Páně

Oblivion je instruktážním příkladem vítězství formy nad obsahem aneb opětovného (kolikátého už?) promrhání na výsost velkého potenciálu. Člověk by si chvílemi opravdu mlaskal nad tím jak božsky naleštěnou verzi staroškolské postapokalyptické scifárny má před sebou a jak velkolepě si jí může vychutnat do plného detailu. Jeden by snad i odpustil nějakou tu předvídatelnost, která koneckonců plnému prožití příběhu zase až tak nevadí. Co ale odpustit nemohu jsou opět s neskutečným úsilím domrvené niance hlavní pointy a především závěr jako takový, jenž z rozpačitého přešlapování na místě nakonec vykrystalizuje v něco co přinejmenším nelze zkousnout bez neustále cyklicky se z hlavy vynořujících velkých otazníků. Hollywood už dávno není továrnou na sny, sny jako takové totiž nemají limity a hollywoodská tvorba své násilné mantinely zkrátka má a to tak že kurevsky velké. Jaká škoda přátelé, ale asi to tak musí být.

Odpor zachraňuje předevšim jeho syrovost a maximální vtažení do děje. Díky těmto kladům se dají přežít i okamžiky klišovitého a naivního rázu, kterých je k vidění bohužel docela dost. Svým způsobem docela minimalistická lesní podívaná, ale zároveň i poměrně přitažlivá záležitost. Asi těžko to bude mít sílu uspokojit masy, byť své si v tom najde možná hodně lidí. Solidní nadprůměr.

Zhlédnout Detachment bylo jako najít v sejfu zapadlý poklad o kterém víte, že tam někde na dně na vás čeká a podvědomně se na něj neustále těšíte. Jsem opravdu moc rád, že neustále vznikají filmy, které mi přináší pocit absolutního prožitku bez jakýchkoliv kompromisů. Že vznikají filmy u kterých mám pocit, že jsem to vlastně já kdo je mocným činitelem rozhýbávajícím pochmurná kolesa oněch famózních snímků. O faktu, že smuténka Adrian Brody se se svým do pláče laděným gesichtem pro podobné snímky doslova narodil, není třeba nějak obšírně diskutovat. Ultimátní umělecký zážitek a doslova zběsilý útok na mojí skromnou TOPku!

Film, který předběhl svojí dobu, přestože si z ní nese určitá stigmata.

Možná jsem podobnými věcmi poslední dobou překrmen. O co je to megalomanštější, o to je to předvídatelnější a hloupější včetně naprosto provařených klišé nejhrubšího zrna. Pro mě obrovské zklamání neboť del Toro tomu nedal vůbec žádnou přidanou hodnotu, kterou jsem já od režiséra jeho kvalit očekával. Může to být stokrát vizuálně a designově vybroušené do poslední milisekundy, ale ani náznak nějaké duše bohužel. Prostě čistokrevná zábava, ze kterou ale můžu jít k jiným a třeba se dočkám i něčeho navíc. Se slzou v oku vzpomínám na Faunův Labyrint, film který byl opravdu filmem. Pacific Rim je totiž jen pořádně nakynulý efekt tématicky nehodný del Tora, tak doufám že to byl jeho poslední omyl.

Své kouzlo to má nepochybně. Místy až přepjatě romantické, což mám někdy rád. Pravdou je, že k dokonalosti to má daleko a to především v oblasti hereckých výkonů, což se ale mnohdy s plným hodnocením nevylučuje. Zvláště ne, při tak dobrém hudebním doprovodu a nastolené atmosféře. Trochu tomu schází epičnost Potopy, ale ta padla za oběť patrně zde výraznější romantické linii. Stejně se podle mne jedná o skvost a mám to prostě rád.

I plagiátorství je kumšt. Naštěstí jsem se vůbec nenudil! Ze všech scén mě nejvíce zaujala bláznivá jízda na pásech na letišti. To by mohli o pauzách provozovat jako adrenalinovou zábavu, přišlo mi to lepší než kdejaká horská dráha.Shia rozhodně má talent i sympatie. Bohužel ani tentokráte ke konci nechybí pár sladkobolných blábolů typu: "naše srdce mohou být zlomená ale nikdy náš duch" a různé jiné. Taky mě pobavila scéna jak tam všichni při hymně stojí a fascinovaně sledují svou vlajku s hvězdami a pruhy. Kdyby ta vlajka byla trochu jiná a jen kdyby měli ty pravice trochu jinak než na srdci, to by bylo už v trochu jiné době a na jiném místě. Ale scéna stejná. Jsou filmy ve kterých mi to nevadí, to nebyl tento případ.

Hřejivým smírem prodchnuté dílo, jenž nám i skrze paralely k našim vlastním životům nenuceně ukazuje, že i když už třeba i motor našeho bytí jede možná jen na poslední výpary, bez lásky není na tomto světě ničeho. Postava Olive Kitteridge funguje bez jakýchkoliv debat jako archetyp všeho lidského, ale i křehkého a chybujícího co je v nás. Takže když otevřete oči a budete to chtít zřít, uzříte. A až se tak stane, tak již v průběhu, ale hlavně však po konci, uslyšíte v hlavě hlavě hlas jenž praví: "Žij. A miluj život co Ti byl dán". Amen.

This is my rifle, this is my gun!

K podobným snímkům se mi píšou komentáře jen velmi těžko. Vždycky když se vydám na podobné cesty do krajin ryze srdečních, tak to posléze těžce odmarodím. A na formě vůbec nezáleží.