Angerr

Nádherná adaptace. V tomto filmu Bressonova metoda herců hrajících téměř bez vnějších projevů emocí působí snad nejlépe (z těch, které jsem dosud viděl). K adaptaci Dostojevského se totiž výborně hodí - Dostojevskij v novele "Něžná" (i v dalších svých dílech) líčí niterný psychický život svých hrdinů, proniká do nich přes jejich fasády a přetvářku a totéž činí Bresson. Stačí pár slov komentáře a šikovné pořadí záběrů a hned za bezvýraznými tvářemi tušíme obrovské psychické vypětí, jemuž muže i ženu vystavuje život v naprostém vzájemném neporozumění. Neschopnost - otevřít se druhému, naslouchat mu, potlačit aspoň občas, když to druhý nejvíc potřebuje, sebe a přiblížit se druhému - to se velmi rychle upevnilo v základu jejich vztahu. Kdykoliv jsem si v průběhu filmu připoměl jeho konec, na začátku vyzrazený (není to u Bressona ojedinělý jev, zde jde však rovněž o věrnost předloze), dodalo to probíhajícímu dění další, fatální náboj. Co by za takovou znalost dal hrdina, marně a pozdě se trápící otázkami, co se mohlo stát jinak, jak už to v životě bývá. Ale nevěděl vlastně celou dobu, jaký bude konec? Doporučuji si napřed přečíst Dostojevského novelu, ale domnívám se, že i bez ní na vás snímek mocně zapůsobí. Bresson a Dostojevskij k sobě mají blízko přinejmenším ve své schopnosti postihnout hlubší tajemství lidské psychiky (Bresson podle Dostojevského rovněž natočil "Čtyři noci jednoho snílka").

Jeden z Angerových filmů natočených v Evropě. Prý v době jeho natáčení pomýšlel na sebevraždu. Úžasně atmosférická záležitost, kterou mohu sledovat znovu a znovu (viděl jsem to už alespoň třicetkrát). Přes pesimistické vyznění - marný zápas o nedosažitelné životní štěstí - mi film vždy zvedne náladu. Pohyb postav je na mnoha místev dokonale sladěn s nádhernou doprovodnou písní, nechce se věřit, že tato hudba byla k filmu přidána až o třicet let později. Ve svých vrcholných dílech byl Anger mistrem sladění hudby a obrazu. Kromě estetického zážitku film nabízí k přemýšlení a rozboru na krátkou stopáž nebývalé množství symbolů. (předchozí platí o novější sedmiminutové verzi filmu z r. 1979. Shlédl jsem i původní patnáctiminutovou verzi, která se od té nové liší nejen jiným koncem, ale hlavně pomalejším tempem a melancholickou hudbou v pozadí. Neuvěřitelné, jak se dva filmy, složené prakticky ze stejných záběrů, mohou lišit).

O hodnocení nemusím přemítat, tohle bude srdeční záležitost pro všechny melancholiky. Aby se ale nestal pouze potvrzením vlastního defétizmu, je potřeba ho přijmout i s tím, dle mého přece jen trochu laciným závěrem. 10/10

Nevím, jak by na mě Dogville zapůsobila, kdyby byla natočena "normálním" způsobem a netřesoucí se kamerou. Zkusím se nad tím zamyslet při příštím shlédnutí. Zatím se mi zdá, že holá podlaha s nakreslenou vesničkou je použita proto, aby se šlo rovnou k jádru věci a nezatěžovali jsme se zbytečnými detajly. Je to snímek, který vás do sebe vtáhne a převálcuje vás; nejlepší alegorie (na moderní západní civilizaci a její vztah k přistěhovalcům) od doby, kdy jsem četl Farmu zvířat (a že už to je dlouho); film, který si zaslouží čestné místo vedle těch nejvíc zneklidňujících děl jako Mechanický pomeranč a Saló aneb 120 dnů sodomy. 10/10

