tomtomtoma

Žít svůj život: film o dvanácti obrazech je demonstrací existencialismu. Toho francouzského, jak ho již za války a po ní rozvinul Sartre. Sartra ovlivnil sám Heidegger, jenž v Bytí a čase přišel s poměrně pozoruhodným ontologickým systémem, s nímž zachránil Husserlovu fenomenologii a zároveň se vydal svou vlastní cestou. Základem je dle něj dvojí způsob bytí, autentický a neautentický, přičemž však původně a většinou žijeme tím neautentickým. K autentickému je nutné dospět, čímž zároveň přebíráme zodpovědnost za život a bytí jako takové. Sartrova stěžejní teze zní: "člověk je odsouzen ke svobodě". Což vlastně značí, že se často objevujeme v situacích, v nichž selhává rozumová úvaha a dosavadní normy přestávají platit, přesto jsme nuceni jednat, tedy musíme volit. A volíme i tak, že volbu odmítáme, tedy v každém případě jsme odpovědni za svou volbu. Svými činy dáváme vlastní existenci nějaký smysl. Protože je existence absurdní a nevysvětlitelná, tak z ní pramení úzkost (tj. z vědomí smrti), osamělost a odcizení. Z této nicoty však lze dojít k sebepoznání a sebe-uskutečnění, a to právě prostřednictvím volby. Zkrátka, člověk je takový, jakým sám sebe chce mít a jakým se činí - tedy Žít svůj život! Všechny tyto aspekty zahrnul Godard do svého filmu, proto je takový, jaký je. Z toho se nevyjímá ani Dreyerova Johanka: smrt jako vysvobození - svobodnou volbou. Cítím rovněž potřebu říci, že hlavní postava neopouští své dítě, že je nesmyslné tvrdit, že spolu jednotlivé obrazy nesouvisí, a že uvedená "literární předloha" Marcela Sacotteho je studií o tehdejší prostituci. Hlavní hrdinkou je Nana Kleinfrankenheim (Anna Karina). Zolova Nana je jedním z dílů spisovatelovy série o alkoholismu, navíc v dědičném prokletí, Godardovi jde o existenci. Jeho Nana touží především po lepším životě, po tom, aby byla určitým způsobem "jedinečná". Avšak chybí jí životní zkušenosti, ty teprve sbírá, poznává tím život, svět i sebe samu. Z dalších rolí: zkušený pasák Raoul (Sady Rebbot), Nanina kamarádka Yvette (Guylaine Schlumberger), Nanin bývalý milý Paul (André S. Labarthe), ten čtoucí filosof (filosof zabývající se jazykem, slovy, tichem a literaturou Brice Parain), či mladík a iluse Nanina východiska (Peter Kassovitz). K prostituci lze dodat, že ve starověku existovala také instituce svaté prostituce, pevně navázané k náboženským svatyním. Že ve starověku existovaly dokonce též nevěstince pro homosexuály. Že zejména v devadesátých letech čeští pasáci své "svěřenkyně" cvičili k poslušnosti mimo jiné hojnými dávkami pervitinu. Žít svůj život je vskutku pozoruhodnou (byť též tíživější) - a to formou i obsahem - manifestací francouzského existencialismu, v tom je Godard, jak je u něj zvykem, nesmlouvavý. Je to jedinečný estetický požitek!

Žena je žena je aktem životní vitality. Zřejmě nejpříhodnější vystižení takového aktu zní film pro film - tedy umění pro umění, l´art pour l´art. Avšak nikoli v negativním smyslu pozdějšího zneužití toho výrazu, jež vedlo k osočování a odmítání určitých uměleckých koncepcí, jež častěji nutily k hlubšímu zamýšlení, či se dokonce odvážily - jaká to troufalost! - ke společenské a politické kritice. Nýbrž ve významu jisté autonomie umění a ve schopnosti estetického vnímání skutečností. Godard první své filmy na jedné straně sice formoval jinými způsoby než bylo obvyklé, přesto však ne s nepřátelstvím k potenciálním konzumentům. Jeho rané filmy jsou estetickým přijímáním života (ostatně, takovýto způsob přijímání života vlastně prosazoval již Nietzsche), jsou jeho sebevyjádřením i hříčkami, které odkazují, poukazují, spojují a rozpojují, nesnaží se o zdání pravdy, nýbrž jasně o sobě dávají najevo, že jde o filmy, zasnění i opojení a estetický způsob života. Žena je žena je radostí ze života, zajisté nezbednější, to znamená škádlivější, jízlivější a zároveň esteticky povznášející, kde má své určené a pevně stanovené místo každý pohyb, každá barva, každý zvuk či každý pohled. Hlavním centrem zájmu je Angela (Anna Karina), striptýzová tanečnice, jež náhle zatouží po těhotenství. Kol Slunce se otáčí dvě oběžnice, Angelin, jak se to jeví, životní milenec a trafikant Émile Récamier (Jean-Claude Brialy) a jejich nejbližší kamarád Alfred Lubitsch (Jean-Paul Belmondo). Život a láska, věčné to téma lidského umění. Godard zajisté reflektoval také momenty ze svého vlastního soukromého života. Z dalších rolí stojí též za zmínku z práce i z komunistické strany vyhozená kamarádka Angely Suzanne (Nicole Paquin). Žena je žena je pozitivním tvarem filmu, lahůdkou k potěšení, radostí ze života i jeho estetickým přijetím. Je rozkošnou hříčkou od začátku až do konce: Angela, tu es infâme! - Non, je suis une femme!

