zanetta

Opět jedna z nepovedených pohádek. Možná Kouzlo králů neuspělo kvůli velké vánoční konkurenci, kdy běží jedna pohádka za druhou, ale co naplat, hrála v hlavní čas, tak jsem na ní kladla větší požadavky. Jediná scéna, která se mi líbila, se odehrávala v kuchyni za zpěvu a tance herců. Jinak bylo až příliš poznat, že hlavní hrdinové Martin Kraus a Petra Tenorová jsou ještě nezkušení herci, (na druhou stranu je dobře, že jsou to neznámé tváře). To bych možná ještě překousla, ale primitivní triky mně zkrátka ve filmu iritovaly. A úplnou ránou pro mě byly lebky, které se objevily při čarování s ohněm, byly naprosto nevhodné a do pohádky se nehodily. Už jsem se těšila až pohádka skončí, a to se mi tak často nestává.

Už jenom obsazení hlavních hrdinů láká diváky ke zhlédnutí filmu. Ivan Trojan jako slabomyslný Václav a Emilie Vašáryová přivádí diváky do varu. V úvodu však může dělat problém orientovat se v době. Zda se ocitáme v současnosti nebo v době zhruba před desetiletím. To nebrání tomu, nechat se unášet na vlně citových i humorných scén. V určitých okamžicích mi Václav připomínal Mr. Beana. V momentě, když šel bílit, sice nepoužil rozbušku, ale hadici, nešlo nemyslet na nic jiného. V podstatě dělá Václav vše s dobrým úmyslem, ale navenek to vypadá opačně. Je považován za povaleče a platí na něj jen výhružka, že bude muset jít do ústavu a na to on vždy reaguje pro něj charakteristickou větou: „Všechno bude, …“ Já si myslím, že režie Jiřího Vejdělka nebyla tak špatná, jak jsem se v mnoha komentářích dočetla. Jak se říká: „Po bitvě každý generál.“ Ale souhlasím, že bez scénáře Marka Epsteina by film ztratil na kvalitě. Především se mi líbil motiv životního rádce a vzoru v podání zemřelého otce Václava. Závěrečná scéna z vězení vyvolává v každém z nás jinou pointu. Někdo pod vidinou umírajícího otce nemusí vidět žádný symbol, ale já jsem si zpětně uvědomila, že ve Václavovi umírá naděje, opouští ho jeho rádce a přítel, cítí pouze beznaděj.

Tvůrci tvrdí, že nám Austrálie pomůže pochopit život na tomto kontinentě. Střetává se tu několik kultur, několik charakterů lidí a několik národností. Děj se odehrává za druhé světové války, někdo se snaží přežít, jiný chce válku přečkat a jiný na ní vydělat. Vypravěčem příběhu je malý míšenec původních obyvatel a bělocha, kterého nazývají „karamel“, není ani bílý, ani černý. Nepatří nikam, avšak na svůj věk je velmi vyzrálý a má podivuhodné schopnosti po svém dědu „čarodějovi“, který celý příběh doprovází. To filmu dodává záhadnost a nutilo mě to se zamyslet, zda tací lidé mohou existovat. Prostřednictvím příběhu se ocitáme v Severním teritoriu a režisér Baz Luhrmann zachycuje nádherné přírodní scenérie, kterými jsou přeháněny stáda krav a koňů. Když člověk uvidí to množství dobytka, ten dusot splašené zvěře je naprosto očarován a od promítacího plátna se neodtrhne. Líbí se mi, že film není přeslazený milostnými scénami, ale dobrý dojem z filmu mi trochu zkazil až moc velký happyend. Závěr mohl být podán i více tragicky, protože válka milost nezná. Zkrátka v závěru bylo moc náhod, které by se asi ve skutečném životě nestaly.

Silný citový a emoční zážitek nám jistě tento dokumentární film přinese do našich srdcí. Příběh Nicholase Wintna je tak velkolepý, že jsem přehlížela nedokonalosti filmu, možná to bylo kvůli pohledu přes zaslzené oči. Je ovšem pravda, že snímek mě upoutal až v jedné třetině, kdy začal děj trochu gradovat. V tomto okamžiku si člověk uvědomí sílu lidskosti. Nejvíce se mi líbilo setkání Wintna s „jeho dětmi“, které se uskutečnilo v televizním pořadu bez Wintnova vědomí a bylo to velmi dojemné. Tady jsem si teprve uviděla, co ten člověk dokázal. Srovnala bych ho s Oskarem Schindlerem (film Schindlerův seznam), který zachránil židy, a ne děti, přesto dokázal rovněž mnohé, zkrátka: „Kdo zachrání jeden lidský život, zachrání svět.“

Film získal své jméno především velkou mediální kampaní, už jenom titulní píseň hraná v radiích několikrát za den, upozorňovala na nový velkolepý film. Jak až byl skvělý? Těžko říct. První záběr na zříceninu hradu a na její sklepení ve mně vyvolal pocit, že to bude povedený film. Asi nejvíc mě zklamal samotný děj, který režisér Juraj Jakubisko pojal na můj vkus příliš jednostranně. Myslela jsem, že příběh bude více záhadný a divák si bude muset sám udělat závěr nad tím, zda Bathory vraždila pro krev mladých panen. Tvůrci nám zkrátka představují hraběnku jako nevinnou.

Hlavního hrdinu, trochu excentrického podnikatele Willyho Wonku, ztvárnil charismatický Johnny Depp. Své role se chopil bravurně, byl tak trochu tajemný, ale i přes svou samotu strávenou pouze v kruzích podivných zaměstnanců „Umpalumpů“ si ponechal lidské jádro, které vyplave na povrch v úplném závěru příběhu. Zkrátka si zahrál na úžasného podivína. Avšak ani herecké schopnosti nezabrání tomu, aby na diváka děj příběhu působil jako táhnoucí se rozteklá čokoláda. Naštěstí to celé kompenzuje plejáda tanečních kreací, barev, pohádkových kostýmů a cukrovinek. Možná že si to ani neuvědomujeme, ale za jednoduchým příběhem se může skrývat něco víc. Jak to že děti doplatí na své neblahé vlastnosti: mlsnost, rozmazlenost, ctižádostivost? Možná z toho plyne pro nás ponaučení, které si každý musí přebrat sám.

Vadí mi, když někdo tvrdí, že závěr byl nevypointovaný. Jak asi většina z nás ví, film byl natočen podle knihy Viewegha (Povídky o manželství a o sexu), který následně napsal sám i scénář. Pokud toto víme, nevím proč je pro mnohé překvapením, že je konec ponechán otevřený. To je cílem Viewegha, nechat divákovi volnou uzdu fantazie. I když děj nebyl spletitý, byl ze života. Každý film v nás nemusí zanechat jen znalosti a zkušenosti, stačí, když nás pobaví a my se i občas usmějeme. Herecké obsazení mě také nezklamalo, výkony Jiřího Macháčka, Niny Divíškové, Pavla Lišky, Emílie Vašátkové a Pavla Landovského mě opět nezklamaly a jen mě utvrdily v jejich hereckém talentu.