andrii

Vážení. Nelení. Nelibé kárání. Bělení, "skartování" magie. Kdo komu váže na rám býlí?

Soumračná sousoší, sodomie... Na sítnici (s)oka. Stěny, stíny, steny. Salutování kostýmní. Stimulantům sychravé p(r)ózy, scénám bez sluncí. Salonům stržených silonek, snězených sendvičů. Stezkou Shakespearů svérázných slastí. Sytý sumář solných soust, i dávno smytých míst.

A pak rovnou. "Z kopřiv" velkoměsta za práh "ráje" duchen, no krapet, krapet více skřípajících prken. Začíná kapírovat ruch dvorků. Kaprálův frak kasírovat situační prak.

Ducha, být odteď v bytě "v tichu tepla deček," nesdílí.

Podařená to žena, podařený to muž, kteří se udělali pro sebe. Měli prst na spoušti osudové příležitosti. Nechali vyznít obraz dýchánku lože, v jiném složení. Pojistili si akt šarády christieovského vzezření. Podělili se o (vý)chod (z) vroucích vod, rentiérství "po styku." Hitchcockovské "orgasmy."

Nestrpí odklady. Děje krutě rudé. Charónův pobočník, mistr bryskní smrti. Jeho brokovnicové obklady, bronzové "řezbářství" tváře uleví od nadvlády nálad nečlověčího zúžení. Albínské hlavy tyranie.

Krajinu s deštníky teď zaujímá výsluní. Kabaretních kabátníků, "someliérů" pásem, s pointami za pasem. Stoupenců mrholících bytostí, mlhavé poetiky.

V kruhu pozemském. Blízká setkání třepícího se druhu, se zastřeným nebeským, který spustil ji(skr)né role(ty). Ty zasáhly, zalehly vše, co (do)žene, nejde k duhu člověka.

Sofistikovaná neeuforie Afrodité ve vztahu k formě. Žádná norma románků. Jen poctivý román, postupně z(a)pracovávající citový tón.

"Rozkmotření toreadoři" pikniku barev. Mezi fialkami, renetami, košíkem trnek. Kvůli konzistenci koření, na  konstantu kořenů? Ale kdeže. Meditativní světlice zastavených prostředí. Atmosferické výřezy jako z pohlednic, malebně vzdušných výrazů.