farfalla

Ráda čtu o historii Cinecitta a také scény a filmy o zákulisí natáčení italských filmů jsou zajímavé a zábavné. Většinou jde o bizarní prostředí s bizarními postavami. Režiséři a scénáristé se v tomto prostředí pohybovali denně, a tak jej zpracovávali ve svých dílech. Reřisér Blassetti při natáčení svého filmu zažil podobnou matku, která chtěla dcerku dostat k filmu za každou cenu, dva roky před natáčením tohoto filmu a jeho zážitek ovlivnil i konečnou verzi scénáře. Cinecitta byl po válce na italské poměry velký podnik, lehce dostupný tramvají z centra Říma. Od 30-tých let se filmy staly nedílnou součastí italské kultury a lehce se dostaly do všech vrstev společnosti. Každý tedy snil o lehkém životě filmové hvězdy bez bídy a strachu o život. Mnozí tedy nenašli důvod, proč to nezkusit. Podobně jako Maddalena Cecconi, která měla v mladosti své umělecké ambice, ale ty se nenaplnily. Tak to nyní zkouší přes 5-ti letou dcerku. Je ochotná obětovat i budoucnost svě rodiny, tím, že peníze šetřené na lepší byt dá mladíkovi, který ji slíbí protekci u filmařů. Alberta Annovazziho přivede i do rodiny. Alberto však místo dárků pro členy štábu si koupí motorku. Po kamerových zkouškách se Maddalena chce dovědět více o šancích své dcerky a znovu se vydá do Cinnecitta. Seznámí se tam s bývalou dětskou hvězdou, která však už dělá jenom v laboratořích. Poté se Maddalena dostane tajně na projekci a vyhodnocování testů. Tam ji dojde, že to, co chystá pro dcerku, nemusí být právě štěstí. Nakonec díky dceři dospěje i matka. Visconti a Magnani si spolupráci na tomto filmu pochvalovali. Režisěr prostřednictvím její osobnosti a talentu chtěl ukázat modernou italskou matku. Ona zase byla ráda, že ji nechával volnou ruku. Mnoho lidí věří, že toto byl její nejlepší výkon ve filmu. Film se dostal na seznam 100 italských filmů, které je třeba uchovat.

Film je adaptací klasické belgické divadelní hry Le cocu magnifique napsané Fernandem Crommelynckem. Ugo Tognazzi hrál postavu Andrey Artussiho nejdříve na divadle. Filmu se dá těžko neco vytknout. Režie i styl filmu jsou výborné. Nejslabším článkem v obsazení se mi zdá být Claudia Cardinale. Její nepopiratelná krása nebyla dostatečně vyváženým partnerem Ugova herectví.

Bernardo Mambelli je dělník v milánské fabrice. Má rád svoji snoubenku Marii a box, pracuje pro odbory a je komunista. Kamarádi mu říkají Ghandi. Jednou v noci Bernardo pomůže klukovi, kterého bili fašisté. Zmláceného ho vezme domů a tam zjistí, že Claudio je gay. Bernardo se snaží skrýt Claudia před Marií, domovnicí i kolegy. Když podruhé Claudio nemá kde přespat, všichni se dozví, kdo je Bernardův spolubydlící. Dokážou komunisté a katolíci přijmout homosexuály mezi sebe? Porcaccia la vaccaccia!! Jemná komedie s dobrými gagy. (Píseň ´Tango diverso´, kterou napsal Toto Savio ze Squalor pro tento film, se stala písní sdružení italských homosexuálů a je oblíbená do takové míry, že se stala oficiální hymnou Gay Pride v Bologni v roce 2OO8.)

