Cimr

Twin Peaks je jedním z těch mnoha a mnoha seriálů, co doplatily na to, že nevěděly kdy přestat. Jistě, zdá se že pláču na špatném hrobě vzhledem k tomu, že podle čsfd jde o 63. nejlepší seriál všech dob. Nicméně kdyby byl o pár dílů (a některé linie) kratší, mohl by být první. Pilotní díl ukázal, že potenciál na to byl. Po celou dobu, kdy sledujeme pátrání po vrahovi Laury Palmerové, si drží velmi vysokou úroveň. Daří se mu být zároveň vtipný, dojemný i děsivý. Tvůrci si s divákem dělají, co se jim zlíbí. Obzvlášť díly, které natočil sám David Lynch, jsou prostě bezchybné. Pak je ale vrah náhle dopaden a Twin Peaks se promění v něco podivného. Úplně ztratí tah a napětí a stane se z něj podivná telenovela. Začne se sázet na fraškovité příběhy (mládnoucí a sílící jednooká paní, Bill Horne hrající si s vojáčky a pak zachraňující bobra..) a výlevy typu ,,Ale Jamesi, já tě opravdu milovala!" Spousta věcí je tu účelně, objeví se třeba jen na pár epizod a zase zmizí... Konec je sice dobrý, ale nezachrání těch zhruba deset dílů, co stojí za houby. Je to škoda, protože pokud bych hodnotil dílo do odhalení vraha, byl by to rozhodně jeden z nejlepších seriálů, co jsem kdy viděl.

Dánové jsou podle různých výzkumů a anket nejšťastnějším národem na světě. Je proto zábavným paradoxem, že kdybych si měl udělat TOP 10 nejdepresivnějších a nejsmutnějších uměleckých zážitků, takové tři čtvrtiny by byly dánského původu - od Cínového vojáčka (a dalších Andersenových pohádek), přes Hon a vše od Larse von Triera, až právě po drsné detektivky s Mostem v čele. Je možné, že si takhle národy vyrovnávají to, čeho mají nedostatek, podobně jako když v konzervativní Británii vznikl punk. Jen skutečně šťastní a vyrovnaní lidé si mohou pustit do svých domácností takový příval skličujícího smutku. Ano, dle mého je Most leccos - napínavý, zábavný, překvapivý, děsivý... Ale ze všeho nejvíc je smutný. Postavy se tu musí prát s takovým přívalem tragédií, nespravedlnosti, příkoří, že když je Saga ve čtvrté sérii vyjmenovává své psycholožce, diváka to může až rozesmát. Zkrátka národ, co si potrpí na své "hygge", tedy tlumená světla, klid a pohodlí, zhusta plodí umělce, co maximálně narušují klid a pohodu. I když se tu jen manželé ve své krásné prosklené vilce objímají v posteli, neustále čekáte, kdy se sklo roztříští a dovnitř vtrhne postava v kukle, co je sekerou rozčtvrtí. Tvůrci si s divákem pohrávají, až je to místy skoro nesnesitelné, citově ho vydírají, vrší dějové twisty, ale nikdy z něj nedělají blbce. Vyšetřování probíhá logicky - když se objeví nová stopa, hned se po ní jde, divákovi se nic neskrývá. Pachatel je (zvláště v první sérii) většinou téměř nadčlověk, kterému vše podezřele dobře prochází, to ano, ale v samotném vyšetřování, zdá se, není logická trhlina, jak je tomu u televizních detektivek běžné. Tvůrci také umějí komentovat současné problémy (migranti, LGBT), aniž by to působilo černobíle, jako směšná agitka. Dále také skvěle pracují s vlastním kultem (historka, jak Saga přišla ke svému Porsche, či samotný závěr, kdy se představuje do telefonu) a diváckým očekáváním (,,No to by mě teda zajímalo, jak na tohle chtějí navázat." řekl si jistě nejeden divák po skončení druhé série). Musím přiznat, že Bron je po velmi dlouhé době seriál, který mě úplně ovládl. Celý den jsem se vždy těšil, až se večer vrátím do depresivní Kodaně. Přitom je to zdánlivě tak jednoduché! Žádné epické honičky, žádné převratné nápady, co jsem nikdy nikde neviděl. Jen záběry na noční město a úvodní znělka, co je celá prakticky na jednom tónu. Martin Rohde plave v bazénu, sledujeme ho chodbou osvícenou zářivkou a pod tím hraje elektro minimál. Jednoduchoučké, ale stačí takový záběr a tušíme, jak je na světě vše krásné, útulné, křehké, ošklivé, smutné, složité a děsivé zároveň. Když se k tomu připočtou senzačně vytvořené postavy, po kterých se mi bude upřímně stýskat, a případy, co jsou jako vymyšlené počítačem tak, že vám vše dojde vždy přesně v tu vteřinu, kdy vám to má dojít, dává mi to dohromady skutečnou seriálovou událost. Most má dohromady necelých 37 hodin, z toho mě odhadem tak 35 mrazilo.