Vojáček je jízlivým podrážděním konformity. Jean-Luc Godard ve svém druhém dlouhometrážním snímku, kvůli politické cenzuře opožděném v uvedení na plátna, navazuje v mnohém na svůj debut. Ať je to subjektivismus, nebo nespočet poukazů, jež jsou hříčkami či analogiemi. Zvuk je od obrazu více oddělen a osamostatněn, následkem čehož je na první pohled dosažen větší odstup. Téma jest poměrně ambivalentní, dokonce nelze ani tvrdit, že by Godard stál na jedné z obou stran, byť však jistou dávku sympatie nezakrývá. Godard filmem naráží zejména na "Červenou ruku", teroristickou organizaci francouzské kontrašpionáže k odstranění příznivců alžírské nezávislosti, činnou zejména v tehdejším Západním Německu. Po natočení Vojáčka se francouzsko-alžírská situace vyostřila ještě více, když byla na počátku roku 1961 založena k obraně francouzské přítomnosti v Alžírsku tajná teroristická organizace extrémní pravice OAS, jež vzešla z francouzské armády, jejíž určitá část byla rozhořčena de Gaulleovými ústupky. A násilná (navíc v krutější podobě) potlačování sebeurčení pak mívají podobně násilné odpovědi (Červená ruka byla aktivní již od počátku padesátých let a příliš se nemazlila se svými cíli). Hrdinou je Bruno Forestier (Michel Subor), francouzský mladík v Ženevě s posláním a pochybnostmi. Mládí bývá dychtivé po dobrodružství, avšak každá nebezpečná hra má také své následky. Navíc, ze hry nelze jen tak vystoupit. Jde o příkladně ambivalentní postavu. Hlavní ženskou postavou je Veronica Dreyer (Anna Karina). Aneb nevinnost, za níž se skrývá možná láska, rovněž možné nebezpečí. Z dalších rolí: Brunovy kontakty a důslední prověřovatelé věrnosti Jacques (Henri-Jacques Huet) a Paul (Paul Beauvais), či ten výraznější z Brunových únosců z alžírské FLN (László Szabó). Vojáček je otiskem ambivalentní politické situace dané doby, neboť národům a subjektům sice byla dána příležitost k vlastní emancipaci, ale pouze v přísně omezené formě. Každý pohyb, každá změna totiž naráží na ochránce statutu quo. Alžírsko je francouzskou hanbou, na tom se již nic nezmění. Ambivalence jak má být, dějem, postavami i strukturou. Zajímavá myšlenka filmu zní: estetikou budoucnosti je etika.

Charlotta a její Jules je převrácenou jednoaktovou hrou Lhostejný krasavec od Jeana Cocteaua z roku 1940 pro Édith Piaf. Jean-Luc Godard do své "mužské" verze vložil také sarkastické poznámky ke své nově rozvíjející se profesi filmařské. Děj je prostoupen mohutným proudem monologu, v němž Jules (Jean-Paul Belmondo) uvolňuje své naděje, obavy i zoufalství, vše skrývající za výčitkami, neboť právě tím maskuje vnitřní strach. Charlotte (Anne Collette), Julesova milenka má však své vlastní představy o budoucnosti. Charlotta a její Jules je nesmlouvavě jízlivou anekdotou, k mužům krutě upřímnou.

