zolo

Ač je Marco Berger má srdeční záležitost, tentokrát oslavné ódy pět nebudu. Marco nastavil svým filmem "Hawaii" laťku asi příliš vysoko a zkrátka se neubráním srovnání více počinů jednoho režiséra. Je několik věcí, které mě rušily: moc lidí na malém (komorním) prostoru, kteří spíše nezáživně žvaní a k ústřednímu ději nijak nepřispívají ani ho nikam neposouvají, dále nahota, kterou Berger velmi rafinovaně a chytře skrýval ve svých minulých počinech, je doplňována fatálním výronem obnažených penisů, který opět děj nikam neposouvá ani mu nepomáhá. Chvilky připitomělého blábolení herců střídají tichá místa, ta, která mi v jeho jiných filmech připadají tak účelná, tady působí hluše. Ta ticha, která bývala tak výmluvná, v tomto filmu ztrácela svou magickou sílu. Vyzdvihuji hudbu, používanou úsporně, ale zato ve chvílích, kdy to opravdu sedlo. Záběry, které mě tak rozmazlily a které mě téměř bezdotykově uspokojovaly v Bergerových předešlých filmech, které nechávaly pracovat fantazii a tím mistrně spoluvytvářely to pověstné erotické dusno, nechyběly, ale připadly mi okoralé, snad proto, že děj okolo jim nedal vyznít, místo toho je většinou necitlivě zabil přitroublými pivními kecy. Základní pocit, který si z tohoto Bergerového počinu odnáším je, že méně by znamenalo více. Tak třeba příště to zas bude lepší. Určitě se těším.