TheDarKnig

Ultimátní verze komentáře k tomuto mistrovskému dílu. Umístěna sem kvůli limitu csfd formuláře, který omezuje délku komentářů na pouhých 10 tisíc znaků. Co by na něco takového asi řekla Frieren. :) 

Rok 2023 byl výjimečný velkolepým návratem téměř všech částí zábavního průmyslu po letech úpadku nebo přinejmenším stagnace a mnoha odkladů, způsobených předchozími léty krize. Kvůli těmto rokům bezčasí a možná i kvůli něčemu takovému jako je osud a správná konstelace hvězd se během tohoto roku urodila zvlášť bohatá, velmi kvalitní a v lecčems i neobvyklá a pro jednotlivé druhy médií (r)evoluční úroda hraných filmů, seriálů, videoher a v neposlední řadě i anime sérií. Hned na úvodu roku tak všichni diváci mohli začít spolu s Thorfinnem další fázi jeho cesty. Cestu do hlubin zlomených a prázdných duší, cestu za nalezením nového smyslu, naděje a vykoupení v krutém, a přesto krásném světě severozápadní Evropy 11. století. Fanoušci, ale třeba i nějací zvědaví kolemjdoucí, které nalákal masivní úspěch jedné písničky, následně mohli pokračovat s kvalitativně velmi podobnou a výjimečnou, ale žánrově velmi odlišnou show o tom, že „show must go on“ i za cenu těžkých fyzických a psychických lidských ztrát, o tom, co stojí sláva slavné, o zničující bolesti ze ztráty a o hledání sebevědomí. Na konci léta pak dorazila druhá sezona adaptace jedné z nejpopulárnějších a nejprodávanějších mang současnosti, která, nebýt těžkých produkčních potíží, zapříčiněných studiem, by také s obrovskou energií a brutalitou sahala na samotný tvůrčí anime Olymp. Takto, přes nesporné kvality a přímo heroický výkon všech zúčastněných animátorů zůstala těsně pod ním. Přesto dokázala svým dravým a režijně, animačně a choreograficky téměř perfektním zpracováním jedné přelomové bitvy o osud moderního Japonska nadchnout nejednoho člověka včetně mě. Ale ještě dlouho předtím než tento nekompromisní střet mezi kletbami a kouzelníky na úplném konci roku vyvrcholil, se uprostřed do červena barvícího a padajícího listí podzimní krajiny objevila téměř společně poslední dvě veledíla tohoto na prvotřídní umění výjimečně plodného období. Prvním z nich byla Frieren, druhým Apothecary Diaries (pro úplnost – světlo světa v podzimním období spatřila také působivá minisérie od autora kultovního Monstra Naokiho Urasawy, v jádru old-school sci-fi, pojednávající o tíživých otázkách lidské existence v relativně jednoduchém, nicméně emočně, dramaticky i charakterně opravdu výživném balení; a milovníci dokonalých romcomů v tomto roce dostali Michelin menu podle hlasitě znějících tam-tamů zřejmě také, ale tento počin osobně prozatím doporučit nemohu čistě proto, že jsem jej neviděl). 

Jak apatická a uzavřená mágyně Frieren, tak energická a excentrická apatykářka Maomao ukázaly, jak mají vypadat plnokrevné, zábavné, silné a inteligentní ženské hrdinky s obrovskou mírou charismatu a charakteru, obě série před diváka předložily prvotřídní, do posledního puntíku promyšlené světy a příběhové a audiovizuální hody. Apothecary Diaries v žánru dobové, sherlockovské detektivky a vztahového/palácového dramatu ze starodávné Číny, Frieren v žánru možná nejvděčnějším a s největším potenciálem a prostorem pro kreativitu – hrdinském, epickém (high) fantasy. Ovšem s malým, zásadním zvratem tradičních očekávání – začátkem příběhu na jeho konci. A obrovským, bijícím srdcem v jeho centru, neboť láska k příběhům, postavám, vyprávění i k samotné adaptaci prostupuje každým jedním momentem od poetické, poklidné scény návratu slavných hrdinů domů a prvního vyslovení jména titulní a hlavní postavy Hrdinou až k závěrečnému rozloučení s ní, s ním, s nimi, s námi, které je plné naděje. 

