Miloš

Z díla J. L. Godarda je patrné, že se nikdy nenaučil tak dobře natáčet jako se mu dařilo filmem o filmu přemýšlet. Improvizovaný Bláznivý Petříček rozhodně není divácky atraktivním filmem podle představ Sama Fullera (amerického režiséra a producenta, jenž má ve filmu krátký štěk), pro kterého je film akcí, vášní, bojem (...), jedním slovem vzrušením. J. L. Godard (stojíc již tehdy pouhý krůček od totálního šílenství) nás od začátku do konce zahlcuje kolážemi, kde přes sebe vášnivě kupí citování textů, obrazů, žánrů... a vzniklá nesmyslná a hravá dadaistická hříčka v nejneočekávanějších chvílích nechává strhnout fascinací násilím a sadismem, smutkem či náhlými emocionálními poryvy.

Současný francouzský filmový manýrismus Luca Bessona a J.-P.Jeuneta získal novou posilu v osobě Joanna Sfara, takže Serge Gainsbourg je v jeho podání postavou, kterou pronásleduje vlastní imaginace, hudba a ďábelská karikatura sebe sama, v niž se postupně promění... Rafinovaná a komiksovou estetikou políbená nadstavba filmu Spécial Bardot, kde je B.B. tentokrát opravdu jen křoví!

Videodrome musel být pro diváky podivný už v době svého vzniku. A není se co divit, když zpod žánrové kapoty proráží motor filmu složený z nesourodé skrumáže mediálních teorií z akademických konferencí, laických představ, lidových mýtů a anarchistických vizí, které panovaly o televizi a videu na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Videodrome rozhodně není sterilním a vyčichlým filmem nějakého zapšklého intelektuála a radikálního úchyla, naopak si díky nezapomenutelným slizce vizuálním metaforám zachovává svěžest a je zajímavým odrazem k úvahám o fungování současných mediálních sítí.

"Mám ho zastřelit?" - "Ne, stejně bys netrefila. Hoď po něm radši bombu." Snad nikomu se nepodařilo tak brutálně znásilnit americkou kulturu jako Němcům. Šestá "cottonovka" od Haralda Reinla "Dynamit v zeleném" překračuje horizont gangsterky směrem k parodii a lze ji mj. vnímat jako pokračování německé cesty za pomstou hollywoodské kinematografii (kterou v současnosti čím dál úspěšněji zevnitř dovršuje Roland Emmerich).

Těžko říci, jestli je vůbec Běžin luh rekonstrukcí, přesněji rekonstrukcí jakého řádu. Více než čimkoliv jiným je torzem, podle kterého si můžeme utvořit velmi povrchní představu o tom, jak by film pravděpodobně na diváka zapůsobil. Vzdor fotogeničnosti zachovalého materiálu je obtížné hovořit o uměleckých hodnotách v obvyklém slova smyslu - jisté je jen to, že se jedná o snímek, jenž doplňuje divácké povědomí o tom, jak se Ejzenštejn vyvíjel od filmů, v nichž ústředním hrdinou byly masy (Stávka, Křižník Potěmkin), přes filmy, ve kterých masy hrají svou roli, ale soustředí ve svém středu charakter jenž vyjadřuje třídní ideály všednosti (Generální linie) až po spektákly, kde je kladen kritický důraz na vůdce lidu (Alexandr Něvský, Ivan Hrozný). Běžin luh patří do druhé skupiny, tedy do blízkosti Generální linie. Hlavním hrdinou je mladý pionýr, který žije se svým otcem kulakem a alkoholikem, a během času mezi nimi dochází k nevyhnutelnému a krvavému střetu. Opět je tu tedy archetypální konflikt mezi "starým a novým", od něhož vedou asociace ke sváru Starého a Nového zákona (trestající otec a trpící syn), mezi stářím a mládím, minulostí a budoucností, (...). Ač v Běžinovu luhu nemůžeme obdivovat film jako dílo, které měl Ejzenštejn ve výsledku pod kontrolou, o to lépe vynikne jeho smysl pro společenský patos, který u jiných jeho filmů zůstává skryt pod nánosy špíny, odpudivosti, okázalostí a důslednou a vynalézavou montáží.

