmě, že psychiatrie zanechala v díle i další stopy: schizofrenní hlavní postava, zlo toužící po krvi lehce sklouzne k fašisticko-machistickému chování, mladá dívka touží po krásném princi a zároveň podvědomě po zviřeti etc.).