NinadeL

3/3 Předpokládám, že není úplně smysluplné pozastavovat se nad nedostatkem Falladových přepisů v české kotlině. Fakt, že I ve smrti sami je teprve druhým projektem od dob Ubohého pana Kufalta (1981), hovoří sám za sebe. Je to marnost nad marnost učit číst dnešní dramaturgy, režiséry a další odpovědné pracovníky v českých a světových literaturách. Raději se pozastavím nad rozkoší z dobře adaptovaného románu, kterou mi touto trilogií Dušak Klein poskytl. Ano, ten Klein, který si čte běžně ve Vachkovi, Havlíčkovi, Čapkovi, Fuksovi, Hrabalovi, Škvoreckém, pracuje s de Maupassantem, Galsworthym, Zweigem, Kafkou. Konečně došlo i na české necenzurované vydání textu, jak ho Fallada zamýšlel (nyní pod názvem Každý umírá sám), takže by bylo vhodné postavit se i k těmto pokladům televizního archivu čelem. Teze kolektivní viny, tak, jak jí byl smeten celý německý národ, byla natolik bezvýchodná, že bylo okamžitě po válce velmi prozřetelné vrátit se ke skutečnému případu stárnoucích manželů, kteří přišli v bleskové válce o syna a to jim otevřelo oči směrem k vnitřnímu exilu. Jako bychom neznali četné kreace všech těch Hlaváčových, Švehlíků, Donutilů a Křížů, ale tentokrát to bylo jako bych se s nimi setkala poprvé. Je skutečně alarmující, že stále tíž lidé jsou vlivem různých podmínek nuceni odvádět někdy podprůměrnou práci a jen výjimečně mají šanci skutečně tvořit. Dvořákův Eserlich, Rösnerův Prall, Táborského Borghausen, ale konečně i ta Stašové Klugeová, ti všichni jsou bez nadsázky skvělí. Tento triptych pracuje s ideálně rozvrstveným textem, přemýšlí o svém obsahu a nenechá nikoho na pochybách, že se máme stále co učit nejen o nás, ale i o našich sousedech, o nás dnes, o tom, co nás formovalo.

Muzikály, které se pojí se jménem Lucky Bílý, jsou zvláštní fenomén. Les Misérables jsem nezažila, ze Zahrady rajských potěšení si ujíždím na tom jediném videoklipu, který z toho přežil. Dracula je klasika, kterou jsem se naučila respektovat. Krysař a Johanka z Arku mají skvělé audio, vizuálně jsou ale ty inscenace příliš chudé. Romea a Julii a Excalibur jsem minula. Láska je láska mě traumatizovala, jak to bylo špatné, takže od Elixíru života jsem nečekala vůbec nic. Ale ono to má na papíru krásné téma, hollywoodský příběh Dr. Maxe Wolfa, mojí oblíbenou dobu, klasickou story 20. století, kdy dekadentní Evropa vyhnána nacizmem nachází vykoupení v Hollywoodu... ale. Ale právě toto je příliš velké sousto na to, aby to byl jen takový guláš, kde bude běhat velice trapná Marylin v podání Bastien-Kloubkové a pitvořit se bude Střihavka a Bárta, extrémně pak Marek jako nejteplnější anděl. Lucka si odzpívá svoje, herecky se ani nepokusí o to být svou postavou a je tu zcela otevřeně sama za sebe, což je škoda, protože z mála filmových rolí víme, že na to má (když chce). Jediným skutečně kvalitním hercem (činohercem) v tomto rádoby vaudevillu je Mirek Táborský, ale ten by samozřejmě byl lepší ve stejném tématu v jiném žánru. Několik let mi v hlavě hlodala ta poměrně atraktivní anotace, stejně jako je tomu teď s muzikálem, který přišel po Elixíru - Němcová!, takže vnitřně mám sice dobrý pocit ze splněného, ale dobré to věru nebylo.

2/2 Bylo skutečně šťastnou volbou sáhnout v dramatice ČT k Hansi Falladovi. Český divák jej naposledy mohl vnímat jako autora rozverné komedie s Anny Ondrákovou Zdědili jsme zámek v roce 1943, ale od té doby uplynulo hodně času. Román Kdo už jednou seděl v base (Wer einmal aus dem Blechnapf frißt) vynikl jako skvělý půdorys pro vynikající hru klasické herecké generace (tzv. poslední kvalitní, která si prošla českými i světovými literaturami na jedničku) pod neomylným vedením Františka Filipa. Bylo by skutečně snadné tuto látku v možnostech televizní inscenace poničit, ale Munzar a jeho souputníci (vyzdvihla bych zejména křehký výkon Ivy Janžurové) dokázali mnohé. Rudolf Hrušínský se tu kochá ve svém páteru Seidkopfovi, jakoby znovu točil Ladislava Fukse, ale na škodu to věru není. Pravda, rokem 1929 výprava příliš neoplývá, ale minimálně meziválečné bezčasí bychom zde mohli najít bez delšího tápání. Překvapivě dobré je i hudební aranžmá Maláska a Bažanta. Souhrně jsemť tedy spokojena a ocenila bych DVD.

