hrudka

Nadšený jako ostatní z toho úplně nejsem. Možná až moc depresivní, možná až moc roztahané. Kdyby se tvůrci zaměřili pouze na vyšetřování zmizení a následné smrti (pointa je přeci jen trochu přehnaná) a prostě natočili třeba dvouhodinový film, bylo by to lepší. Pustina má vlastně tu výhodu, ačkoli to zas takové vítězství vlastně není, že se takové seriály a takovým způsobem u nás netočí. Má nám tohle stačit?

Budu na to možná až moc přísný. Čekal jsem větší drama. Co nám ten film, potažmo příběh, chtěl vlastně říct? Co si z toho mám odnést? Jediné, co je na tom pozoruhodného, je časosběrný způsob natočení, za to asi klobouk dolů. Ale, kde je pointa?

Ze začátku to poněkud skřípalo a já si říkal, proč se ti psi chovají tak, jak se chovají, a některé scény byly vtipné, jen bez potřebné pointy, ale časem jsme se skamarádili. Jenom se mi moc nechce věřit, že takhle vypadá tajný život mazlíčků.

Líbí se mi určitý feminismus v podobě uvědomění si, jaké je to těžké být matkou, dobrou nebo správnou. Že je důležité si prostě přiznat, že mateřství není tak lehké a nelze si ho přesně naplánovat, aby bylo perfektní. Není. Líbí se mi, že Mila Kunis nebo Kristen Bell "dospěly" to těchhle rolí, do těchhle pozic, kdy nezastupují ty mladé holky mající problémy s partnery v romantických komediích pro teenagery. Líbí se mi zapojení soundtrackových písní, které takřka dokreslují děj, ta a ta píseň dává smysl v kontextu scény. Jenomže celý film na mě působí jako každá běžná romantická komedie pro teenagery, protože má ty stejné, postupně klišoidní parametry. Bavil jsem se, to jo.

Svět, který byl zbaven největšího nebezpečí - emocí, nabízí poměrně emočně přepjatý příběh takřka bez emocí, respektive emoce se přes obrazovku nějak nepřelily.

Vnímám to jako snahu o přiblížení se Nedotknutelným, kdy se setkává svět jaksi konzervativního a liberálně-sarkastického přístupu k světu, přičemž v tomhle případě je to poněkud jiné. Emilia Clarke jako zástupce toho konzervatismu, který se projevuje prostou snahou získat práci a pro spokojenost svého zaměstnavatele ji svědomitě vykonávat, je svou prdlostí vtipná. Ale naráží právě na ten sarkasmus v podání Sama Claflina, který se se svým osudem prostě smířil a rozhodl se... a tak sledujeme rozvíjející se vztah mezi ochrnutým a ošetřovatelkou. Protože je to zaměřené na romantické publikum, je to pochopitelně romantické. Problémem ovšem je, že by se divák, aby to bez výhrad přijal, musel naladit na jejich romantickou vlnu a jejich láskyplný vztah, který (spoiler) skončí tak, že Emilia Clarke svého milého nepřemluví, aby nepáchal sebevraždu, rozuměj eutanazii, protože nedokáže žít se svým handicapem a kupříkladu svou holku sexuálně uspokojovat. Celé je to vlastně tak nějak až moc hezké, přestože mile vtipné. Ale co já si s tím, jako divák, mám počít?

Má to sice nějaké komediálně herecké charisma, ale pořád ten film jde odnikud nikam.

Dokument přináší téma a to je dobře. Tvůrci ale, kupodivu, do děje nijak nezasahují. (Ve chvíli, kdy romové nejsou obslouženi na baru a volají policii, mi chybělo zdokumentování, jak to dopadlo.) Nechávají to volně plynout. Možná sami čekají, že se ze situací něco stane, ale ono nějak ne. Chyběla mi tam nějaká větší konfrontace nebo alespoň snaha o ni. Ten problém se vlastně nijak neřeší, jenom se ukazuje, že je. Snaha o komunikaci s dalšími týmy pouze přes telefon nestačí. Dobré to bylo, začínám si říkat, zda má smysl dokumentární filmy vůbec hodnotit. Ale nakonec nezapomenu na sdělení: je vás tady deset milionů a pořád máte vítr z cigánů, to nechápu. Já vlastně taky ne.

Čím je celá sága, především knižní předloha, tak úchvatná? Připouštím, že některé díly - mluvím o filmovém zpracování - jsou lepší než ty jiné, ale pořád více méně stejné. Na jednu stranu se pak technicky zlepšují a hudební podkresy celkem zaujmou, ale pořád je to ve stádiu stagnace a opakování, které přestane bavit a nepřekvapí. Celé je to takové nijaké. Občas nechtěně vtipné. Škrobené dialogy, respektive věty, které postavy pronášejí, může myslet vážně snad jen autorka předlohy. Uznávám, že se herectví od prvního dílu jakž takž zlepšuje, ale pořád nemají, co hrát a nikdo je příliš nerežíruje. Z konečné bitvy, která se nestala, mám jenom pocit, jako by nám celá sága, tedy její autorka, chtěla dát najevo, že má smysl jenom lásky plný život a všechno zlé je jenom iluze. Která se nemusí stát. Opravdu? To jako fakt? Nebo vlastně moc nevím, co nám tvůrci tím vším chtěli říct. Chtěli vůbec něco? Od každého dílu mám totiž pocit, že se snaží navodit až hororovou atmosféru a být čím dál tím víc cool. Jenomže to všechno zakousne nebetyčná romantika. Až mi z toho krvácejí (rozuměj červenají) oči.

Nevím, jestli jsem se u toho smál. Možná jednou. A to je problém současných českých komedií. Nejsou vtipné. Ani nechtěně. Nechápu, proč se informace o klavírních hráčích zjišťují na Parlamentních listech, nedává to smysl. Taky by imitace facebookového profilu mohla být věrohodnější. No, budiž. Co tvůrce vede, aby scény zpomalovali, když by správně měly být v běžném tempu? A na hercích by správně nemělo být vidět, jaká je to zábava, když to v kontextu zábava být nemá. Celý film je takový nijaký. A i tentokrát si říkám, proč do toho všichni šli.