Extrémní dílo si žádá extrémní hodnocení - teď ještě jaké. Často jsme ve filmu svědky násilí. Někdy nás má děsit, jindy dokonce bavit, téměř vždy je ale nějak odlehčené, upravené, zahalené závojem a něco nám říká, že je to jenom jako a až film skončí, zase bude dobře. Na všemožné násilí si tak zvykáme, stáváme se otrlými a jen tak něco nás nerozhází. Film, ve kterém chybí jakékoliv zlehčení situace, závěrečná úleva a zjevný důvod, proč to všechno vlastně sledujeme, pak působí jako rána palicí (nemusí to být podle mě jen reálností zobrazeného - i když "odporné" filmy nevyhledávám, naopak se jim snažím vyhýbat, myslím, že by se dalo najít mnoho snímků s ještě technicky reálnějším násilím). Přirozená reakce je obrana - smích, odmítnutí, odsouzení, zapomenutí. Děsivé násilí, mučení a ponižování ukázáné v Saló - a zaručuji vám, že na rozpaky z časného záběru na penis, pro nás přece jen vcelku neobvyklého, rychle zapomenete - se na světě děje. Že před ním většinou zavíráme oči, na tom nic nemění. Vážím si Pasoliniho za odvahu, kterou projevil natočením tohoto filmu. Přesto poznámka, s jakou jeho veřejné promítání zakázali italští cenzoři, je asi pravdivá: společnost není na takový film připravena - mimo jiné právě proto, že u většiny vyvolá zděšení a odmítnutí jakkoliv se filmem vážněji zaobírat. 10/10

Z mnoha témat, která tento skvost nabízí, mě nejvíc zaujalo to, k jehož popsání raději použiji slova jiného autora: "Dvojí úloha matky jako bohyně tvoření a bohyně ničení je bohatě dokumentována v různých mýtech a náboženských představách. Země, z níž člověk pochází, klín matky země, která rodí všechny stromy i byliny, se stává i hrobem všeho živého. Klasickým příkladem bohyně matky se dvěma tvářemi je indická bohyně Kálí, dárkyně života i nositelka zkázy. Také v neolitu se vyskytovaly bohyně s dvojí tváří. Zavedlo by nás příliš daleko, kdybych tu měl citovat četné jiné příklady dvojí úlohy bohyně matky. Zmíním se jen o jediném příkladu, ukazujícím dvojí funkci matky: obraz matky ve snech mívá také dvojí tvář. Často se matka objevuje ve snu jako laskavá, milující postava, ale u mnoha lidí je ve snech symbolizována také jako nebezpečný had nebo útočné dravé zvíře, například lev, tygr nebo hyena. Během své klinické zkušenosti jsem nabyl dojmu, že strach z destruktivní matky je daleko silnější než strach z trestajícího, kastrujícího otce. Vypadá to, jako kdybychom nebezpečí hrozící od otce mohli odvrátit poslušností, proti destruktivitě matky však není obrany. Její lásku si nemůžeme zasloužit, neboť si neklade žádné podmínky, její nenávisti nemůžeme uniknout, protože ani pro ni neexistují žádné 'důvody'.Její láska je milost, její nenávist je prokletí, a člověk je nemá moc ovlivňovat." Erich Fromm, Anatomie lidské destruktivity

