Kellerman

Myslel jsem, že Silver Linings Playbook bude něčím víc než jen další z řady hřejivě působících nevyčnívajících dramedií. Kvůli obsazení, kvůli režisérovi, kvůli tématu, které by při správném uchopení mohlo ukázat ostřejší hrany. Mýlil jsem se...

Odlišné od Hanekeho předchozích filmů. Láska není tak nepříjemná na sledování, což neznamená, že by byla méně odvážná. Neřeší tak závažné a problematické otázky, ale neřekl bych, že by mi toho dala míň než režisérovy jiné filmy. Na první pohled vypadá pokorněji, přesto si Haneke za její realizaci zaslouží obdiv. A i když je v oscarovém klání outsiderem a mám k ní pár výhrad, z toho, co jsem z nominovaných viděl, se mi právě Láska líbila nejvíc.

Jo, je to o nostalgii. Což pro mě nepředstavuje žádný problém, protože ta dětinská radost z toho, že zase vidím Arnieho hláškovat a řádit na velkém plátně, mi nedovolí vůbec jen pomyslet na to, že bych šel pod čtyři hvězdy. A to navzdory haprujícímu tempu, nulové inovativnosti a chabě využívaným vedlejším postavám. Tohle je ale prostě Arnieho show, comeback jak se patří, který dává vzpomenout na časy Komanda a jemu podobných a zároveň ukazuje, že akční ikona stále má v žánru budoucnost a při mlácení o generaci mladších floutků má stále šťávu. A hlavně je to dobrá zábava, správně odlehčená a vzhledem k rozpočtu velmi uspokojivě realizovaná. Zkrátka strašně moc fajn.

Maniak z videopůjčovny byl ochočen Hollywoodem. Už Pancharti leccos naznačili a po Djangovi je to definitivní, Quentin se zařadil do mainstreamu a zatímco dříve byly jeho filmy esencí dravosti a neuhlazené anarchie, dnes si jede nekonfliktním a uhlazeným způsobem pro vyšší rozpočty, oscarové nominace a přízeň hlavounů. Nemám mu to zazlé, každý tvůrce chce mít na své nápady lepší podmínky a víc peněz. Jen už mě prostě jeho filmy nebaví jako dřív, když teď vím, co od nich můžu čekat a nemají čím překvapovat. Django je zábavný, brilantně odehraný a oproti jiným tarantinovkám mnohem soustředěnější na příběh a téma. Ale nepřekvapí. A toho jsem si na Quentinových filmech vždy cenil nejvíc.

Je zajímavé sledovat, kam se vyvíjí kariéra Stevena Spielberga jako filmového režiséra. Je logickým krokem, že dříve progresivní režisér stojící za Jurským parkem, Čelistmi či Blízkými setkáními bude na stará kolena točit klasičtěji. Tintin i čtvrtý Indy byly hravými ohlédnutími se za starými časy, Válečný kůň byl romantickým velkofilmem se zvířecím hrdinou... a Lincoln je portrétem nejslavnějšího amerického prezidenta. Tedy spíše portrétem jeho snahy o prosazení dodatku ústavy na zrušení otroctví. Je postavený na hercích a dialozích, ničeho jiného se ve filmu nedočkáme. A jako člověk, který se o Lincolna blíže nikdy nezajímal, jsem si ze Spielbergova filmu neodnesl nic moc. Což je velká chyba. Oceňuji řemeslnou bravuru, se kterou Spielberg ani v konverzačních veletočích nenudí, stejně tak výjimečný herecký výkon D.D. Lewise (on to jinak ani neumí). Ale na samotném filmu jsem nic výjimečného, co by mi objasnilo jeho adorování a 12 oscarových nominací objasnilo. Jistě, Američané jsou vlastenci a svého prezidenta milují. To by ovšem samo o sobě nemělo dělat z průměrného historického dramatu velkou událost.

Tím Mistrem v názvu filmu je ve skutečnosti P.T. Anderson, který ustál další mimořádnou filmařskou výzvu a předkládá nám artovou rekonstrukci jednoho problematického charakteru, ovlivňovaného mnoha okolnostmi a především jednou silnou osobností. Po pěti letech od Až na krev jsem se opět rochnil v naprosté preciznosti materiálu, bezchybné práci s dávkováním jednotlivých scén i informací o postavách a především v neskutečně sebejistém tvůrčím provedení daného tématu. Fenomenální herci s Phoenixem v čele jsou samozřejmostí.

