Ony

Docela zábavné. Docela.

Nejpravdivější film, co znám. Možná jsme pro černé kočky černé kočky.

Pro zdicí trojky a jim podobné mám pochopení. Mnohem víc mi vadí ta ideologie "je vedro k zalknutí, jdeme všichni na výlet", která bohužel přežívá pořád. Vtipu je tu přiměřeně, nechtěného možná víc. Zcela mě fascinuje scéna, kdy rekreanti pod vlajkou SSSR slzí při poslechu Dvořákovy Novosvětské.

J. Š. Kubín je podle mě nejlepší vypravěč v dějinách české literatury. A je skvělé, že zrovna Zdeněk Smetana a František Filipovský to zřejmě viděli podobně.

V kině jsem měla celou dobu pocit, že mě film míjí, a bezprostřední dojmy nebyly nic moc. Ale nějak to ve mně pořád zraje a po pár dnech už bych se podívala znova. Asi opravdu magické.

Tenhle film je sice hezky natočený a herci podávají slušné výkony, ovšem z hlediska dramaturgického a morálního s tím mám problémy. Je nám postupně poskytnut pohled z perspektivy starých majitelů domu a novomanželů bez společného bydlení. Bývala bych chápala obě strany, kdyby mi nebylo tak nápadně podsouváno, že mám chápat jen jednu, že bytovou krizi způsobili prvorepublikoví profesoři, roztahující se se svými sbírkami kaktusů. Aby to nevypadalo, že je scenárista zaujatý jen proti starým lidem, elegantně vsunul epizodní postavu nájemníka, kterého utlačuje jeho mladší domácí. Naštěstí se tehdy už nelenilo s panelovou výstavbou, takže si film může dovolit maličko zahrát i na optimističtější notičku. Toto shovívavé mávnutí rukou nad starými pořádky je paradoxně z celého snímku to nejpříjemnější. Jinak jsem trpěla jak ten pokusnej pes.

Občas může být opravdu zážitek podívat se na takový skromný, jednoduchý, neakční film s příjemnými herci. je to o životě, o snech, možná hodně romantické (ale komu to vadí?).

Viděla jsem to uprostřed noci přímo v jedné z cel želivského domu ztracených duší, ale domnívám se, že i jinde by atmosféra dalece předčila všechno ostatní. Děj mi připadal trochu nepřehledný. Po několika hodinách už bych nedokázala říct, kdo byl na oddělení, když zmizel Moose, přestože to nezvykle žoviální Adamíra opakoval pořád dokola.

Prvních asi dvacet minut jsem viděla v IMAXu, pak "se porouchal", tak jsem si vystála frontu na prachy a jako veliká bojovnice na to šla hned znovu. Už tedy bez maxima obrazu, ale stejně je tam pro mě zásadní zvuk (+hudba). Celé je to samozřejmě dokonalé, až na ty dojímavé civilní hrdiny a roztahaný konec.

Po zhlédnutí tohoto filmu mi jaksi vytanulo srovnání s tvorbou Toma Tykwera. Má ke Kieslowskému velmi blízko, což dokazuje Tykwerův návrat ke Kieslowskému scénáři ve filmu Nebe. Pokud Dvojí život Veroniky soudím čistě subjektivně, musím říct, že na mě působil mnohem příjemněji a skromněji než Tykwerovy filmy, hlavně mi byl bližší a nepůsobil na mě jen jako nějaké ušlechtilé obrázky. Ačkoli to v žádném případě není vtíravý snímek, dokáže si získat různé typy diváků, někoho díky krásné hudbě, někoho díky výkonu Irène Jacob, někoho pro svou tajemnou atmosféru a mnohé jistě dojme jeho smutný příběh. Pokud dokážete vnímat tohle všechno dohromady, je to skutečně výjimečný zážitek.