Film je antologií nejznámějších skečů velkého komika Tota. Některé z těchto scének už byly použity dříve v jiných filmech. Antonio Scannagatti je skladatel. Bydlí s rodinou své sestry v městečku Cauanello v Campanii. Má velký sen a čeká na zavolání některého z důležitých hudebních vydavatelů z Milána a tím začne jeho velká sláva. Dokonce si o sobě myslí, že je hudební génius - un ´genio della moseca (musica)´. Starosta města chce, aby Scannagatti řídil městskou kapelu u příležitosti návštěvy bohatého rodáka - italoamerického gangstera. Scannagatti nechce jít pod svou úroveň, a tak mu synovec starosty slíbí zařídit přímluvu u milánskeho vydavatele Tiscordiho (parodie na Ricordi). Scannagatti se na své ´cestě za slávou´ dostane do bizarní společnosti na Capri, ve vlaku Neapol-Miláno zažije bláznivou noc se ctihodným poslancem Trombettou a hezkou zlodějkou, v Miláně si ho vydavatel splete se zdravotním bratrem, který mu má dát injekce. Přiřítí se tam také Scannagattův švagr, kterému ukradl peníze na cestu a ten ho chce teď zabít. Na útěku před švagrovým nožem se Scannagatti převleče za marionetu a dětem v divadle předvede efektní číslo. Nakonec se Scannagattimu dostane uznání a městečko mu připraví oslavu, na kterou se dostaví také poslanec Trombetta. Jeden z prvních italských dlouhometrážních filmů v barvě. Barevný film té doby nebyl dostatečně citlivý, a tak filmaři museli používat velmi silná světla, která poškozovala zrak. Toto v té době už měl problémy s levým okem. Říká se, že na scéně bylo tak horko ze světel, že se z Totovi paruky jednou začalo kouřit. A uprostřed jedné scény Toto dokonce omdlel. Symbolickou roličku dostal i Lucio Fulci (v tomto filmu asistent Stena) jako nespokojený cestující v sousedním kupé ve vlaku. Snímek byl vybrán mezi 100 italských filmů, které je třeba uchovat.

Jediný film, kde Anna Magnani a Toto hrají spolu. Hráli spolu před lety v divadle a ve varieté, ale z jejich vystoupení nebyl pořízený záznam. Předlohou pro tento film se staly dvě povídky ´Le risate di Gioia´ a ´Ladri in chiesa´, které vyšly v knize Alberta Moravii ´Racconti romani´. Gioia Fabricotti zvaná Tortorella (Magnani) a Umberto Pennazzuto zvaný Infortunio (Toto) jsou komparzisté v Cinecitta a protloukají se životem, jak se dá. Večer 31. prosince by chtěli strávit ve společnosti, každý podle svých představ. Nakonec se však sejdou. Má to ale háček, protože Umberto se už slíbil zloději Lellovi (Gazzara) jako jeho pomocník pro tuto noc. Tortorella má dojem, že za ní Lello pálí, a proto chce uskutečnit nějaký společný program. Umberto by ji však rád před ním ochránil, protože už sám pocítil, jaký je Lello násilník bez skrupulí. Tortorella je ženou, která má stále pocit, že má pravdu, snaží se, aby věci šly, tak jak si přeje ona, ráda poslouchá lichotky, dokonce je vyžaduje. A i když se stále znovu a znovu zklamává, svou tvrdohlavostí se dere do dalších trapných situací a problémů. Tortorella a Umberto se bez přestání hádají, ale zdá se, že si v životě zůstali v dobrém i v zlém. Na IMDb píšou, že je to komedie/drama, je to však pořádně hořký smích nebo smích přes slzy. Skvélá Anna Magnani v další postavě samostatné ženy, na jejiž život je zajímavé se dívat, ale je těžké ho žít. Mám pocit, že Magnani byla vlastně jediným provnocenným partnerem pro Tota. Bravo!

Hudební film s písněmi, které zpívá italský Elvis - Little Tony. Písničku ´Cuore matto´ znám už dlouho jako italskou popovou klasiku 60-tých let, ale že Little Tony hrál i ve filmech, jsem netušila. Tony (Little Tony) se vrací z Ameriky, kde se mu nepodařilo prorazit jako zpěvákovi. Na letišti potká Carlu (Eleonora Brown), studentku architektury, do které se zamiluje. I nadále se chce stát zpěvákem, a proto se spojí se dvěma kamarády, aby byli jeho doprovodnou kapelou. Rodiče však Tonyho marné snahy neschvalují a chtějí, aby začal pracovat, v rodinném řeznictví a oženil se s bohatou dívkou. Ve filmu se objeví i Mexičan se dvěma žaludky a neexistující dvojče Pompeo. Než se všechno vysvětlí a dopadne dobře, Little Tony zazpívá napr. Cuore matto, Qui la gente sa vivere, La fine d´agosto.