Zřejmě životní dílo herce a režiséra Warrena Beattyho. Životopis amerického novináře a socialisty Johna Reeda byl jeho vysněným projektem, s přípravami na něj (rozhovory s pamětníky, které filmem průběžně prostupují) začal již počátkem sedmdesátých let. Beatty se sám obsadil do hlavní role a film režíroval. Reed byl levicový novinář, který je dnes známý svými reportážemi z Mexické revoluce v desátých letech minulého století a hlavně knihou "Deset dnů, které otřásly světem". V té popsal Říjnovou revoluci, jejíž byl přímým svědkem. Tato ruská epizoda Reedova krátkého života a léta jí bezprostředně předcházející a následující jsou časovým pásmem filmu. Mexickou etapu připomíná jen úvodní záběr. Pak se přesunujeme do salónů, kaváren, hospod, knihami a zpola potištěnými papíry zaplněných bytů a na dělnická setkání, na nichž levičáci - umělci, novináři, straníci - a anarchisté rozebírají své postoje k socialismu, k postavení žen ve společnosti, k válce probíhající v Evropě a účasti USA v ní; baví se a žijí ve společenství, které tehdejší dobu pobuřovalo (Greenwich Village); v tomto prostředí se Reed setkává se svou životní družkou Louisou Bryantovou (Diane Keatonová). Jejich partnerský svazek a těžkosti, které provázejí soužití dvou inteligentních, vzdělaných, svobodných a ve společenském i politickém životě angažovaných lidí, tvoří spolu se zmíněnými historickými událostmi obsah filmu. Tyto dvě oblasti, partnerství (a později manželství) a politika se velmi citlivě střídají. Po jedné roztržce se pár rozděluje a teprve ruská revoluce, jíž jsou coby spolupracující novináři svědky, je znovu smíří. Tato "ruská" pasáž filmu je je jeho vrcholem - zejména scéna, při níž se Reed rozohní řečněním na bolševickém setkání, vrcholící pochodem revolucionářů městem za zpěvu internacionály, vlastní revolucí a smířením manželského páru, je pro mě jedna z nejúžasnějších ve filmu vůbec (ne snad proto, že bych byl sympatizoval s komunisty - naopak - ale tyto scény zobrazují revoluční nadšení a bláhové naděje lidí - tehdy se však jevící jako už-už dosažitelné - lépe než cokoliv zfilmovaného, co jsem kdy viděl). Po životním zážitku z revoluce se Reed definitivně stává politikem, zapojuje se do práce v rozštěpené americké Socialistické straně a znovu se vrací do Ruska. Chatrné zdraví ho ušetří zhroucení jeho snu, kterého si při druhé návštěvě začínal všímat, i když si ho nepřipustil ("Není to takové, jaké jsme si to představovali. Ale kdybys to teď vzdala, k čemu byl tvůj život?") Vyhnul se tak i ostudě (z dnešního pohledu), která potkala mnoho jeho souputníků, levicových intelektuálů - nekritickému obdivu k ruskému impériu. -- 'Rudí' mají velice kvalitní scénář. Dialogy jsou inteligentní a hutné, o některých replikách budete přemýšlet dlouho po skončení filmu. Na vrchol film vynášejí též herecké výkony - nejen hlavních představitelů Beatyho a Diane Keatonové, ale též řada vedlejších rolí je skvěle zahrána - např. Nicholsonův cynický básník a dramati

Více než o válce vypráví toto mistrovské dílo o obtížnosti, ba nemožnosti návratu z ní a zařazení se zpět do života před válkou, mezi své přátele. Z "velké čtyřky" filmů o Vietnamské zkušenosti (Lovec Jelenů, Apokalypsa, Četa, Olověná vesta) také obsahuje nejméně bojových scén. To je trochu kompenzováno scénou z válečného zajetí, v němž Vietnamští věznitelé nutí zajatce hrát proti sobě ruskou ruletu. Děsivě nadlidská odvaha, kterou v této scéně Robert de Niro ve své postavě ukázal, zůstává pro mě jedním z nejúžasnějších filmových okamžiků. Několikrát také překvapí náhlý střih, který vynechává mnoho vysvětlování, až si říkáte, jestli nevlastníte vadnou kopii. Můj nejoblíbenější válečný film. 10/10