Fascinující podívaná po technické stránce, které dost ubližuje snaha naroubovat do ní nějaká poselství. Bylo by fajn, kdyby Pí vyprávěl o svém pozoruhodném dobrodružství na moři bez úvah nad náboženstvím atp., protože ty pak zbytečně ruší svou naivitou a nerozpracovaností a člověk si pak nemůže naplno vychutnat tu řemeslnou bravuru a tvůrčí jistotu, s jakou zkušený režisér realizoval celý příběh. Celkově ale prostě MUSÍM ocenit způsob, jak film, ve kterém se po značnou část stopáže vyskytuje jen jeden chlapec a CGI tygr zvládne udržovat vyprávěcí rytmus a napětí, povětšinou navíc bez laciných berliček.

Lituji, není to tam... Jacksona bezmezně adoruji mnoho let, zastával jsem se jej, když mu mnozí nevěřili, že dokáže dobře zadaptovat Pána prstenů. Jako jeden z mála jsem ho vychvaloval za King Konga i Pevné pouto. I v případě Hobita jsem mu věřil. Věřil jsem, že dokáže znovu všem pochybovačům ukázat, jak skvělým je režisérem, že se zvládne vrátit do Středozemě ve velkém stylu. Ale pocit, že Hobit je jen nostalgií tlačený, zbytečně natahovaný a špatně uchopený návrat něčeho, co mělo zůstat uzavřené, jsem po celou dobu jeho sledování nedokázal vytlačit z hlavy. Přitom zdánlivě je vše na svém místě. Freeman je sympatický a věrohodný Bilbo. Jackson režíruje svižnou fantasy pohádku s jistotou, drží svému řemeslu neprůstřelnou úroveň. Vše vypadá na velkém plátně nádherně, nikoliv však kýčovitě. Vrací se Glum, Gandalf, na chvíli se staví i Elrond či Galadriel a všichni svou skvělí. Ale ten film je TAK ZOUFALE PRÁZDNÝ!!! Putuje se sice s jasným cílem, ale také s vědomím, že se nikam nemůže dojít, když nás čekají ještě dva díly. Proto necítíme napětí, nebaví povinné odškrtávání zastávek a především - tempo nesmírně trpí nejen kvůli okaté snaze film co nejvíc natáhnout, ale především nevyrovnaností a žánrovou neujasněností jednotlivých scén. Boxování kamenných obrů, trpasličí dostaveníčko ve Dnu Pytle, rada v Roklince či hádanky ve tmě - vše samostatně krásně vypadající a kvalitně natočené scény, jenže dohromady neladí vůbec. Nemůžu říct, že jsem se nudil, nebyla by to pravda. Hobit je i přes natahování na neúměrnou délku zábavným filmem, který ale vůbec ničím nepřekvapuje, až příliš sází na nostalgii a sune se od ničeho k ničemu, aby nenabídl nic skutečně památného, co by jej alespoň vzdáleně přibližovalo prstenovské trilogii. Nefunguje moc dobře jako prequel, jako začátek nové trilogie, nestrhne jako velkolepá fantasy a nepotěší jako milá pohádka. Zklamání roku, které mě absolutně nenavnadilo na další pokračování a poprvé mi ukázalo limity doposud skvělého Petera Jacksona.

Není to stoprocentní zásah do černého, který jsem ve skrytu duše od Wrighta očekával. Ale pořád jde o naprosto špičkovou a obrazově nesmírně krásnou filmařinu, která byla úspěšným testem toho, co všechno Wright jako režisér zvládne, a co už je tak trochu nad jeho síly. Koncept divadla funguje nad očekávání dobře, ale je vidět, že zatímco Pýcha či Pokání byly pro Wrighta až dětinsky snadné k realizování, Karenina už je výše a i takový talent, jakým Wright je, zde tak trochu narazil na své limity. To samé mimochodem platí i pro Keiru, která skutečně není stoprocentně přesvědčivá. Nedokonalá, nicméně pořád zatraceně působivá adaptace hodná důkladné analýzy. Asi si ji v kině dám ještě jednou.

Dnes už bezmála kultovní Bruggy jsem stále (nejspíš ke své škodě) neviděl,ovšem Psychopati mě bavili moc.Takové Pulp Fiction mixnuté Fargem,které sice vybroušené dokonalosti svých vzorů nedosahuje,ale je na něm vidět snaha,láska k žánru a velká míra sebereflexe,které naznačují,že se nám tu možná rodí nový klasik.Zatím mu škodí nevyrovnanost a urputná snaha nacpat toho do filmu co nejvíc (ty epizodky z chystaného filmu jsou spíše na obtíž),hodně mu usnadňují fantasticky vybraní herci a skvostně napsaný scénář,ale i tak: Klobouk dolů před McDonaghem,Bruggy nakoukám a budu jej dál s nadšením sledovat.