farfalla

Příběh má dvě části - domov pro herce v penzi a přesun do Říma, kde by chtěl Ugo znovu nastartovat kariéru. Scény ze života v domově a Ugovi problémy přizpůsobit se řádu jsou zábavnější než pak pobyt v Římě. Jak Ugo na závěr opouští Řím, film jde znovu nahoru. Ugo Tognazzi jako bývalý kabaretiér je k pláči, ale jako starý herec v soukromí mezi svýma k zulíbání.

Film, který mě překvapil. Nejsem žádný specialista na italskou kinematografii, ale stejně jsem o tomto filmu nikdy neslyšela. První scéna rozhovoru manželů vypadala dost existencionalisticky, ale hned další scény udělali jasno, že toto bude komedie. A detektivka. Příběh pachatele ukrývá až do konce a nenudí. Stále se něco děje. Mastroianniho komisař se svými pověčšinou sicilskými kolegy se snaží, co to jde. Scénář je živý a vtipný, alespoň v italštině. Příjemné překvapení.

Člověk musí mít tu správnou náladu, aby se začetl do D´Annunziova románu. I když psal prózu, byla poetická. Nevinný je proto velmi uzavřený film. Nevyřčené napětí mezi postavami je permanentní. Tulliovi všechno vychází a má dojem, že všechny kolem dokáže zmanipulovat tak, jak to vyhovuje jemu. Se svými dvěma ženami moc nemluví, a když už, tak jenom o tom, co se mu nelíbí a jak by to mělo být. Dlouhé scény beze slov. Všichni jakoby se chovali podle pravidla, že o čem se nemluví, to není. A tak si každý dělá, co chce. A když se pak dozví jaká situace ve skutečnosti je, jsou velmi překvapeni, ale zase nekomunikují. Situace jsou plné napětí, postavy se snaží uhodnou z pohledů toho druhého, co si myslí. Tullio je pokrytecký a vymlouvá se na ateismus, když se mu to hodí, ale je to spíše klukovská hra. Celý příběh je jako báseň, vyžaduje účast čtenáře/diváka. Myslím, že Viscontimu se tato adaptace povedla.

Je zajímavé, jak dobře Burt Lancaster zapadl do italské filmové produkce, což se ukázalo už v Gepardovi. V Rodinném portrétu je jeho starý profesor tichý, klidný, pomalý. I když se spočátku brání skupině hlučných, hloupých, prázdných lidí, jak je ohodnotí, časem jejich přítomnost přijímá. Divák se někdy možná až diví, že znovu a znovu je pouští do svého bytu, nechá je tam šmejdit, poslouchá jejich historky. Své důvody jim samým objasní příběhem o starém muži a smrti. Nakonec se zdá, že tak jako oni přinesli do profesorova oživení a byli náplní jeho dní, tak i on přinesl do jejich života trochu úpřimnosti a podnety k zamyšlení se.

Překvapení. Bergman jako Fellini? Zábavné, barevné, hudební, v pohybu. Každý umělec potřebuje životopisnou knihu, jinak bude zapomenut. A musí ji mít i za cenu kompromisu. Ale Felix to předce jen příliš těžce nesl.

Je to spíše televizní film. Vyprávění je místy příliš zkratkovité. Herci se na malém prostoru rozohní a pak najednou vychladnou. Příběh je zajímavý, ale chtělo to lepší scénař, herce a možná i režiséra. Jsou lepší fimy o mafii.

Příjemná oddechovka. Obživlý komiks, příjemná Jane Fonda, kočka, která zločinci zničila trýznící přistroj na sex, slepý anděl. Tohle všechno propojeno ironii a vtípky. Nikdy bych nevěřila, že takový guláš může fungovat, ale paleta fantasie je širá. B: Pyger! What did you save her for after all the terrible things she's done to you? P: An angel has no memory...

Vojína Benjaminovou, jak se z ufňukánka stane profesionální vojačka, jsem viděla před lety a teď pri druhém shlédnutí jsem zjistila, že to je jen polovina filmu. Úplně jsem zapomněla na zvláštní rodiče, se kterýma to Judy asi neměla lehké. Také mi z paměti vypadl francouzský doktor. V Americe byl takovým suprmužem a v Evropě, škoda mluvit. Asi to bylo i tím, že americká část příběhu je silnější. V Evropě se všechny další postavy objevují jenom jednou a příběh je zkratovitější. Také jsem si uvědomila, že všechny policejní akademie přišly až po Benjaminové a jenom rozváděly myšlenku, že za pomoci správné motivace lze vycvičit i ze slabošského nešiky sebevědomého profesionála. Střednědobrý příběh s někdy prestřelenými situacemi.

Nuž, ako prvé vety filmu upozorňujú, tento film je zlý. Hlavne pre ľudí, ktorí nechápu alebo nemajú radi satiru. Je to veru ťažká disciplína. V polovici 50-tych rokov sa volalo po satire, aby sa poukázalo na nedostaky v spoločnosti, a ľudia sa tak mohli poučiť a vyvarovať sa do budúcnosti. V súčasnosti nikto satiru nepotrebuje, všetko je už jasné. Všetky štyri príbehy sú z pracovného prostredia, formálne sú si dosť podobné. Aj centrálne postavy sa opakujú, preto ich hrajú tí istí herci. Trochu ako commedia dell'arte. Ale poriadne absurdná. Hlavne vďaka šéfovi, ktorý sa dokáže zo všetkého vykecať, a zástupu jeho agilných prisluhovačov, ktorí vetria, čo sa od nich očakáva. Určite nejeden zamestnanec kapitalistickej firmy by dokázal dať týmto postavičkám mená svojich kolegov. Zábavné je tiež vidieť mladých hercov, ktorých si poväčšine pomätáme len ako starších pánov a dámy. Tak, súdruhovia, držte sa!

Černo-bílá čistá klasika. Šachovnice pod úvodními titulky uvede diváka do šachové partie manželů Valmontových. Mají se oni dva vůbec rádi? Pořád si to opakují, ale je to ještě pravda? Žárlí na sebe. Dávají si kruté úkoly, jsou nad věcí. Baví to Valmonta ještě, chtěl to takhle vůbec? Jeho manželka si manipulování s lidma zjevně užívá. Ve svém skvělém životě nemá mnoho vzrušení, všechno dokáže zařídit, všechno ji vychází. Ale i oni dva zažijí okamžiky, které nemohli předpokládat a které jim skazí celou hru.