Příjemná jižanská komedie. Toto s jinými partneri, ale stále svůj - školitel, chytrák. Napsal i tu poslední píseň, která zazní ve filmu. Některé scénky se staly klasickými - rozhovor o zrádné milánske mlze, která je tak hustá, že nic není vidět, takže ji ani nevidíte, příjezd na nádraží v Miláně teple oblečeni jako kozáci, psaní dopisu, rozhovor s policistou, kdy ani Ital Italovi nerozumí.

Film se volně inspiroval komedií Revizor od Nikolaje Vasiljeviče Gogola. Podobně jako Vlasta Burian v roce 1933 v ´Revizorovi´ a Jan Werich v roce 1934 v ´U nás v Kocourkově´. Zdá se, že na poměrech ve starém Rusku, u nás i v časech fašismu sa dá najít něco společného... Název filmu ´Gli anni ruggenti´ evokuje v ironickém smyslu, spolu se svým satirickým obsahem, historické období tzv. bouřlivých dvacátých let, v angličtině Roaring Twenties. Příběh se odehrává v roce 1937. Omero Battifiori je pojišťovací agent, který je pracovně vyslán do městečka v Puglii. Tam si ho místní honorace splete s očekáváným inspektorem, který měl být k nim vyslán na tajnou misi. Omero tak absolvuje falešnou prohlídku úspěchů místních potentátů, kteří, jak sám vidí, jenom bojují o pozice, obohacují se z veřejných peněz a žijí na úkor místních lidí. Sblíží se však s doktorem De Vincenzim, který patří mezi antifašisty, a s jeho pomocí pochopí situaci. Na svém zásnubním večírku tak může všechno vysvětlit k malé radosti své snoubenky i její rodiny a jejich blízkých. Film kriticky zobrazuje život v takovýchto zaostalých oblastech Itálie. Scény v bídné části města se filmovali v Mateře. Výlet na venkov zase ukázal staré domy - trulli, jak vypadali před tím, než se stali komerční záležitostí.

Peppe, Mario, Ugo, Capannelle a Ferribotte se vydají z Říma do Milána, aby konečně provedli velkou akci. Tentokrát chtějí ukrást peníze převážené ze sázkové kanceláře Totocalcio. Jejich milánska spojka a hlavní organizátor je však zatčen hned po příjezdu do Milána. Pětice ma sice dobrý plán, ale musí začít improvizovat. Film je pokračováním filmu ´I soliti ignoti´, který natočil Mario Monicelli v roce 1958.

Chirurg přijíždí do nemocnice, kam ho zavolali k pacientovi, který se pokusil o sebevraždu. Pacientem je Benedetto Parisi. Na chodbě je jeho přítelkyně Giovanna, která s ním čeká dítě. Chce ho zachránit za každou cenu, a tak dává souhlas k riskantní operaci. Na chodbě je také její matka Immacolata, která Benedetta nemůže vystát, a proto s sebou přivedla rodinného přítele - právnika, za kterého chce Giovannu provdat. Chirurg začína operovat a Benedetto se prostřednictvím flashbacků vrací do minulosti. Vyrůstal jako sirota u tety ve vesničce v kraji Ciociaria. V období příprav na první přijímání se jeho nebeským patronem stává svatý Eusebio. Benedetto bere všechno příliš vážně. I proto se náboženství pro něj stává těžko pochopitelným problémem. Teta, kněz a všichni kolem zneužívají jeho dětskou naivitu a utvrzují v něm pocit studu a hanby. Avšak Benedetto musí sám najít místo pro náboženství ve svém životě. A to tam určitě patří, protože svatý Eusebio mu dvakrát zachrání život.