Čím vším je tedy vlastně Frieren: Beyond’s Journey End? Je to obyčejný a zároveň unikátní příběh v obyčejném a zároveň unikátním světě kouzel a magie. Je to jedinečný příběh o konci jedné cesty a začátku cesty nové. Je to příběh po příběhu. Již ne příběh o světě, sužovaném démony, ale příběh o světě osvobozeném, na jehož počátku stojí „pozůstalá“ elfka jménem Frieren, protože neúprosný čas ji o téměř všechny blízké již připravil. Zvláštní samotářka, hravá, ale často až překvapivě dětinská, kvůli dlouhé izolaci společensky nevyzrálá, a neschopná správně vyjádřit emoce, která si začíná teprve teď uvědomovat pomíjivost a smrtelnost světa kolem ní, uvědomovat si, co je to být někým, jehož život tvoří jen zlomek života jejího. Během nové cesty, na kterou se kvůli určitým okolnostem a kvůli určitému velikému přání následně vydává, si pak postupně konečně začíná uvědomovat též vše, co ji kdysi dávno (z pohledu člověka) během celé dlouhé, krátké desetileté legendární výpravy se skupinou hrdinů/nejlepších přátel unikalo – jak moc ji tento pro ni kraťoučký úsek života ovlivnil a změnil. Nachází nové emoce, pocity, radosti, cíle a dochází ji důležitost těch starých; zároveň díky tomu, jak se ve skutečnosti nevědomky začala měnit, funguje jako příklad pro svou novou, mladou, lidskou učednici Fern a její hledání toho, co dává barvu a krásu životu po ztrátách, které prodělala ona. Příběh Frieren, Fern a v neposlední řadě mladého válečníka Starka, který se k výpravě připojí s vlastními obavami a pocity méněcennosti, jež mu obě hrdinky začnou i přes svoje problémy pomáhat překonávat (ať už přímo nebo nepřímo) a on tak může pomáhat zase jim, je též o jedinečnosti v obyčejnosti. Unikátnosti všednosti. O výjimečnosti každého okamžiku, o kráse maličkostí. O změnách, které do světa přináší plynutí času a historie, pomíjivost všeho a zapomínání na jakékoliv veliké skutky a činy. A o tom, že někdy i ty nejmenší dobré činy mají větší dopad, než si umíme představit. Na ostatní i na nás samotné. 

Vážné, emocemi a/nebo dramatem nabité scény lehounce přecházejí v ty odlehčené, příjemný situační humor se střídá s hřejivými momenty, a téměř každé setkání, každá překážka vyučuje postavy i diváky o něčem novém, krásném a důležitém – nalézáme zde úvahy nad smyslem, důležitostí, složitostí, realitou a přetrváním víry a náboženství, kulturní paměti, hrdinství, síly vůle a s tím související přirozenou lidskou touhu po zanechání stopy v historii, navzdory neúprosnosti proudění řeky času. Taktéž se zde nejednou ukazuje velká životní pravda – jak naplňující a důležitá pro nás může být pomoc člověku v jakékoliv maličkosti, právě když před sebou vidíme horu. Na začátku jsem zmínil obrovské srdce, které pomocí oběhové soustavy doručuje nádhernou myšlenkovou hloubku, živoucnost a plnokrevnost do každého posledního zákoutí tohoto mistrovského díla. Toto srdce má v příběhu vlastní ztělesnění – Hrdinu Himmela, který se skupinou svých nejmilovanějších přátel vyvedl svět z tisíciletého područí démonů a započal zcela novou Éru míru a pokoje. Hrdinu Himmela, o kterém tento příběh není, ale je, protože jeho činy, jeho vliv a jeho přání jsou hlavním spouštěčem nejen nové éry, ale hlavně vývoje Frieren. A prostřednictvím vzpomínek nejen jí samotné, ale mnoha lidí, kterých se tento povahově (i fyzicky 😊 překrásný a neuvěřitelně silný člověk dotkl, nás Himmel doprovází při celé nové výpravě za sebepoznáním i (z pohledu Fern a Starka) sebezdokonalením. 

