LeoH

Vnějšková velkolepost klasických sandálových eposů Gladiátorovi nechybí, obsahově za nimi těžce pokulhává. — Dodatek, prosinec 2019: Prodloužená verze (ano, ta, o které Scott zdůrazňuje, že rozhodně není režisérská) je na tom o něco líp, dokonce i nějaká ta emoce se dostavila.

Nejdospělejší Fincher. Ze zhmotněné romantické představy ambiciózního matfyzáka (velké plus za to, jak pro laika srozumitelně a přitom bez zjevných nesmyslů je podána technická stránka věci) postupně vyrůstá nejednoznačný, přímočaře nemoralizující, ale o to platnější obrázek posouvajících se mezilidských vztahů na přelomu dvou komunikačních epoch. Možná že F. jako filmový nerd potřeboval látku z nerdovského prostředí, aby se dopracoval čehosi jako nekašírované psychologické hloubky; každopádně mu to takhle za mě sluší podstatně víc než v jeho obvyklé temné póze.

Vivisekce dvojího tápání – ztracenost „zralého“ věku vedle mláděcí dychtivosti, temné stránky lidství ukázané způsobem, který mi na rozdíl od takového Saló aneb 120 dnů Sodomy nepřipadá samoúčelný, asi proto, že neslouží k politickým deklaracím, ale k postižení kalů, které důvěrně znám ze dna své vlastní duše. Bez optimistického protipólu doinelovských cameí Jean-Pierra Léauda bych se v tom asi utopil; vidět to dřív než s pomalu pátým křížkem na krku, skoro jistě bych v tom nenašel všechno, co se v tom najít dá.

Průkopnické zásluhy v oboru estetizovaného násilí nelze upřít, leoneovské budování napětí na jedničku, dtto báječně vymyšlené přepadení vlaku, závěrečná přestřelka, symbolické scény s dětmi atd. atp., ale moje ženská stránka zůstala neuspokojena (čti: nedostatek emocí).

První dochovaný český zvukový „animáč“ (přesněji řečeno živý záznam loutkového představení) trpí na to samé, na co nemalá část Skupových gramodesek se Spejblem a Hurvínkem pro dospělé – až dryáčnické hlasové pitvoření a výkyvy v kvalitě humoru od docela inteligentních fórů s dobovým společenským přesahem po „košilaté“ podbízivé nevkusy. A bohužel se ta půlhodina strašně vleče.

Jedna z hravějších a invenčnějších prvorepublikových reklam na 3DVD Český animovaný film 1920–1945, bohužel opět nikoli česká, ale vyrobená v Berlíně a Vídni pro českou firmu s „typicky českým“ jménem Schicht.

Němý Spejbl a Hurvínek, to je pro kluka, který vyrůstal na Skupových a Kirschnerových gramodeskách, málem protimluv. K zprostředkování typického slovního humoru na pětiminutové ploše ale úplně stačí mezititulky a na umění loutkovodičů z plzeňského Loutkového divadla feriálních osad je co obdivovat, i když tu jde jen o reklamu na litinové vany :-)

Kdyby dokumentace nepravila „vyrobeno v zahraničí pro firmu Vitello“, člověk by v tom skoro chtěl vidět ranou práci Týrlové, tak půvabně jsou ty loutky stylizované a nakombinované z různých materiálů.

Nejlepší je na tom název, jinak vlastně už taková nezajímavá reklamní rutina se zručnou kresbou a primitivním poskakovacím humorem.

Jeunet své hračičkovství tentokrát disciplinovaně omezil hlavně na obrazovou stránku věci a nástroj k tlumení emocí, což někdo může vnímat jako odtažitý formalistický chlad, ale mně to bylo moc sympatické – taky z toho býval mohl být prvoplánově ubrečený doják, takhle to působí (tím spíš, že jde o relativně mladý film) zvláštním starosvětsky pohádkovým kouzlem. Ne tak chytlavé jako Amélie, za mě o to lepší.