Bude to znít pateticky a asi i trochu blbě, ale Přátelé pro mě někdy znamenají opravdové štěstí. Působí na mě uklidňujícím dojmem, asi jako káva nebo cigareta. Když večer běží v televizi, tak mám jistotu, že i kdyby celý den stál za houby a nic se mi nepodařilo, pořád se mám na co těšit. Sednu si, dám si něco dobrého k jídlu a jdu se podívat, co veselého i smutného zase zažili mí přátelé. Poslední díl je snad to nejdojemnější, co jsem kdy v televizi viděl.

Rozhodně ten nejlepší seriál z lékařského prostředí! Nemocnice se svojí sterilní atmosférou, operačními sály a dlouhými temnými podzemními chodbami je jednou z nejvhodnějších prostor pro hororové filmy a Lars von Trier ten latentní strach z nemocnic správně vycítil a transformoval do jakéhosi syrového hororového kabaretu, kde doktoři dávají svým vysněným ženám jako dárek uříznuté hlavy a zavilí Švédové praktikují proti té dánské verbeži praktiky voodoo. V jistém ohledu mi připadá, že von Trier došel dál než Lynch ve Twin Peaks, protože seriál není natahovaný, nic tu není navíc a vše do sebe na konci zapadne (i když se samozřejmě nic logicky nevysvětlí). To je u seriálu velmi přijemné. A mimochodem - rozhodně nejlepší seriálová úvodní sekvence, co znám!

Jakmile jednou naskočíte do vlaku jménem Sherlock, připravte se na to, že nebudete moci vyskočit, dokud nedojedete na konečnou. I nejkonzervativnějšímu milovníkovi Conana Doyla musí převedení do moderní podoby přestat vadit asi po pěti minutách a pak už nezbývá, než si pouštět jeden díl za druhým. Prostě jen místo plynových lamp a drožek tu jsou mrakodrapy a taxíky, ale princip zůstává stejný. Dokonce bych řekl, že některé věci jsou zmodernizované lepší - když hlavní hrdina o svých případech píše na blog a místo dýmky si lepí nikotinové náplasti, člověk se dokáže do příběhů tak nějak lépe vžít, nepřipadají mu tak vzdálené a viktoriánsky odtažité. Sherlock Holmes (dokonalý Cumberbatch) se ukáže jako postava překvapivě moderní - skvěle zapadá do galerie lehce autistických zábavných asociálů, jakých je současné seriálové nebe plné (Dr. House, Monk..). Asi největším kladem je neuvěřitelné tempo a celková dynamika. Příběh se vine tolika kličkami a divák je co pět minut překvapován nějakým zvratem, takže se nestihne ani chvíli nudit. Sherlock vždycky někam přiletí, pomocí dedukce řekne v tempu kulometu, co dělali všichni lidi v místnosti, pak prohlásí, že má nový zvrat v případu a běží dál. Sherlock je zkrátka ukázkou, jak to dopadá, když seriál dělaji lidi, co to vážně umí. Dokonalé je tu všechno - od herců, přes scénáristy a kostyméry až k autorovi hudby.