Jestli je Hrdina Himmel srdcem vyprávění, magie by se mohla přirovnat k tepnám a žílám. Nebo k vše prostupující a spojující niti, kterou je příběh protkán a propleten. Je to logické, sledujeme jej z pohledu legendárního mága Frieren a její učednice, co je však stejně jako mnoho dalších aspektů tohoto díla výjimečné je, do jaké míry a hloubky se zde s magií pracuje. Krása a okouzlení magií, ale taktéž samotné její fungování, systém a vývoj zdůrazňují a vytvářejí tematické paralely k hlavním motivům a ideologickým střetům příběhu. Jak magii mění čas, jak k ní přistupují jednotlivé rasy (historie magie ovlivňuje magii a každá rasa k magii přistupuje jinak podle své mentality a délky života), co skutečně činí magii tak překrásnou (její moc nebo její zvláštnost, různorodost), k čemu by magie měla sloužit (pragmatická svět měnící, svět chránící, svět ničící magie nebo magie pro magii a potěšení z ní)? Jedinečný um, s jakým je se všemi těmito tématy v rámci jednotlivých částí příběhu zacházeno, je prostě zcela obdivuhodný. A podobný přístup lze vidět prakticky u všech aspektů tohoto díla. Od práce s postavami přes zažitost a životnost celého světa až k vyprávění a jeho neuvěřitelně brilantnímu podání, kde bezesporu v nemalé míře pomohl jeden z nejlepších tvůrčích týmů v historii anime adaptací. Svět a většina postav působí doopravdy velmi plnokrevně a autor dokáže i na relativně omezeném prostoru představit a charakterizovat postavu takovým způsobem, že na ni divák jen tak nezapomene (např. Serie, Flamme). Série by sotva mohla být tak příjemná a půvabná (nemluvě o komplexitě a myšlenkové hloubce), kdyby podivínská stařenka Frieren neměla výborné doplnění ve všemožných vedlejších postavách; kromě narativem hojně využívaných členů její původní party logicky nejvíce v Starkovi a Fern. Stark je upřímný, velmi laskavý a lidský, i když trochu naivní a nejistý, leč velmi talentovaný jinoch a jeho interakce se stejně starou dívkou Fern tvoří milé, vztahové jádro příběhu, které je napsané dle mého názoru velmi uvěřitelně, co se týče chování sociálně nezkušených a dospívajících jedinců (čas od času lehce okořeněné určitou roztomilou humornou nadsázkou). Příběh má tak díky jejich vztahu, vztahu s Frieren a některými dalšími postavami další způsob, jak předávat divákovi své myšlenky, svou humanitu a lidskost. Jedinečnost v obyčejnosti. 

Frieren je zároveň stále velká hrdinská fantasy. V zdejším velkolepém fantasy světě je proto samozřejmě náležitá péče věnována nejen magii, ale i stvořením magie. Můžeme zde vidět úžasně a rozmanitě vypadající kreatury a monstra, které sice většinou nejsou zcela bez inspirace v nám známém folklóru, mytologiích či RPG hrách, ale na rozdíl od mnoha dalších fantasy, power fantasy, isekai a dalších světů díky právě tak akorát malým, unikátním změnám designu, vzhledu a detailu působí stejně téměř vždy velmi originálně a epicky (možná s výjimkou těch zpropadených „gacha“ mimiků 😊. I monstra tak doplňují další zásadní aspekt, který tento magický svět oživuje a dává na nejvyšší možnou úroveň v rámci žánru. No a pak je tu rasa démonů, kapitola sama o sobě. To, jak se s nimi tady zachází, je něco, co jsem snad ještě nikde jinde neviděl a naplno potvrzuje, jak velkou práci si se zdejším vyprávěním a budováním příběhu a světa autor dal. Vedle přístupu k magii, monstrům, rasám to potvrzuje i svět samotný. Jeho citelná historie, realistické členění a struktura, jednotný, ucelený a uvěřitelný design hradů, zámků, měst a městeček, inspirovaných povětšinou naším středověkem. Autor tak opravdu bez jakýchkoliv kompromisů a zkratek, prostě jedním slovem holisticky, přistoupil prakticky ke každému aspektu díla a vybrousil z na první pohled relativně obyčejného světa (a jen mírně neobyčejného příběhu) zářivý drahokam. Co je téměř neuvěřitelné je, že tvůrčí tým pod hlavičkou studia Madhouse tuto jeho vizi dokázal v rámci anime dotáhnout až na samotný vrchol toho, co je (nejen) v animované tvorbě vůbec možné.