2/2 Je to něžné téma, o to žádná. Alles für die Firma, kde syn (příjemný Vetchý) musí vychovávat otce svého (bonviván Somr) a zdůraznit mu, že býti ve styku s lichvářem není pro meno firmy dobré. Pan otec je nepoučitelný kanec, hýří, baví se, ten karban, ty ženy. Pan syn je asketická spořivost sama. První polovice není sice tak šikézní, ale ve druhém díle, kde už dojde i na to řešení oddavek, a nastupuje kancelář vdavek chtivých děvčat pod vedením Nadi Urbánkové, je to bžunda. Pravda, espritu Bylo nás pět znovu Smyczek nedosáhl, ale konečně, když je Poláček adaptován (nejen v posledních letech) tak poskrovnu, člověk je rád téměř za cokoli. Dialogy jsou bezva, Petr Brukner, Barbora Srncová a spol jsou ideální figurkáři, jen bych příště již do retra neobsazovala takové ty Jarky Hanušové nebo Srstky, těm to zkrátka neleží.

Miloučká miniatura.

3/3 Druhá Strachova trilogie podle Vašíčka pracuje s již dobře napsanou paletou postav, se kterou jsou herci velice dobře zžiti z případu Ďáblovi lsti a je tedy radostí s nimi trávit další tři večery. Ztracená brána je situována do nejhezčích míst naší stověžaté matičky Prahy, oko se pokochá exteriéry historického jádra i skvělými historickými interiéry. Zápletka si pohrává s novým prostředím typizovaných židovských postav, které velmi sedí Töpferovi a Křížovi. Novým kódem pro formální uchopení díla byl Strachovi zřejmě konstantní pohyb - ať už herců, kteří stále někam přecházejí nebo vysloveně pospíchají, případně v marginálních chvílích konverzačního stagnování na jednom místě je dynamická alespoň kamera. Dialogy jsou jiskrné, mezi Dvořákem a Geislerovou dokonce chytré a vtipné. Trojan hraje na jistotu, kterou jsem u něho delší dobu postrádala v jeho rolích pro film. Trochu jen zamrzí, že v této době se Geislerová už vzdala svého krátkého platinového účesu a její klasické rezavé vlasy posunuly masku její policistky Lenky trochu jiným směrem, než jakým ji dokázala sehrát ve svém prvním případu. A pokud hlavně ve třetím díle neměla ani strohý nehezký účes, ale hezké rozpuštěné vlasy s kvalitním sestřihem, bylo to jen na škodu celé stylizaci. Škoda, někdy i takové banality jako vzeření herečky mohou udělat hodně. Nicméně souhrnem jsem spokojená a to dokonce tak, že bych snesla ještě jedno setkání tohoto týmu nad dalšími Vašíčkovými záhadami.

Dobrý ženský film. #čsfdprojekce

Zdaleka nejvtipnější fenomén, který lze potkat v českém němém filmu. Akorát nevím, jestli je bezvadnější Noll nebo Lamač.

Po sérii čtyř němých filmů s Karlem Nollem je tento Švejk cele a báječně vhozen do sesony 1931/2. Frky obstarává Haas, traumpaarem je Marion - Vacková a hudební složku podle svého nejlepšího stylu obstaral Jára Beneš a jeho zpěvní boys. Jistě, lituji, že se dochoval než fragment a zhyzdění z 50. let není půvabné, ale člověk se rád kochá aspoň malinko.

Marně si kladu otázku, komu je Zkáza krásou určena. Pokud má divák osvojen fenomén Baarová, trpí. Pokud nemá, stává se z něj nechápavá smějící se bestie. Faktografická nepřesnost je u Třeštíkové zarážející (Wanka nebo Kopecký, Lamač nebo Slavínský, to je jejímu týmu zjevně jedno). Nevyváženost oznamovaných faktů je extrémní (ženatý nebyl jen Goebbels, ale i Fröhlich). Chybí reflexe kariéry Baarové před mezinárodním úspěchem, její fungování po boku jiných domácích hvězd (když je zobrazen Nový, kde je Haas?). Bylo nutné v kontextu Baarové použivat soukromý archiv Evy Braunové? Důležité mezníky se smetávají pod koberec (tragédie její rodiny vyznívá jako fraška), její kariéra ve Španělsku není zmíněná vůbec a tak bychom mohli pokračovat velmi dlouho. Pokud Zkáza krásou, kde je sledována proměna herečky v Praze a Berlíně? Kde je odlišný způsob práce v Rakousku, Itálii a Španělsku, před válkou a po? Jsem vyčerpaná, protože toto skutečně není výsledek práce, na kterou mohlo a mělo být vyhrazeno dobrých dvacet let.