Film otevírá záběr na pamětní desku, na níž čteme nápis zhruba tohoto znění: "V tomto vězení trpělo za druhé světové války 10.000 lidí. 7000 z nich zaplatilo životem." Poté nás titulek informuje, že časem a místem děje je město Lyon a rok 1943. Poručík Fontaine je právě převážen do zmíněného vězení. Během této cesty se pokouší o útěk. Neúspěšně. Jakmile je ale v cele, okamžitě navazuje kontakt s vězněm ve vedlejší cele a s dalšími vězni, kteří se procházejí na dvoře, kam má možnost vidět z okénka své cely. Je aktivní a pozorný, pouze před svými vězniteli předstírá pokoru a podřízenost. V nové cele, kam jej po čase přemístí, jej brzy napadne, že mu okolnosti nahrály možnost útěku. Od té chvíle nepřetržitě pracuje na přípravách útěku. Trvá to celé týdny nekonečné trpělivé práce. Udělat poslední krok a útěk uskutečnit je nejtěžší, avšak okolnosti ho přinutí neotálet. -- Fontaine je skutečným hrdinou, narozdíl od většiny ostatních spoluvězňů se nesmířil s uvězněním, je aktivní, komunikuje s ostatními, v omezené míře je svým příkladem povzbuzuje a sám od nich podporu přijímá, trpělivou, pomalou prací připravuje svůj útěk. Tyto přípravy zabírají značnou část stopáže, kamera netečně sleduje hrdinovu práci, kterou on sám podrobně komentuje. Je jasně vidět, jaké těžkosti musí Fontaine překonávat, jak pomalu a opatrně v obavách z prozrazení musí postupovat a jak velikou vůli musí vynaložit. Znovu a znovu kamera sleduje jeho pomalou činnost v cele - rozebrání dveří, výrobu lan a háků - a její neustálé přerušování a maskování vykonaného, jakmile se venku ozvou podezřelé zvuky či kroky. Film je jedním z vrcholných Bressonových děl, jsou zde jasně poznat jeho filmařské zásady - práce s neherci a jejich bezvýrazný, nedramatický projev, záběry věznitelů "anonymně", zezadu, z profilu, s důrazem kladeným ne na jejich tvář (ta není důležitá - jsou jen zástupci represivní moci, jejich individualita je nepodstatná), ale na helmu či zbraň, řídké použití hudby jako pozadí - tři či čtyři místa, kde je táž pasáž z Mozarta použita, včetně závěru, jsou o to působivější. Přestože název filmu je velkým spoilerem, je film od začátku do konce napínavý jako téměř žádný jiný snímek, který jsem vůbec kdy viděl. A to i při opakovaném shlédnutí. Celou dobu nevíme o nic víc, než sám Fontaine, a každý zvuk - zarachocení klíče v zámku, kroky na schodech, rachot samopalu - vnímáme skoro tak, jako bychom sami seděli ve vězení. Pokud si myslíte, že 'Vykoupení z věznice Shawshank' je nejlepším "útěkářským" filmem všech dob, zkuste jednou toto Bressonovo mistrovské dílo - možná názor nezměníte, ale určitě se vám dostane zážitku, na který dlouho nezapomenete. Co se týče poselství, pro mě je zde důležitý poukaz na trpělivou, neumořitelnou vůli a práci, jež nakonec dojde odměny. 10/10

Film je životopisem amerického countryového zpěváka Johnnyho Cashe (zemřel v roce 2003), hlavně období jeho úspěchu. Pouze několik chvil v úvodu je věnováno jeho dětství, jehož vliv, zejména otcův, na zpěvákovu osobnost je posléze jedním z hlavních témat filmu. Pak následují taktéž rychle probrané hudební počátky a zbytek filmu se již odehrává v době Cashova hudebního úspěchu, na koncertních vystoupeních a během jeho osobních vrcholů i pádů. Zpěváka obdivuhodně ztvárnil herec Joachim Phoenix (předchozí velká role ve filmu Gladiátor - římský císař). Zarputilost, zaujatost a tvrdohlavost, a přece křehkost a veliká zranitelnost osobnosti, kterou Phoenix v Cashovi předvádí, mi stále připomínala Roberta de Nira v jeho nejskvělejších rolích, zejména v Zuřícím býkovi. Tomuto Scorceseho veledílu se také "Walk the Line' podobá, a přestože kvalit originálu nedosahuje, několikrát záměrně citově vydírá, mně se na první podívání líbil ještě víc než Býk. Doufám, že má Phoenix před sebou skvělou hereckou budoucnost. Velká délka filmu vůbec nevadí, je totiž protkána bezpočtem skvělých Cashových písní a to nejen na koncertech, kdy je Cash zpívá, ale i jako pozadí ostatních scén. Hodně písní mě strhlo a měl jsem chuť pokyvovat se do rytmu, jako na koncertě. Takhle má vypadat hudební film. 10/10 Poznámka k nepřeloženému titulu: 'Walk the Line' je název jedné z Cashových písní a znamená 'Uklidnit se', 'dát se do kupy'.