Televizní pořad "S Brigitte Bardot", jenž byl uveden v našich kinech, je dobovou poctou hvězdnému kultu BB. Vyniká dobrým tempem a vynikající kamerou, erotičností, vášní a odvahou nechat BB celý film zpívat a stylizovat se do různorodých postav (rozjuchaná hipísačka, zadumaná bruneta, nadržená holka na motorce, Bonnie, rybářka, žena-stroj, ...) a prostředí. Brigitte Bardot neumí hrát, to je nad slunce jasné. Přesto však film nemusíme považovat pouze za vrchol tragické trapnosti, ale můžeme se bavit tím, že sledujeme bývalou modelku, která navlečena do jakéhokoliv kostýmu vypadá ... překvapivě stále jako modelka(!) a přitom svým výkonem nezapře, že je herecké i pěvecké dřevo, ovšem v tomto případě uprostřed úchvatného lesa žánrové a hudební pestrosti, který před divákovýma očima zplaní v popové houští. Bod navíc je za výpravnou dekadenci.

K barevnému celovečernímu dokumentu Amerika očima Francouze nelze přistupovat jinak než opatrně a s rezervou. Ač režisér na začátku svého filmu vyjádřuje pohrdání amatérskými kameramany a fotografy, pro které pejorativně užívá termín "turisté", ani jeho výsledný film není ničím jiným než pouhou pohlednicí ze Spojených států a na charakteristiku celé země (vlastně poloviny kontinentu!) Reichenbachovi stačí celovečerní stopáž a pár bonmotů. Tím pádem nutně dochází ke zjednodušenému pohledu na zemi a film navíc o několik stupňů snížil nadabovaný komentář. Amerika očima Francouze se tak v řadě ohledů podobá televizní Cestománii, s tím rozdílem, že ji dalece překonává svou kamerou. Amerika očima Francouze možná na přelomu padesátých a šedesátých let byla osvěživým pohledem za západní hranice, pro dnešní publikum je však jen vyčpělým a místy bizarním dokumentem.

O filmu Il Divo nelze říci nic jiného než že je tak múzický, že stručně jej lze charakterizovat jedině jako monumentální a odvážný politický klip. Dvě hodiny kamera rozvláčně klouže v blízkosti politika Andreottiho anebo těká ve flashbacích do sedmdesátých let až devadesátých let. Sorrentino se nesnažil rozmotávat nepřehlednou italskou politickou scénu a ani zjednodušovat rozporuplnou osobu Giulia Andreottiho, jen nám nabídl několik základních vodítek, abychom se v jeho filmu úplně neztratili. A i pokud jsme se ztráceli, mohli jsme se nechat unášet výjimečnou filmařskou vizualitou.

Na maloměstě se vše odehrává na hlavní třídě. Korzují po ní dívky, které čekají, až je někdo osloví, mladé páry, u nichž už jedna procházka znamená pro okolí málem víc než co zasnoubení, manželé a měšťáci sešňěrovaní katolickými konvencemi společně pomlouvají své známé. Tato pravidelná podívaná vyprovokuje nudící se kavárenskou partu mladých úředníků ke krutému žertu - pětatřicetileté Isabele, která shodou náhod a společenských tlaků zůstala na ocet, se začne jeden z nich dvořit a procházet se s ní po hlavní ulici všem na očích... Komornímu dramatu, čerpajícímu napětí z Juanovy přetvářky vůči Isabel, dominuje skvělý výkon herečky Betsy Blair, která vyniká v svébytné mizanscéně španělského provincionalismu padesátých let. Film "rozhořčeného mladého muže" J. A. Bardema pozoruhodně zachycuje osobní tragédii stárnoucí rezignující dívky zamilované na poslední chvíli a zároveň má přesahy k demaskování bodrého nadhledu maloměstských hejsků, kterým záleží pouze na jejich vlastním pohodlí a bezpečí, jejichž zdánlivě neškodný humor zakrývá pohrdání vším a všemi.

Hodinovému dokumentu Jan Klusák - Axis temporum udává řád Klusákova osobnost a jeho hudba. Rozpíná se v ose času, která vnějškově zahrnuje pět let hudebníkova života a vnitřně až k jeho dětství, vášni pro astrologii i matematiku promítané do vlastní tvorby,k osobní slabosti pro V+W, k jeho umělecké činnosti silně spjaté s českou kulturou (a filmy) šedesátých let i k dobrovolné tvůrčí izolaci v letech osmdesátých. Impresionisticky laděný snímek plný nečekaných zátiší svým černobílým obrazem odkazuje k estetice nové vlny a zájmem o umění se odlišuje ze záplavy současných českých "problémových" dokumentů.