Teď se tedy konečně můžeme detailněji věnovat formálnímu zpracování adaptace a rozdílům mezi manga předlohou a anime adaptací. Jak jsem už párkrát zmínil, známé studio Madhouse se po letech problémů a živoření opravdu vrátilo v plné síle, s možná vůbec nejtalentovanějším týmem, jaký se pod jeho střechou kdy vytvořil. Láska a úcta k médiu a předloze číší prakticky z každého políčka, z každé vteřiny této adaptace. Téměř všude je vidět neuvěřitelný talent a nasazení. Kde je manga někdy pocitově uspěchaná, anime má perfektně dávkované tempo, právě tak pomalé nebo právě tak rychlé (skrze časté, stejně jako zbytek série velmi umně udělané montáže), jak je potřeba. Obojí slouží jako hezké vyjádření motivu plynutí času a jak čas působí na jednotlivé postavy příběhu. Kde má někdy manga trochu kostrbatější prózu, kde chybí jak lepší návaznost, tak pro úplné pohlcení fantasy světem důležitá elegance mluvy, anime má vždy padnoucí dialogy (tady ale nutno říct, že to dost možná není chyba autora, ale prostě špatného překladu). Kde je manga někdy zkratkovitá a některé pasáže odbijí několika statickými, nudnými panely (autorovi se většinou popravdě moc nedaří kreslit právě to, s čím si adaptace tolik vyhrála – akční momenty), anime přidává, rozšiřuje, prodlužuje a maluje dechberoucí obrazy, nechává diváka příjemně odpočívat při sledování hrdinů, plnících svoje úkoly, pomáhajících lidem v krásných, téměř jakoby ručně malovaných scenériích městeček, vesniček, lesů a polí. Nebo naopak diváka zaráží do křesla, když dojde na akční a bitevní sekvence, které oplývají fantastickou (řekl bych až magickou 😊dynamikou, plynulostí, barevností, majestátem a krásou (i taková relativně malá věc jako je létání, tady působí tak strašně uspokojivě), děsivou mocí při každém úderu sekery nebo výstřelu magie. Čím mocnější magie, tím více působí jako by měla roztříštit v dalším momentu samotnou realitu (použití rozostřených okrajů, neortodoxních tvarů, masivního blýskání…). Ani fyzickým soubojům nechybí důraz na sílu a dopad úderů. Mnohé souboje včetně těch magických navíc mají úžasně udělanou choreografii, která plně využívá možnosti kamery, střihu a animace. Rámování scén, kompozice záběrů, kamerové oblety, užití POV, zpomalení v pravou chvíli pro zdůraznění síly momentu, neuvěřitelně přesný střih, použití barev, nasvícení, dokonalá režie a nevídaná míra detailu (např. nedůležité pohyby těl a oblečení, které by téměř kdokoliv jiný přeskočil, tady mají plnohodnotnou, častokrát velmi detailní animaci). To vše, ve spojení s velmi dobrým příběhovým základem z předlohy a výborně zpracovanou dramaturgií, vskutku podle mě přispívá k téměř generační jedinečnosti této adaptace, která ji už dokázala i tím, že na největší celosvětové anime databázi Frieren dosáhla něčeho tak šokujícího jako je sesazení kultovního Fullmetal Alchemist: Brotherhood z jeho dlouholetého, neohroženého trůnu. 

Zmíněný přesný a soustředěný přístup k vyprávění a dramaturgii jde vypozorovat už hned na základě prvních čtyř epizod. V rámci nutnosti mít určitou, pevně danou délku sezony (která byla v tomto případě nadstandardní) a v rámci snahy o jednotné, dostatečně lákavé uvedení premisy, motivací hlavních postav, základů světa a magie, témat, cílů příběhu a celkové atmosféry byly tyto epizody odvysílány všechny najednou jako jakýsi velký, krásně soudržný a zároveň stejně jako dobrodružství Frieren rozmanitý „prolog“. Divák se tak mohl do tohoto krásného světa ponořit mnohem snadněji a pohodlněji (nebo naopak rychle zjistit, že tohle není nic pro něho). Ale nejen dramaturgie příběhových částí, i u mnoha jednotlivých scén nebo epizod šlo znovu a znovu vidět nesmírné kvality režie, scénáře a jeho podání. Dobrá ukázka toho, jak skvělou dramaturgii série měla, jsou flashbacky, jejich funkce v narativu a jejich umístění v epizodách. Jakým způsobem byly vždy provázány s děním v současnosti. Jak brilantně je vyprávění využívalo a přirozeně, neschematicky dávkovalo pro zdůraznění motivů nebo i jednotlivých příběhových momentů a posílení struktury příběhu. 

