Elsinor

Radost z předchozího díla autorky (Kupředu levá, kupředu pravá) se bohužel nedostavila. "Forma účastníků zájezdu" se tu vzhledem k omezeným možnostem tvůrčí svobody štábu na místě asi nabízela, ale vyznění je tak nakonec jen o trochu méně banální než vejdělkovsko-vieweghovští účastníci. Zájemcům o autentický náhled na rudý korejský skanzen bych doporučil spíš reportáže Milana Vodičky.

Možná přehnaných pět hvězd, protože tenhle dokument zdánlivě nejde nikam za okraj - v podstatě z jednoho kraje na druhý se jen přesouvá - ale výběr tématu a jeho uchopení mě prostě oslovily. Nejsem nijak zarytým příznivcem teoretického nesmyslu, jakým je "objektivní dokument", ani nemám nic proti tomu, když filmař jasně demonstruje svůj názor, ale tady jsem vyloženě rád, že se autorka rozhodla pro velmi důsledný přístup 50:50 a skutečně se jí to daří (což je v konečném důsledku taky názor, s kterým se navíc lze velmi nenásilně ztotožnit). Je to zábavné, tragikomické až hrozivé...

Podobná filmová radost jako novodobý Jason Bourne. Vůbec nesouhlasím s těmi, kteří Šakalovi vyčítají až příliš pomalé tempo děje, naopak. Kupříkladu jen expozice (dál než za třináctou minutu nastiňovat z děje nebudu): Neúspěšný atentát na De Gaulla, námluvy s Šakalem, bankovní vykrádačky... akce střídá akci a ani filmové políčko tu Zinnemann neháže do větru. Záběry jsou sice delší než v Limanově, neřkuli Greengrassově režii, ale diváka s postavou sešněrovávají podobně, jako se to daří u zmíněného Bournea. Narozdíl od Bournea se navíc zde tvůrcům daří vyvolat u diváka sympatie s postavou, která až na svou vytříbenou eleganci rozhodně není žádným miláčkem davů. Bruce Willis (který si zahrál Šakala v kečupovitém americkém remaku) by se u Edwarda Foxe mohl učit, jak má vypadat bezcitný nájemný vrah... Chválím taky, že oproti dalším podobným žánrovým přepisům (Pollackovy Tři dny Kondora, ale konečně i několikrát zmíněný Bourne) se v Šakalovi nemusím bát, že by se hlavní hybatel děje "zamiloval"...

Slušná historická rekonstrukce, která však nebyla ušetřena pachu jisté televizní rutiny. Dobře je to vidět například při srovnání s Norimberským procesem Stanleyho Kramera, který ač s podobně olbřímí stopáží a méně atraktivním obsahem (Kramer si namísto mezinárodního tribunálu vybral jeden z těch menších, amerických), předvádí mnohem lepší filmařinu: Svižná kamera, gradace tempa, dramatizace prožitku a s tím související herectví. Kramer jednoduše už mnohem dřív ukázal, jak může soudní drama vypadat (o Premingerovi nebo Mulliganovi nemluvě), takže z tohoto snímku u mě přetrvává jen pocit průměrnosti, tím spíš, když si uvědomím, jak silnou látku před sebou Simoneau a jeho kolegové měli. A nemůžu si odpustit poznámku, že Baldwin je pohříchu jen průměrný herec a jeho důležité pohledy na sladkou Jill Hennessy - jež se vyvíjejí, jak každý divák odkojený aspoň dvěma romantickými béčky, může tušit - v Norimberku neměly co dělat. Tyhle cizopasnické šablony v Norimberku vyloženě odpuzují.

Udělat takový dokument o zahozených nápadech byl výborný nápad, taky výběr témat se tvůrcům povedl, to samé už se ale zdaleka nedá říct o zpracování. Odbyté, povrchní, názorově černobílé, s nepadnoucí hudbou (proč probůh Krupa od Apollo 440 a jiné podobné věci, které by se hodily do úplně jiného typu pořadu...?), často se opakujícími záběry... O nějaké filmové řeči nemůže být skoro ani řeč. A je to škoda, protože dát tomu víc času, mohl vzniknout hodně poutavý dokumentární projekt.

Po brilantní jedničce dvojka dokonale pohřbila veškerý můj zájem o další sledování této série. Místo postupného budování mrazivé atmosféry tady ve zrychleném sledu jednoduše odpadá jeden nepřítel Damiena za druhým. Vše je od začátku čitelné, jednotlivé bizarní konce působí často jako slabé ochotnické divadlo a člověk má chuť spíš se smát než bát. Nezachraňuje to ani vypilovaná Goldsmithova hudba, Taylor s ní totiž nedokáže citlivě pracovat. Víc parodie než důstojné pokračování klasiky.

Důsledným dodržováním všech možných pravidel a klišé - černá kočka tam běhá jako splašená, za dveřmi číhá nebezpečí, průvan nevěstí nic dobrého, hlavně hodně detailů a nájezdů... - spíše instruktážní komedie, jak natočit strašidelný film, nežli opravdový horor. Ale člověka to ponoří do příhodné nálady objevovat podobné žánroviny, takže proč ne.

Edgar Wright už od svých tvůrčích začátků měl jasně čitelný rukopis a až na pár hluchých míst předvedl v tomto ultra low-budget westernu ukázkovou práci s nadsázkou a odkazy. Ostaně, některé hodnoty přetrvaly :-) Třeba brácha Oscar, který vytvářel výtvarný koncept tohoto dílka, stejně jako dnes Edgarovi pomáhá se Scottem Pilgrimem... Humorné přestřelky či atmosféra příjezdu hlavního hrdiny do městečka (takové wrightovské V pravé poledne), to je nezávislácká slast.

Rodriguez a Tarantino potvrzují, že umí. Ale prokousat se přes smetí v podobě první a druhé "povídky" mi dalo zabrat. A s přehrávajícím Timem Rothem jsem měl taky co dělat.

Škoda jen, že snímek nedokáže udržet tempo z první poloviny a v té druhé se na vlně přepáleného sociálního dramatu často zbytečně vleče...