Příběh vody je novovlnnou proklamací romantiky. François Truffaut spolu s kameramanem Michelem Latouchem nasnímal obrazy, ale pak si s tím nevěděl rady, a tak Jean-Luc Godard napsal komentář a sestavil záběry podle svého přesvědčení o jiných způsobech filmařské seberealizace. Tím získal film dynamický spád a lehčí absurdnější nadnesení. Zájem je soustředěn na mladou studentku (Caroline Dim) a mladého muže s automobilem (Jean-Claude Brialy), cestu ze zaplavané vesnice a odlehčený počátek "romantického" vztahu. Výsledkem jsou příjemné filmařské hrátky. Je to vlastně příhodné využití aktuálních podmínek.

Charlotte a Veronika aneb Všichni kluci se jmenují Patrik je svižnou i osvěžující ironickou anekdotou. Jde o třetí filmový kousek ze čtyřdílné Rohmerovy série o Šarlotě a Veronice. V popředí zájmu jsou vztahy mezi muži a ženami, vztahy mladých lidí, jež se vymaňují z dlouhodobě tradičních představ. Opojení životem bývají nenadálá a vzrušující, zbavují pochybností a přirozené nedůvěry (nebo spíše obezřetnosti). Nezbedná anekdotická hříčka je jásavou komorní skladbou allegro se zasněním pro tři protagonisty: do čtení ponořenou studentku estetiky Charlottu (Anne Collette), její spolubydlící, rovněž studentku, avšak práv Véronique (Nicole Berger) a mladého, nadšeného a hlavně neodbytně neúnavného sukničkáře Patricka (Jean-Claude Brialy). Všichni kluci se jmenují Patrik, to je určitý svár mezi hledáním lásky a hledáním potěšení. Na jedné straně jsou romantické představy, na té druhé zas spíše bezelstná radost ze sportovního úspěchu. Lehké, štiplavé, přesto povznášející. Hravostí je prostoupen nejen děj, ale také způsob podání.

Koketní žena je lehkým ironickým dílkem začínajícího filmaře Jean-Luca Godarda. Maupassantova povídka z roku 1886 byla upravena pro poválečnou Ženevu a skromné filmařské počátky nadšence. Aneb skryté touhy, pokušení a zvědavost, vše jako jízlivý posměšek maloměšťácké morálce. Hlavní postavou je Agnès (Maria Lysandre), mladá žena ve zpovědi z pokušení a z hříchu, jenž se vlastně udál z obavy z veřejného skandálu. Z dalších rolí: na nerozvážnou ženskou výzvu tak rázně reagující mladý muž (Roland Tolmatchoff), Agnèsin koketní vzor (Carmen Fontanet) a její ulovená potřeba k živobytí (sám Jean-Luc Godard). Příjemné pobavení.

Operace Beton byla první příležitostí Jean-Luc Godarda v jeho filmové (sebe)realizaci. Vznik filmu se klade do let 1954 - 1955. Aneb i "obyčejná" práce nám může přinášet ojedinělé příhodné okamžiky vlastní tvůrčí seberealizace. Jde však spíše o zajímavost, jíž neschází jistý poetický půvab, z úplného počátku později jednoho z nejvýraznějších světových filmařů. Stavba betonové gravitační přehrady Grande Dixence ve Švýcarsku byla naplněním poválečných zvyšujících se požadavků po energiích. A zhruba dva roky byl u toho rovněž Godard.