V neposlední řadě nelze nezmínit poslední mohutný pilíř, na kterém toto anime stojí, a tím je hudba. Skladatel Evan Call, známý především melodickým, krásně posmutnělým soundtrackem k Violet Evergarden, potvrdil při práci na Frieren, že se s ním musí počítat jako s jedním z největších hudebních mágů současnosti. Bez jeho různorodé, šarmantní, melancholické, nostalgické, rozmarné, příjemné, půvabné, milé, velkolepé, rozmáchlé, povznášející, majestátné, dramatické, energické, mohutné hudby, připomínající tu jednou videoherního Zaklínače, tu zase samotného Pána prstenů, by stejně jako mnohé další fikce (včetně těch dvou zmíněných) byl zážitek a požitek z díla možná i jen poloviční. Nejedna skladba z tohoto soundtracku zůstane bezesporu evergreenem mého playlistu. Anime nezklamalo ani v další relativně menší, ale pro každého fanouška tohoto média stále zajímavém a důležitém aspektu – v kvalitě svých OP a ED (úvodní a závěrečné „znělky“). Resp. asi bych řekl, že druhý OP byl o něco obyčejnější a průměrnější, ale první OP „Yuusha“, o které se postaralo v současnosti na obrovské vlně zasloužené popularity jedoucí duo muzikantů, zvané Yoasobi (které stojí i za výše zmíněným hitem "Idol"), sice na první poslech může překvapit svou tonální a žánrovou jinakostí (moderností), ale osobně jsem si tuto skladbu velmi rychle zamiloval, protože vlastně (doslova) napříč časem a prostorem přenáší svým dokonale vybroušeným textem a melodií hlavní myšlenky příběhu, povídání o jednom krásném legendárním dobrodružství, o jednom nezapomenutelném Hrdinovi, který zachránil a změnil svět a Frieren, o neúprosnosti času a o naději. Anime tým navíc k písničce vytvořil i (jaké překvapení!) velmi povedený videoklip, který mou lásku jen prohlubuje. ED v podání milet ovšem příliš nezaostává, popravdě v některých ohledech je jeho vyznění přes určitý smutek a melancholii ještě nadějnější a emočně i hudebně mohutnější. Jedno je jisté, obě skladby u mě téměř vždy vyvolají husí kůži, ne-li přímo slzy v očích, a to něco znamená. 

Na tomto místě bych tohoto behemota všech komentářů chtěl konečně pomalu uzavřít. Ještě před tím ale musím zmínit závěrečný příběhový arc sezony, který byl přijat z jistých důvodů hůře než to, co mu předcházelo a způsobil u některých lidí dokonce úplnou ztrátu zájmu. Osobně si nemyslím, že tady kvalita příběhu nějak příliš utrpěla, ale na druhou stranu rozumím, proč se tato změna některým lidem nelíbila. Nával nových postav a charakter dění, který přiblížil Frieren více než cokoliv dříve k tradičnějšímu šónenu, mírně v prvních chvílích překvapil i mě. Přemýšlel jsem, zda tady autor dokáže věnovat dostatek času všem novým příchozím, zda se tento typ dění na takto omezeném prostoru příliš rychle neohraje, zda tady vzhledem k statusu a schopnostem našich hlavních postav vůbec bude nějaké napětí. Naštěstí se relativně brzy ukázalo, že mé obavy byly liché, a i v této části příběh dokázal všude tam, kde to bylo potřeba, fungovat na sto procent. Navíc do příběhu byla vlita nová krev jak ve smyslu postav, jejich motivací, charakterů a pozadí, tak ve smyslu dalšího, opravdu výrazného posunu vědomostí o magii, jejích typech, fungování a uživatelích. A rozhodně jsem se nezlobil ani za to, že díky náležitostem této části příběhu jsem si mohl užít taky pořádnou dávku epických, animačně dokonalých soubojů. Frieren by nicméně nebyla Frieren, kdyby byla sezona zakončena jinak než tematicky dokonale přesným a soudržným způsobem – tedy přesně tak, jak začala. Zdůrazněním lidskosti, síly vzpomínek, neodvratnosti pomíjivosti, krásy cesty spíše než cíle. Zdůrazněním krásy magie a malých činů, které mění svět stejně jako ty velké (pole květin!). Konec se od začátku lišil jen jedinou věcí. Já divák, my diváci, jsme se stali součástí cesty. Součástí výpravy po stopách hrdinů a jejího vlivu na svět, jejího vlivu na jednu pozůstalou, měnící se elfku. A i když je pláč při loučení něco, kvůli čemu bude naše další shledání možná trošku trapné, ubránit se mu prostě nedá. Promiň mi to, legendární, nezapomenutelný Hrdino, promiň mi to, Frieren. 10/10