Axerron

Pomalé, hořkosladké, rozvláčné, obměkčující, melancholické, dojemné a neuvěřitelně smutné. Občas sice místy zdlouhavé, sentimentální a hrající na city, ale tady se to promíjí. Za 5 a utřu slzu.

Velice promyšlená kompozice tří povídek ze stejnojmenné sbírky, které jsou si tématicky velice blízké. Mizoguči naprosto přesně pochopil jejich podstatu, čehož v japosnkých poválečných podmínkách mohl být schopný jen někdo naprosto oddaný japonské tradici a klasické kultuře. On jedním takovým byl a proto dnes můžeme shlédnout tento scénaristický a režisérský skvost. Tento film, který by se dal pochopit jako vizuální předělávka hry divadla nó, kde každý pohyb, každý náznak má svůj specifický význam, který k divákovi promlouvá, je toho přímým důkazem. Vše do sebe zapadá, celek je podepřen vynikajícími hereckými výkony u hlavních postav - důkazem budiž dlouhé, často několikaminutové záběry, ve kterých herci předvádějí opravdu spíše výkon herce divadelního než filmového. Hudba perfektně ladí s prostředím i se zrovna vystupujícími postavami. Scény jsou promyšlené, svou roli hrají i kulisy, které lecky přestávají být "jen" kulisami a přispívají aktivně do příběhu (viz skvělé vykreslení iluze domu Wakasy, který se postupně mění od zchátralého k perfektně upravenému). Toto vyžaduje velkou dávku citu a ten Kendži Mizoguči opravdu má. Je vskutku ženským režisérem, což demostruje nejenom ve vykreslení silných ženských postav, obzvláště princezny Wakasy, které její sobeckost ale stejně nikdo nemůže mít za zlé. Zkrátka a dobře, Ugetsu monogatari je mistrné ztvárnění Akinariho povídek, které mimochodem doporučuji, i pokud nejste příznivcem krátkých duchařských příběhů.

Vyspělý romantický příběh, jehož hlavním aktérem jsou děti. Brutální krvelačná bytost v těle mladé nezletilé dívky a šikanovaný bázlivý chlapec, který v ní dokáže probudit cit. Jsou to silné kontrasty, ale funguje to báječně a dokazuje to, že žánr upírských romancí nebyl zašlapán nesčetným davem brečících pubertálních fanynek Twajlajtu. Takhle se to má dělat.

Za tu krásně vymodelovanou postapo, jutové panenky, atmosféru a napětí bych dal i 5 * nebýt toho neuvěřitelně kýčovitého a prohollywoodského konce. Škoda.

Sci-fi/Cyberpunkový epos, který už navždy bude mít čestné místečko v mé top desítce. Blade Runner má všechno. Filozofické rozjímaní nad podstatou a etičností uměle vytvořené bytosti a ergo samotného života, mnohoznačné obrazy, pochmurnou dystopickou vizi naší budoucnosti, Vangelisův soundtrack, Harrisona Forda v roli ostříleného policajta, špinavé retro-futuristické město zahalené do vlezle všudypřítomného deště... Mohl bych pokračovat ještě hodinu. Jenže to, co ho činí unikátním, je ta tichá podmanivost, která film člověku dostane pod kůži, ta úžasná kombinace všech těchto prvků, kterou R. Scott ve dvou hodinách (mluvím o Final cut verzi) dovedl k dokonalosti. Klaním se dříc nosem o podlahu a děkuju za tento zážitek.

Pink Floydi jsou pro mě alfou i omegou hudby a ačkoli Bob Geldof moc nevystihuje mou přestavu Pinka, svou roli odehrál dobře, obzvláště One of his turns v hotelovém pokoji byla krásná ukázka amoku. Gerald Scarf je borec, jeho animace nezapomenutelné, velice často si je z dlouhé chvíle pouštím na YT (obzvláště What Shall We Do Now?). Spousta lidí zde píše, že po skouknutí The Wall jsou hrozně v depresi. Já k tomu přistupuji z úplně opačného konce. Když depresi nebo špatnou náladu mám, tak se usadím k počítači při zhasnutých světlech, pustím si Zeď a na všechno zapomenu. I když uznávám, že Watersovy komplexy z toho filmu vysloveně tečou proudem. Jeho výtky a kritika jsou ale aktuální dodnes a The Wall hovoří k tomu temnému místečku v srdci každého z nás.

Garfield měl zůstat ve dvou dimenzích. Tohle mu vážně nesluší. A Jon vůbec nevypadá jako absolutní loser a Liz chybí její sarkastická nátura. A kdo sakra vymýšlel ty gagy? Až jsem se za sebe styděl, že na něco takového koukám. A Odie má moc krátký krk. A vůbec!

Díky tomuhle snímku už všichni vědí, že Déjà vu je chyba v Matrixu. A to se počítá.

Indiana Jones takový, jakého jsem chtěl vidět v jeho čtvrtém filmu. Stylizovaný perfektně do své doby - studenou válkou, rock'n'rollem i zápletkou. A Harrison Ford své archeologické alterego taky nezapomněl. Jen tu Cate Blanchett jsem tady nějak nemusel...

Mončičáci v lese a princezna Leia ve zlatých bikinách. Lepší zakončení ságy jsem si nemohl ani přát.