Magyar

Dílu, který s přezíravou samozřejmostí dělí lidi na dobrý a zlý, víc jak 3 hvězdy prostě dát nemůžu. Hillcoat asi nikdy neslyšel o psychologický projekci neboco. To není cesta humanity, jen pomýlený naděje, která nevede nikam.

Malej film, kterej pobaví a na nic víc si nehraje. Budiž mu to ku cti.

Spíš vagón hlouposti, který mě pochopitelně minul ... :) Pozitivum vidím v tom, že všechny scény (včetně jejich provazování) zachovávají podobnou hladinu nablblosti, což milosrdně otupuje míru divákova zklamání.

Erotické dusno? Ale prosímvás. "Dvojsmysly" jsou tak explicitní, až jsou k smíchu. Odpad nedám, protože v souladu s názvem se u filmu opravdu dobře usíná.

Vklad několika výborných výtvarníků (zejména rukopis Jakuba Dvorského i Františka Skály) je v Kukym velmi patrný. A to až tak, že jsem loutky vnímala jako samostatné umělecké artefakty a na mysl se mi vkrádala okřídlená muzejní věta "Nedotýkat se". (Kromě zranitelného Kukyho, toho chci samo taky, mami.) Snad je toto tím prvkem, co Kukyho na jednu stranu pasuje na výjmečný filmový počin a na straně druhé mu (společně s nadbytečným vklíňováním "dospělého" světa) ubírá na přímočarosti a lehkosti, ze které těží např. Panika v městečku se svými omlácenými figurkami na podstavcích, které se nebojíte protáhnout jakýmkoli dobrodružstvím? Ale možná se mi to všechno jenom zdálo. ___ Pozn., kterou si neodpustím: Nerozebírejte Kukyho, pokud používáte zabijáckou kombinaci unylé popisnosti a "velkých" slov, je Vám víc než 15 let a při vyslovení jména "Spáčilová" se nadýmáte (uznáním). Případně pokud se přímo Spáčilová jmenujete. ___ Předpremiéra 17.5.2010, Cinestar Anděl.

Film skončí a Vy si říkáte - a kde je k... vysvětlení? Dvě hodiny života v h...u a h... z toho. ___ Význam závěru však můžete vidět i takto (poděkování prosím do pošty :) ): Pokud člověk získá dojem, že zlo lze od sebe odvrhnout, pasuje-li jej na samostatnou entitu a přesvědčí-li sám sebe, že tato v něm neexistuje, je pak "ve jménu dobra" schopen téměř čehokoli. Čím urputněji se brání vidět svou neoddělitelnou, temnou část, tím více se vzdaluje sám sobě - a odtahuje od ostatních. ___ Věříme, že bude-li pachatel zvrácených činů (pro tohoto aktů spravedlnosti) nalezen, "zlo" ustane. Chceme ho spatřit, lapit, zničit, mstít se. Označit a čistit/očistit se. Ale Haneke nemíní zlo oddělovat, personifikovat, nechce, aby se jednoduše "na někoho hodilo". Neovazuje diváka bílou stuhou (nedělá z něj "slušného člověka") a vztahuje tak příběh i na Vás. Z toho už se nevykroutíte. ___ Není zač.

V tomto druhu umění se nijak nevyznám, takže mám jen hloupou otázku: Skrývá tento film nějaký smysl sám o sobě, nebo je jen nástrojem aktivizace diváka, kterýžto by si krom odpovědí měl sám vynalézt též otázky? Jenže pokud film neobsahuje žádný jasně čitelný/citelný podnět, co vnáší do každodenního "provozního mudrování" nového? A pokud je to jen dada hříčka, nebaví mě.

Tyhle průkopnický animáky nedokážu docenit a zbytek pohřbívá moje liberální výchova.

Maude je opravdu kouzelná osůbka. Totiž být Haroldem, proměnila by mé sebevražedné sklony na vražedné. Aaaarghh! ___ Nerozplývala bych se tu nad "babiččiným" entuziazmem a nakažlivým zápalem do života, protože mám podezření, že záměrem tvůrců nebylo diváka rozjuchat, jak je život super a Maude úžasňoučká. Její optimismus byl přiveden na okraj snesitelnosti až bezohlednosti, což podle mého názoru filmu vtiskává význam, který by mu zobrazení prosté radosti ze života dodat nemohlo. Ve spojení s láskou se tato Maudina vlastnost, resp. ona sama, stala nezávislým a nepřehlédnutelným terapeutickým prvkem a probuzením Haroldova života. (Minispoiler: V tomto světle vnímám scénu zahlédnutí Maudina tetování jako nadbytečnou). ___ Určitá přepjatost je průvodním znakem celého filmu. V úvodní části není příjemná, už jen proto, že ji divák cítí i u komických scének a je tak nucen prožívat je s jistou rozmrzelostí; v určitém okamžiku se však přesmykne do formy, kterou divák s potěšením vezme za svou a začne se - stejně jako Harold - dobře bavit. Za tento bod zlomu považuji scénky eliminace Haroldových nápadnic, vybraných (se stejným zápalem, avšak bez lásky) jeho (opět přepjatě) uzurpátorskou matinkou, zvláště pak okouzlující epizodu se sekáčkem (ve které už nedominuje apatie, ale hravost). ___ Jedinou výhradu k použité přepjatosti (NEcitlivosti?) mám u závěru, který sice s notnou dávkou nadhledu do použitého konceptu zapadá - avšak ke kterému, aniž bych spoilerovala, můžu říct jen to, že beze zbytku Maude propagovanou nezávislost projevující se v nelpění na věcech aplikovat na lásku k člověku nelze.

Poklidně plynoucí detektivka klasického střihu, s čímž zajímavě kontrastuje nervně elektronický soundtrack. Nejsem ale tím správným cílovým divákem, vadí mi rutinní pojímání smrti podivně spojené s plytkým estetizováním (např. okolností násilného ukončení života) v tomto žánru obvykle přítomným; ani zde tomu není jinak.