Za mraky je intenzivní koncentrací indoíránského sentimentu, kde se za emoce vydávají hysterické záchvaty, neboť pouze krajní situace nás zajímají. A protože tu jde o Bombaj, nescházejí ani indické tanečky či šarády. V uměřené podobě, neb režisérem filmu byl Peršan Madžidi, mistr pompézního patosu. Základním motivem je vnitřní proměna člověka. Jde o uvědomění si sebe sama a o převzetí zodpovědnosti za svůj vlastní život. Hledat nějakou životní spravedlnost nemá žádný význam, tou je pouze naše konečnost, z níž se nelze nijak vyvázat, nelze ji ani na někoho jiného delegovat. Tvrdost života - přesněji řečeno lidského spolubytí - nás může dostat na hranici (spíše však až za ni či mimo ni) právního uspořádání spolubytí. Stojí za tím zhodnocení našich životních zkušeností. Přesto však ani tehdy nás zcela neopustí vzdalující se vzpomínky jiného druhu a širší životní podvědomí. Dalším motivem je osobní svoboda v zásadně omezujících životních podmínkách, neboť právě ona vnitřní svoboda je totiž zdrojem našeho naplnění. Madžidi pro zvýšení účinku poslání zhustil koncentraci traumaticky katarzních prožitků až do hysterického výkřiku lidského bytí. Hrdinou příběhu je Amir (Išaan Čattar), lehkomyslný floutek, jenž je zvyklý obstarávat pouze své vlastní zájmy. Až náhoda ho konfrontuje s životem své vlastní sestry. Ba, nepřímo zaviní její pád. Za činy se však nakonec stejně musí převzít vlastní zodpovědnost. Tím se získává také naplnění. Hlavní ženskou postavou je Tara (Malavika Mohanan), Amirova sestra a pracovitá pradlena. Její bolestí je osamělost, jež se promění v panický strach v nenadálém životním předělu. Z výraznějších postav: prostá a chudá stará Tamilka z jižní Indie ve strachu o život syna Pati (Šarada) a její ještě dvě nedospělé vnučky Taniša (Dhwani Radžeš) a Aša (Amruta Santoš Thakur), či malý vězeňský klučík Čotu (Šivam Pudžari). Z dalších rolí: majitel prádelny, Tařin zaměstnavatel a Patin syn Akši (Goutam Ghose), Amirův brach v tom životě lehkomyslném Anil (Akaš Gopal), těžce nemocná Čotuova matka (Tanništha Čatterdží), či nevybíravý kuplíř Rahoul (Šašank Šende). Za mraky: jednoznačným vítězem je především patos, sentimentalita a pohyb. Život osamělý i život lehkomyslný jsou již navždy přervány náhodnou okolností, neblahým následkem nezodpovědnosti. Klíčem je lidskost, ale ta je přehlušena Madžidiovou kýčovitostí.

Muhammad: Posel Boží je pompézním kýčem. Madžidi ve svých filmech v průběhu času odhaloval stále silnější tendence k pompéznosti (snad jako vyrovnání se s Hollywoodem), až konečně zde, ve filmu Muhammad: Posel Boží, jako mohutný gejzír tato jeho tendence vytryskla s oslavnou fanfárou v opulentní vizuální orgie. Hlavním účelem filmu je oslava a velebení Proroka, a to s plnou parádou, což značí efekty, záře, blyštivé flitry, zázraky, důvěřivá víra a do všech směrů rozmáchle cákající kýč. Aneb dětství Muhammada, jeho životopis, pod vlivem pozdějšího legendarizovaného nánosu, tedy stejného procesu, který postihl před ním rovněž Zarathuštru, Buddhu či Ježíše. Madžidi kouzlí, po této stránce jde o náramnou podívanou. Jako šíita nemá problém se zobrazením Proroka, přesto ve jménu celého muslimského světa zvolil kompromis a neodhaluje jeho tvář, avšak kritice sunnitů se tím nikterak nevyhnul. Jisté kritice, byť byla v menšině, se Madžidi dočkal také u šíitů. Důvodem byl způsob vyobrazení, byť tím nebyl vznesen žádný požadavek kritičnosti k Prorokovi, jen po poněkud menší porci kýčovitého slintání. Mezi důvody, které vedly většinu z kmene Kurajšovců do opozice k Muhammadovi, byla obava ze ztráty privilegovaného postavení (vázané na prominentní postavení při organizování náboženských poutí), neochota podřídit se Muhammadově politické svrchovanosti a vidina odsouzení předků do pekla. Vedle Muhammada, o jehož vyvolenosti nemohlo, ani nemůže být vůbec žádných pochyb, stojí za zmínku: hášimovský vůdce, Prorokův strýc a ochránce Abú Tálib (Mahdi Pakdel), Prorokův děd i pěstoun, Abú Tálibův tatíček a jeden ze starších kmene Kurajšovců Abdul Muttalib (Alireza Šodža Nouri), dosti ambivalentní významnější židovský obchodník v oblasti Samuel (Mohsen Tanabandeh), nejhlavnější dohlížitel nad otroky mekkánkými Abú Sufján (Dariuš Farhang), Prorokův pocitem ublížení postižený, a proto též nevstřícný strýc Abú Lahab (Mohammad Asgari), Prorokova beduínská kojná Halima (Sareh Bajat), Prorokova tak milující a laskavá maminka Ámina (Mina Sadati), Abú Lahabova ctižádostivější manželka Džamila (Ra'na Azadivar), či proslulý křesťanský mnich a potvrzovatel vyvolení ze syrské Bosry Bahíra (Sadegh Hatefi). Muhammad: Posel Boží jest vskutku velkolepou podívanou! Tolik kýče k idealizovanému zachycení legendy a čisté víry. Inu, ikona.